ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1437.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1437/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce A. B., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti R – P., spol. s.r.o. se sídlem v Praze 1, Křemencova č. 10, zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 65/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 1 Co 225/2004-78, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce zaplatit jeho zástupci, advokátu, částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2004, č.j. 32 C 65/2003-63, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo jednak uveřejnit v týdeníku R. omluvu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku, jednak zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č.j. 1 Co 225/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalované uložil uveřejnit v týdeníku R. omluvu ve znění: Omluva panu
Ing. A. B. Tímto se omlouváme panu Ing. A. B. za tvrzení zveřejněné dne 14. dubna 2003 v čísle 16, ročník XIV, týdeníku R. pod názvem „Proč BIS odposlouchává Grosse“, že pan A. B. byl nebo je odposloucháván Bezpečnostní informační službou, a že provádění takových odposlechů schválil soud.
Ve zbývajících výrocích, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil tím, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tvrzeních obsažených v článku „Proč BIS odposlouchávala Grosse“, uveřejněném v týdeníku R., č. 16, ročník XIV., dne 14. dubna 2003, že soud schválil odposlech jeho telefonního čísla, a že jej BIS sledovala či sleduje. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zveřejněná informace, jejíž pravdivost nebyla v řízení prokázána, není dehonestující, takže není neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce. Naopak poukázal
na to, že nařízení odposlechů soudem je možné pouze za podmínek ustanovení §88
a §88a trestního řádu v případech, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Proto je podle odvolacího soudu nepravdivá informace o soudem schváleném odposlechu neoprávněným zásahem do práva žalobce na ochranu osobnosti, která je
pro svoji difamační povahu objektivně způsobilá tato jeho práva porušit. Takto by tento zásah vnímala každá fyzická osoba v postavení žalobce. Soud proto shledal (až na jím vymezenou výjimku) důvodným uplatněný prostředek ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Naproti tomu neměl
za důvodné přisouzení satisfakce ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 7. ledna 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 2. března 2005 včasné dovolání, směřující proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé změněn.
Žalovaná vychází z přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dopadající na případy, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má především zato, že je-li někdo odposloucháván Bezpečnostní a informační službou, není to ještě samo o sobě znevažující. Difamující by mohl být až kontext a souvislost takových odposlechů.
Žádá proto, aby dovolací soud napadený rozsudek v napadeném výroku ve věci samé zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil žalobce a navrhl, aby bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tak, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem však pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle §11 násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Odvolací soud vyšel z úvahy, že pravdivost sporem dotčené informace nebyla v řízení prokázána,přičemž jde o tvrzení znevažující, a je proto neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce. Tento závěr odůvodnil - jak již bylo uvedeno - tím, že nařízení odposlechů soudem je možné pouze za podmínek ustanovení §88 a §88a trestního řádu v případech, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.
Za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je pravidelně považováno každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které se týká hodnot chráněných ustanovením §11 násl. o.z. Jak vyplývá z předmětného spisu
a z napadeného rozsudku odvolacího soudu, nebyla v předmětném řízení pravdivost tvrzení, že by žalobce býval byl odposloucháván se schválením soudu Bezpečnostní informační službou, prokázána. Je pak třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v napadeném rozhodnutí poukazuje na úpravu obsaženou v ustanovení §88 (odst. 1, věta první) trestního řádu, podle níž předseda senátu (a v přípravném řízení soudce
na návrh státního zástupce) může nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu za předpokladu, že je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, a pokud lze předpokládat, že tímto opatřením budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Nutno se proto ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že takto podaná nepravdivá informace týkající se žalobce má znevažující charakter, a je způsobilá porušit jeho právo na ochranu osobnosti. Je totiž zřejmé, že žalobce je tak fakticky spojován s možnou závažnou trestnou činností, aniž by takto podávaná informace byla pravdivá.
Současně je nezbytné připomenout, že ač svoboda projevu (která se projevuje též v naplňování funkcí tisku) je jedním ze základních kamenů demokratické společnosti, nesmí být při realizaci tohoto práva překračovány vymezené hranice mj.
z důvodu ochrany dobré pověsti jiných. Úkolem tisku je informovat o záležitostech veřejného zájmu a zároveň upozorňovat na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti apod.
Svoboda projevu však není bezbřehá; je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy
a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny. Při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, je třeba pečlivě vážit na základě okolností konkrétního případu, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým.
Je proto třeba vždy posoudit, zda sporný výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací. Poskytnutí zcela nepravdivé (tedy nikoliv jen více či méně nepřesné) a současně znevažující informace
o fyzické osobě pak pravidelně přesahuje přípustnou intenzitu možného zásahu do té míry, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Z vyloženého vyplývá, že s ohledem na obsah dovolání je třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny
ve věcech osobnostních práv, není-li požadována náhrada nemajetkové újmy, 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu