ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.780.2005.1
sp. zn. 29 Odo 780/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně M. p. s. s., a. s., proti žalovaným 1) O. K., 2) P. N., a 3) M. L., o zaplacení částky 80.003,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 162/2004, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. ledna 2005, č.j. 7 Co 1/2005-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 3. srpna 2004, č.j. 6 C 162/2004-56, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci uložil prvnímu a druhému žalovaným (společně a nerozdílně) a třetímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 80.003,76 Kč s 9,4% úrokem z částky 78.853,62 Kč od 1. května 2004 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 151.546,32 Kč od 1. srpna 2003 do 24. února 2004 a s 2% úrokem z prodlení z částky 54.409,70 Kč od 25. února 2004 do zaplacení, s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §114b a §153a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že v daném případě byly splněny všechny podmínky vyžadované výše uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu pro vydání rozsudku pro uznání, pročež shledal rozhodnutí soudu prvního stupně z pohledu přípustných odvolacích důvodů (§205b o. s. ř.) správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel shledává „v porušení procesních pravidel soudu prvního stupně při použití ustanovení §114b odst. 2 o. s. ř., a to v absenci samostatného usnesení dle §114b odst. 1 o. s. ř. při současném vydávání platebního rozkazu“. Zdůrazňuje, že usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. „nemůže být obsahem samotného platebního rozkazu, ale musí být vydáváno samostatně vedle platebního rozkazu, a to v rámci určitosti tohoto úkonu a zachování ústavního práva žalovaného na spravedlivý soudní proces“. Dovolatel dále poukazuje na nedostatek své „pasivní legitimace“, když „předmětnou úvěrovou smlouvu podepsal jako spoludlužník“, přičemž měl podle této smlouvy (i s ohledem na ustanovení §497 obchodního zákoníku) právo rozhodnout, na jaký účet - v čí prospěch měly být „půjčené prostředky“ poukázány. Jelikož je z obsahu spisu zřejmé, že žalobkyně úvěrové prostředky poukázala dle pokynu dlužníka (a bez souhlasu dovolatele jako „spoludlužníka“) na v dovolání specifikovaný účet, nemohla - podle přesvědčení dovolatele - úvěrová smlouva „vůči“ němu platně vzniknout, pročež je právo na zaplacení poskytnutého úvěru uplatňováno bezdůvodně.
Nemožnost rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání dále dovolatel dovozuje z toho, že v době po vydání platebního rozkazu soud prvního stupně „vydal“ dne 24. května 2004 usnesení, č.j. 6 C 162/2004-43, jímž řízení co do částky 71.542,56 Kč a „částky odpovídající úrokům z úvěru a úrokům z prodlení“ zastavil (žalobkyně vzala žalobu zčásti zpět pro plnění prvního žalovaného realizované 25. února 2004). Tím podle dovolatele došlo ke změně žalobního návrhu, kterou soud shora uvedeným rozhodnutím připustil, a žalovaní se „oprávněně“ domnívali, že o takto změněném návrhu bude dále jednáno.
Jelikož se dovolatel „necítí být ani pasivně legitimován a rozsudkem pro uznání byla hrubě porušena jeho základní ústavní práva na spravedlivý soudní proces“, navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 56/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, na nějž v podrobnostech zcela odkazuje, že usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu. V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále uzavřel, že vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. není v případě uvedeném v ustanovení §114b odst. 2 o. s. ř. (při rozhodnutí o věci platebním rozkazem) podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Argumentace dovolatele, vycházející z opačného právního názoru, tak způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není.
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada, podle které soud prvního stupně nemohl ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, když v době po vydání platebního rozkazu připustil změnu žaloby. Je tomuto tak již proto, že - jak je zřejmé z obsahu spisu - soud prvního stupně nerozhodl o připuštění změny žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř., nýbrž o zastavení řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby podle ustanovení §96 o. s. ř.
Oproti mínění dovolatele neshledává Nejvyšší soud právní posouzení věci odvolacím soudem ani rozporným se závěry přijatými v rozsudku sp. zn. 29 Odo 296/2003 (uveřejněném pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když v projednávané věci o zjevnou bezdůvodnost žaloby ve smyslu odkazovaného rozhodnutí evidentně nejde.
Jelikož dovolání druhého žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31.ledna 2006
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu