ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.840.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 840/2006-I
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2006 o dovolání, které podal obviněný K. S., a nejvyšší státní zástupkyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 To 13/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 13/2005, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 To 13/2006, zrušuje. Současně se zrušuje též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 47 T 13/2005.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. se podle §226 písm. b) tr. ř. obviněný
K. S.,
zprošťuje obžaloby
státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 1 KZV 150/2005-31, ze dne 22. 9. 2005, že
dne 2. 6. 2005 v době kolem 20.00 hod. v P. na svahu nedaleko lávky přes potok nejméně desetkrát vystřelil ze své legálně držené zbraně, ze vzdálenosti 10 až 12 metrů na poškozeného J. C., kterého se snažil předtím jako strážný objektu bývalého závodu P. zadržet a který na něj v době střelby házel kameny, přičemž jednou střelou poškozenému způsobil průstřel hlavy se vstřelem v levé čelní krajině a výstřelem v levé temenní krajině, čímž mu způsobil zlomeninu klenby lební a kanálovité rozhmoždění mozku od předního pólu levého čelního laloku po horní plochu levého temenního laloku zasahující do mezilalokových prostorů, přičemž otok a pohmoždění mozku vedlo k následné smrti poškozeného dne 2. 7. 2005, přičemž smrt nebylo možné odvrátit ani poskytnutou vysoce specializovanou odbornou péčí,
tedy úmyslně usmrtil jiného,
čímž měl spáchat
trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 47 T 13/2005, byl obviněný K. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se podle výroku rozsudku měl dopustit skutkem popsaným v souladu s podanou obžalobou tak, že „dne 2. 6. 2005 v době kolem 20.00 hod. v P. na svahu nedaleko lávky přes potok nejméně desetkrát vystřelil ze své legálně držené zbraně, ze vzdálenosti 10 až 12 metrů na poškozeného J. C., kterého se snažil předtím jako strážný objektu bývalého závodu P. zadržet a který na něj v době střelby házel kameny, přičemž jednou střelou poškozenému způsobil průstřel hlavy se vstřelem v levé čelní krajině a výstřelem v levé temenní krajině, čímž mu způsobil zlomeninu klenby lební a kanálovité rozhmoždění mozku od předního pólu levého čelního laloku po horní plochu levého temenního laloku zasahující do mezilalokových prostorů, přičemž otok a pohmoždění mozku vedlo k následné smrti poškozeného dne 2. 7. 2005, přičemž smrt nebylo možné odvrátit ani poskytnutou vysoce specializovanou odbornou péčí.“ Za tento trestný čin byl obviněný K. S. podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to pistole se dvěma zásobníky.
O odvoláních obviněného a městského státního zástupce v Praze proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 To 13/2006, jímž z podnětu obou podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl tak, že za identické formulace skutku jako v rozsudku soudu prvního stupně uznal obviněného K. S. vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle §222 odst. 3 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let, když podle §39a odst. 3 tr. zák. jej zařadil do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to pistole se dvěma zásobníky. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s ostrahou osob a objektů na dobu tří let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 2. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, které zároveň v jeho prospěch i v neprospěch podala též nejvyšší státní zástupkyně. Obě dovolání směřují proti odsuzující části rozsudku, přičemž dovolatelé shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel K. S. především vyslovil názor, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by se jednání popsaného ve výroku rozsudku dopustil v úmyslu (a to ani v eventuálním) jinému způsobit těžkou újmu na zdraví. Podle názoru dovolatele nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že nešlo o stav nutné obrany podle §13 tr. zák. s ohledem na to, že v posuzovaném případě šlo o „vybočení z mezí nutné obrany v excesu intenzivním.“ V uvedené souvislosti poukázal dovolatel zejména na to, že v kritické situaci, kdy byl opakovaně napaden kameny vrhanými útočníky, neměl v podstatě jinou možnost, jak útok vedený na jeho osobu odvrátit, než způsobem, jaký skutečně užil, tj. použitím střelné zbraně. Dovolatel konstatoval, že ani předcházející varovné výstřely útočníky od jejich počínání neodradily. Intenzita útoku byla současně značně vysoká, neboť byl vrženými kameny opakovaně zasažen a byla mu způsobena zranění na různých místech těla. Z hlediska objasnění skutkového stavu věci bylo podle dovolatele potřebné ve výše uvedeném směru formou znaleckého posudku zjistit, jaká konkrétní zranění mohl dovolatel při útoku kameny (cihlami) utrpět, aby mohlo být posouzeno, jaké nebezpečí z útoku reálně hrozilo. Při posuzování toho, zda vybočil z mezí nutné obrany či nikoliv, měla být podle dovolatele zvlášť bedlivě vyhodnocena intenzita vykonávaného útoku na straně jedné, a na straně druhé dovolatelův psychický stav jako obránce, když jednak věděl, že proti němu stojí osoby podezřelé z trestné činnosti, a kdy se zejména s ohledem na intenzitu útoku (házení kamenů, kterými byl opakovaně zasažen) mohl důvodně cítit ohrožen na zdraví, popř. i na životě.
Dovolatel zároveň vyložil zásady nutné obrany podle §13 tr. zák. a zdůraznil, že podle stávající judikatury musí být obrana tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tzn. že obrana musí být jednoznačně silnější než útok. Při posuzování závažnosti útoku je přitom třeba přihlížet k jeho způsobu, osobě útočníka, jeho vlastnostem a úmyslům. Dovolatel s poukazem na rozhodnutí č. 14/1999 SbRt. dále připomněl, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu není vybočením z mezí nutné obrany ani usmrcení neozbrojeného útočníka, kdy bránící se osoba reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně. Na vybočení z mezi nutné obrany nelze podle dovolatele s ohledem na rozhodnutí publikované pod č. 25/1976 SbRt. bez dalšího usuzovat ani v případech, kdy obránce útočníka usmrtil a sám přitom neutrpěl žádné zranění. V posuzovaném případě dovolatel ovšem při útoku zranění utrpěl, a to si vyžádalo léčení v trvání šesti týdnů. Konečně přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tedy podle toho, jak se čin útočníka jevil napadenému.
V závěru dovolání obviněný zdůraznil, že jednáním popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku nevybočil z mezí nutné obrany v tzv. intenzivním směru jak dovodil soud, a že v nutné obraně skutečně jednal. Žalovaný skutek tudíž podle něj nemůže být trestným činem. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám ve věci v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Obviněný zároveň vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v části dovolání podané ve prospěch i v neprospěch obviněného poukázala na to, že v posuzovaném případě jsou tzv. skutkové věty z rozsudku soudu prvního a druhého stupně identické, a přitom na ně navazují různé právní věty, které odpovídají konkrétně použité (odlišné) právní kvalifikaci skutku. Podle dovolatelky je skutková věta v rozsudku odvolacího soudu (a potažmo i skutková věta rozsudku nalézacího soudu) neurčitá jak ve vztahu k vyjádření úmyslu pachatele, tak i ve vztahu k nastalému následku. Jednoznačně z ní totiž nevyplývá naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., neboť v rozsudku popsaný skutek podle dovolatelky odpovídá skutkovým podstatám různých trestných činů. Tím je dán rozpor mezi tzv. skutkovou a právní větou výroku rozsudku, neboť věta právní musí vždy jako jediná možná z obsahu věty skutkové logicky vyplývat.
V části dovolání směřující výlučně ve prospěch obviněného poukázala dovolatelka na text odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož vyplývá, že v době incidentu se poškozený C. a svědek Z. nacházeli na vrcholu náspu, odkud házeli po obviněném, který byl dole na svahu, kameny. Bezprostředně před sérií výstřelů, z nichž jeden poškozeného C. zasáhl, byl obviněný (když chtěl z místa utéci) zasažen kamenem do zad. Obviněnému bylo zároveň známo, že osoby dopouštějící se ve střeženém objektu trestné činnosti (krádeže) používají při přistižení proti pracovníkům ostrahy objektu hrubé násilí včetně použití zbraně. Ačkoliv odvolací soud shledal, že v době střelby útok poškozeného házením kamenů na obviněného trval a zároveň konstatoval, že podmínkou nutné obrany podle §13 tr. zák. není její subsidiarita, přesto neposoudil jednání obviněného jako nutnou obranu s tím, že se jednalo o vybočení z jejich mezí v excesu intenzivním, ačkoliv jinak by všechny znaky nutné obrany na straně obviněného splněny byly. Podle dovolatelky bylo podstatné především to, že obviněný byl napaden dvěma útočníky za použití kamenů (tedy se zbraní ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák.), v situaci, kdy byl vzhledem ke svému postavení vůči nim v nevýhodě. Pokud svědek Z. připustil, že se jednalo o kameny velikosti, že „se vešly do ruky“, pak je podle dovolatelky nepochybné, že kameny této velikosti lze způsobit i závažná poranění. V odůvodnění napadeného rozsudku je sice zmiňováno toliko jediné zasažení obviněného do zad, nicméně v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je citována lékařská zpráva o zranění obviněného, ze které vyplývá, že měl oděrky na levém předloktí, levé polovině zad a na pravém stehně. Odvolací soud sice deklaroval intenzivní exces z mezí nutné obrany, avšak ani náznakem se nezmínil, jaký způsob obrany by podle jeho názoru bylo možno považovat za přiměřený. Dovolatelka zdůraznila, že útočníci používali zbraně účinné na dálku. Přitom tonfa ani útočné nože, kterými byl obviněný ozbrojen, nebyly způsobilé útok odvrátit a služební pes obviněného se ukázal být k odvrácení útoku zcela nepoužitelný. Za této situace nebyl podle dovolatelky žádný jiný způsob obrany mimo toho, který obviněný zvolil, způsobilý útok odvrátit. Současně je třeba vzít v úvahu, že obrana nutně musí být důraznější než samotný útok. Své závěry shrnula dovolatelka tak, že pokud odvolací soud skutek neposoudil jako nutnou obranu podle §13 tr. zák., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud 1) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §265p odst. 1 tr. ř. částečně v jeho odsuzující části zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 To 13/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a 2) věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by dovolací soud hodlal ve věci učinit rozhodnutí jiné, dovolatelka vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil obviněný (dovolatel) K. S. a uvedl, že dovolatelkou konstatovaná skutečnost, že „skutková věta rozsudku odvolacího soudu je neurčitá co do vyjádření úmyslu pachatele ve vztahu k nastalému následku,“ svědčí o tom, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by při svém jednání popsaném ve výroku o vině jednal v úmyslu (ani eventuálním) způsobit jinému těžkou újmu na zdraví. Obviněný se pak ztotožnil s dovoláním nejvyšší státní zástupkyně v tom, že jednal za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., neboť svým jednáním odvracel trvající útok na svůj život a zdraví.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž poukázal na to, že v dovolání je zčásti namítána neúplnost důkazů a vadné hodnocení provedených důkazů. V tomto rozsahu podle státního zástupce dovolání neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b tr. ř. Naproti tomu státní zástupce považoval dovolání za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu v námitce, že jednání obviněného naplňuje znaky nutné obrany podle §13 tr. zák., a že tedy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Státní zástupce dále uvedl, že s touto důvodně uplatněnou částí dovolání se ztotožňuje. Zároveň odkázal na dovolání nejvyšší státní zástupkyně v části 2), podané ve prospěch obviněného ze stejných důvodů, jaké uplatnil obviněný. Ve svém vyjádření státní zástupce na rozdíl od obviněného navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v jeho odsuzující části, včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce (zástupkyně) je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo v obou případech podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), u obviněného K. S. prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), a obě dovolání současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kdy soud rozhodl ve druhém stupni rozsudkem, jímž obviněného uznal vinným a uložil mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které dovolatelé svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který v dovoláních odkazují. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265a a násl. tr. ř. není dovolání dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným zejména k nápravě procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud však není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele K. S., v jejichž rámci polemizoval se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a poukazoval na neúplnost provedeného dokazování. Tato část podaného dovolání totiž směřuje k revizi skutkových zjištění soudů a má primárně procesní (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), nikoliv tedy hmotně právní povahu. Shora uvedený dovolací důvod byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně pokud argumentoval tím, že jednal za splnění podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., a že závěr o tom, že meze nutné obrany nepřekročil bylo možno de facto učinit vzhledem k již zjištěným (rozhodným) skutkovým okolnostem. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo Nejvyšší soudem považováno za právně relevantní v obou jeho částech.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů (relevantně) uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně v části směřující ve prospěch i neprospěch obviněného lze přisvědčit v tom, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu (a též v rozsudku soudu prvního stupně) je příliš stručný a v tomto smyslu natolik neúplný, že v podstatě umožňuje různé (přibližné) varianty jeho právního posouzení. Kromě právní kvalifikace užité soudem prvního stupně a následně odvolacím soudem, se zde přibližně nabízí i možnost právního posouzení skutku jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák., když v popisu skutku ve výrokové části rozsudku se výslovně uvádí, že poškozený, kterého se před tím obviněný snažil zadržet, „na něj v době střelby házel kameny“, tzn. vedl proti jeho osobě útok za použití zbraně, kterou se ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. rozumí cokoliv, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Poněvadž v obou podaných dovoláních je namítáno v zásadě to, že obviněný K. S. jednal v mezích nutné obrany (§13 tr. zák.), nejeví se dovolatelkou namítaná nepřesnost formulace skutku ve vztahu k soudem použité právní kvalifikaci zcela zásadní, neboť předmětem dovolacího přezkumu z podnětu obou mimořádných opravných prostředků bylo především to, zda odvolací soud měl k dispozici takový skutkový stav věci, který by mu umožňoval bez pochybností posoudit, zda obviněný jednal za okolností vylučujících protiprávnost (trestnost) činu, tedy v nutné obraně podle §13 tr. zák., a zda je z tohoto hlediska napadené rozhodnutí vadné či nikoliv.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je přitom zřejmé, že se soud neomezil pouze na skutková zjištění popsaná ve výroku předmětného rozsudku, když ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, který je podstatně širší, a který odvolací soud zrekapituloval na str. 6 svého rozhodnutí. Odvolací soud tak vycházel ze zjištění, že obviněný ve funkci strážného s druhým členem hlídky J. P. objevili průnik dvou nepovolaných osob do střeženého areálu, které jej po jejich spatření opustily. Obviněný s J. P. je pronásledovali jako osoby podezřelé z krádeže do vzdálenosti 200 – 300 m s odstupem 20 – 30 m a opakovaně je vyzývali, aby zastavili. Na to reagoval poškozený vulgárními výroky a výhrůžkami, a když se dostal na vrchol zde se nacházejícího svahu, zaútočil na pronásledovatele házením kamenů. Obviněný jej od tohoto počínání slovně odrazoval hrozbou použití své legálně držené střelné zbraně (pistole ráže 7,65 mm). To se nesetkalo s příslušnou odezvou a proto obviněný vypálil do vzduchu a do země před stanovištěm poškozeného celkem čtyři rány, a když byl sám zasažen kamenem do zad a lehce zraněn, vypálil v rychlém sledu směrem k místům, kde se pohyboval poškozený a jeho známý V. Z., celkem šest střelných ran. Jedna z nich zasáhla poškozeného v levé čelní krajině a způsobila smrtelné poranění mozku, kterému dne 2. 7. 2005 podlehl. Z rozhodnutí odvolacího soudu je dále patrno, že měl k dispozici lékařskou zprávu o zranění obviněného (str. 9), ze které vyplývá, že utrpěl drobná zranění na různých částech těla, spočívající v oděrkách a pohmožděninách na levém předloktí, v oblasti žeber a na pravém stehně (viz č. l. 173 spisu). Odvolací soud vycházel rovněž z toho, že obviněný přistupoval k řešení inkriminované situace se znalostí informací o tom, že osoby podezřelé ze spáchání trestného činu krádeže „se dopouštějí vůči osobám snažícím se o jejich identifikaci hrubého násilí při použití různých nástrojů (pajsrů a seker).“
Takto prezentované skutkové okolnosti hodnotil odvolací soud též se zřetelem úvah o nutné obraně podle §13 tr. zák. Přestože považoval za nesporné, že „zákrok obžalovaného byl realizován v době, kdy útok poškozeného trval“, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že se v daném případě jednalo o vybočení z mezí nutné obrany v tzv. excesu intenzivním. V uvedené souvislosti zdůraznil především to, že obviněný použil střelnou zbraň, tzn. prostředek mimořádně technicky účinný, schopný způsobit i na větší vzdálenost při každém zásahu s velkou mírou spolehlivosti nejzávažnější následek na životě a zdraví. Takto reagoval na hody kameny ze strany útočníka (poškozeného), a to kameny podle odvolacího soudu nevelkých rozměrů, kdy úspěšnost zásahu byla podle jeho názoru spíše náhodná a síla dopadu s délkou trasy pohybu spíše klesala. Jednal tudíž způsobem, kdy nepoměr mezi obranou a útokem byl zjevný.
Výše uvedené právní závěry odvolacího soudu však Nejvyšší soud neshledal správnými a oběma dovolatelům přisvědčil v tom, že ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně bylo soudem vyloženo nesprávně a k tíži obviněného K. S., ačkoliv všechny podmínky nutné obrany byly v posuzovaném případě splněny.
Podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Posledně uvedenou dikcí zákon vyjadřuje, že obrana může být nepřiměřená, tedy i výrazně silnější než útok, nikoliv však do té míry přehnaná, aby tento nepoměr byl vůči způsobu útoku „zcela zjevný“. Lze tudíž dovodit, že obránce může k odvrácení útoku použít i citelně důraznějšího prostředku, než kterým je veden útok, a že může způsobit i podstatně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Na rozdíl od krajní nouze podle §14 tr. zák. není podmínkou nutné obrany její subsidiarita, neboť jednání v nutné obraně je právem občana. To znamená, že obránce nemusí hledat způsob, jímž by se hrozícímu nebo trvajícímu útoku vyhnul (např. útěkem), rozhodne-li se přistoupit k obraně. V pojmu způsob útoku je vyjádřen nejen způsob, jakým je veden útok, ale i další okolnosti, za kterých byl útok spáchán, především osoba útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, útočníkem použité prostředky, místo útoku, součinnost dalších osob apod.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že odvolací soud z právního hlediska především dostatečně nevyhodnotil způsob útoku poškozeného J. C. (osoby podezřelé z krádeže) na obviněného K. S. Podle soudy zjištěného skutkového stavu věci byl útok veden za součinnosti další osoby, přičemž prostředkem tohoto útoku bylo kamení házené po obviněném na vzdálenost dostatečně způsobilou přivodit mu zranění. K tomu také na různých místech jeho těla skutečně došlo. Jestliže odvolací soud tuto skutečnost bagatelizoval s poukazem na malou intenzitu útoku, o které podle něj svědčí málo závažná poranění obviněného, pak nevzal dostatečně v úvahu, že pokud nárazy kamenů na těle obviněného zanechaly stopy (a to i přes oděv), nebyla intenzita útoku tak slabá, jak ve svém rozhodnutí nepřesvědčivě dovodil. Ve skutečnosti bylo jen otázkou náhody, bude-li podobnou či vyšší intenzitou zasažena např. obličejová část hlavy napadeného, kdy by nepochybně bylo možno důvodně očekávat i velmi závažný následek. Odvolacímu soudu lze vytknout rovněž to, že z hlediska provedení (způsobu) útoku nepřihlížel ke skutečnosti, že kamení vrhané s cílem zasáhnout napadenou osobu má povahu zbraně, kterou zákon v ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. definuje jako cokoliv, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Navíc tohoto prostředku (zbraně) bylo užito na dálku. Jestliže odvolací soud za popsaného stavu přesto dovodil intenzivní exces z mezí nutné obrany, není z jeho rozsudku současně nijak patrno, jakým způsobem měl obviněný soudem zjištěný trvající útok vlastně odvrátit, když jiné prostředky obrany (především varovné výstřely) se ukázaly jako zcela neúčinné. Na to konečně ve svém dovolání výstižně poukazuje i nejvyšší státní zástupkyně.
Podle Nejvyššího soudu měl odvolací soud k dispozici skutkový stav věci v takovém rozsahu, že na jeho základě mohl dojít ke spolehlivému závěru v otázkách týkajících se přiměřenosti dovolatelovy obrany. Z důvodů, jež Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, lze napadené rozhodnutí charakterizovat tak, že obviněného velmi přísně činí odpovědným za výsledek konfliktu, který zapříčinil poškozený (resp. též jeho společník), v jehož průběhu se obviněný ocitl v postavení obránce, zatímco poškozený byl v postavení útočníka. Útok byl veden kameny (tedy za pomoci zbraně podle §89 odst. 5 tr. zák.), v intenzitě způsobilé přivodit zranění napadeného a současně byl prováděn na určitou vzdálenost. To znamená, že za dané situace byla jediným použitelným a zároveň účinným prostředkem k odvrácení útoku na dálku střelná zbraň - pistole, kterou měl obviněný u sebe. K použití střelné zbraně přitom obviněný přistoupil ve dvou fázích. Nejprve několikrát vystřelil pro výstrahu, a teprve poté, kdy se tento způsob, jímž chtěl eliminovat útok, zcela minul účinem a útok vůči němu pokračoval (resp. trval), vypálil několik dalších ran směrem k místům, kde se pohyboval poškozený, který byl následně jednou ze střel zasažen.
Nejvyšší soud při svém rozhodování zastává názor, že riziko za výsledek konfliktu, který je konfliktem útočníka a obránce, musí nést především útočník. Pouze tak je možné ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně aplikovat způsobem, který sledoval i zákonodárce, jestliže ve prospěch obránce v tomto ustanovení připustil poměrně širokou diferenci mezi intenzitou obrany (vzhledem k povaze použitého prostředku i způsobeného následku) ve vztahu k intenzitě provedeného útoku (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 272/2006).
V důsledku takto provedeného rozboru může Nejvyšší soud uzavřít, že ze strany obviněného K. S. šlo o nutnou obranu podle §13 tr. zák., a že předmětný skutek nebyl trestným činem. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je proto rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzením skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože obviněný K. S. i nejvyšší státní zástupkyně podali dovolání důvodně, Nejvyšší soud z podnětu těchto mimořádných opravných prostředků podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 7 To 13/2006, v celém rozsahu, když za vadné považoval všechny výroky tohoto rozsudku s ohledem na to, že odvolacím soudem přezkoumávaný rozsudek soudu prvního stupně byl ve skutečnosti založen na jiném porušení ustanovení trestního zákona. Proto Nejvyšší soud sám současně zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 47 T 13/2005. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. pak zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout rozsudkem. Takové rozhodnutí je však možno učinit jen na základě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí zjištěn. Nejvyšší soud sice napadené rozhodnutí z hlediska jeho skutkových závěrů nepřezkoumává, ale přesto se při zjištění vad navazujících na důvody dovolání podle §265b tr. ř. musí zjištěným skutkovým stavem zabývat a posoudit, zda mu umožňuje učinit rozhodnutí ve věci samé.
V případě obviněného (dovolatele) K. S. byl skutkový stav v napadeném rozhodnutí zjištěn v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí, a pokud jde o právní vady, které Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu shledal, nepřichází jejich odstranění formou doplňování dokazování (k případným dalším skutkovým zjištěním) jako nadbytečné již v úvahu.
Nejvyšší soud proto za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl dále tak, že se obviněný K. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZV 150/2005-31, neboť žalovaný skutek není trestným činem.
Poněvadž Nejvyšší soud za souhlasu obviněného i nejvyšší státní zástupkyně rozhodl o podaných dovoláních v neveřejném zasedání, a to způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., kdy v daném případě zároveň rozhodl rozsudkem, bude tento rozsudek v souladu s ustanovením §128 odst. 1 tr. ř. následně veřejně vyhlášen předsedou senátu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler