ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1746.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1746/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) J. Š., a b) nezletilé P. Š. , zastoupené matkou J. Š. jako zákonnou zástupkyní, obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 147/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č.j. 1 Co 140/2005-61, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č.j. 1 Co 140/2005-61, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2005, č.j. 37 C 147/2003-49, v zamítavém výroku co do částky 300.000,- Kč ve vztahu k žalobkyni J. Š. a co do částky 300.000,- Kč ve vztahu k žalobkyni nezletilé P. Š. a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se z r u š u j í, a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č.j. 37 C 147/2003-49, žalovanému uložil zaplatit každé z žalobkyň částku 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Současně žalobu zamítl v části, pokud každá z žalobkyň požadovala z tohoto titulu dalších 900.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyň, které směřovalo proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, pokud každé z nich nebyla přiznána další částka ve výši 300.000,- Kč, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2005, č.j. 1 Co 140/2005-61, v uvedených výrocích a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud především konstatoval, že v řízení byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň tím, že při dopravní nehodě dne 23. září 2001, kterou způsobil žalovaný, zahynul manžel žalobkyně J. Š. a otec druhé žalobkyně nezletilé P. Š. pan MUDr. G. Š. Současně byly zraněny obě žalobkyně, přičemž zemřelo i dosud nenarozené dítě první žalobkyně. Odvolací soud zdůraznil, že žádné zadostiučinění nemůže odčinit popsanou újmu, když právo na vytváření a rozvíjení vzájemných vztahů mezi první žalobkyní a jejím manželem, resp. mezi druhou žalobkyní a jejím otcem, a tím i na naplňování vlastní osobnosti, bylo neoprávněným zásahem žalovaného definitivně ukončeno. Konstatoval, že smyslem náhrady nemajetkové újmy je tuto újmu zmírnit, přičemž výše této náhrady musí být přiměřená. Uvedl, že soud prvního stupně správně přihlížel k postoji žalovaného, který projevil lítost nad svým jednáním, poškozeným se omluvil a učinil potřebná opatření k náhradě škody. Soudy obou stupňů současně přihlédly k tomu, aby přisouzená finanční satisfakce nebyla pro žalovaného likvidační, když žalovaný způsobil dopravní nehodu ve věku blízkém věku mladistvých, je nezaměstnaný, a na zaplacení náhrady škody si půjčil. Odvolací soud nadto poukázal na to, že při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy je třeba přihlížet i k tomu, že satisfakčním prostředkem v dané věci je i trestní řízení týkající se žalovaného a současně konstatování porušení práva na ochranu osobnosti v rozsudku vydaném v řízení o ochranu osobnosti.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobkyň dne 10. srpna 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 10. října 2005 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Mají zato, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. při výkladu ustanovení §13 o.z. o přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích. Podle názoru dovolatelek odvolací soud ustanovení §13 nesprávně vyložil a aplikoval. Neztotožňují se především se závěrem odvolacího soudu, podle kterého přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy spolu s dalšími satisfakčními prostředky je z objektivního pohledu způsobilá následky nemajetkové újmy na soukromí žalobkyň dostatečným způsobem zmírnit. Samotný výsledek trestního řízení nebyl pro ně žádným zadostiučiněním a za přiměřené zadostiučinění nepovažují ani omluvu žalovaného, ani uznání jeho odpovědnosti za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, resp. poskytnutí mimosoudní náhrady. S ohledem na závažnost vzniklé újmy měly být žalobkyně odškodněny podstatně vyšší částkou, než jakou dovodil odvolací soud. Dovolatelky zdůrazňují, že při určení výše náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je třeba vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu opírajícího se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska - především o zjištěnou závažnost nemajetkové újmy a o okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Dovolatelky proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyň se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 30. ledna 2006 tak, že je nepovažuje za přípustné. Je přesvědčen, že soudy obou stupňů správně vzaly v úvahu postoj žalovaného k věci, když projevil lítost nad svým jednáním, poškozeným se omluvil a učinil potřebná opatření k náhradě škody. Soudy též správně přihlédly k tomu, že satisfakčním prostředkem bylo i trestní řízení, ve kterém bylo konstatováno porušení práva na ochranu osobnosti. Důvody, o které žalobkyně opírají své dovolání, nejsou způsobilé zvrátit rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhl proto, aby toto dovolání bylo odmítnuto, a aby mu žalobkyně nahradily náklady dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyň bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku tak nemůže být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně pak nepředcházel případný jiný rozsudek soudu téhož stupně, takže přípustnost dovolání v této věci není důvodu posuzovat ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud tedy vážil, zda je dovolání ve věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a to s pozitivním závěrem. Napadené rozhodnutí totiž má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. v souvislosti se zvážením okolností rozhodných pro posouzení přiměřenosti požadované satisfakce podle ustanovení §13 o.z.
Dovolací soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však zjištěny nebyly.
Dovolatelkami fakticky uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle §11 násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení výši finanční náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní) . Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.
Pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu , která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Občanský zákoník v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích. Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud zdůraznil, že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobkyň chráněného ustanovením §11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. je i při vědomí zásadní neodčinitelnosti zásahu (do určité míry) adekvátním prostředkem obrany ve vztahu k němu.
Ustanovení §13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §13 odst. 3 o.z. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z., tak i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330 násl.).
Z vyloženého je zřejmé, že při posuzování uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., je třeba důsledně vzít v úvahu mimo jiné též vliv ostatních satisfakčních instrumentů, jež jsou poskytovány (případně jež již byly v této souvislosti poskytnuty) podle ustanovení §13 odst. 1 o.s.ř. na zmírnění následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, a dále závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2006, č.j. 30 Cdo 1088/2005).
V souzeném případě odvolací soud správně zdůraznil skutečnost neodčinitelnosti vzniklé újmy způsobené žalovaným. Přiléhavým se dále jeví i to, pokud připomněl možný satisfakční účinek trestního řízení, které bylo v této souvislosti vedeno proti žalovanému, stejně tak jako postoj žalovaného k jím způsobené tragédii, přičemž též naznačil úroveň osobních poměrů žalovaného. Přes tuto skutečnost však podle dovolacího soudu nebyly posouzeny okolnosti rozhodné pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích důsledně ve všech vzájemných souvislostech.
Je nepochybné, že při stanovení relutární satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je nezbytné přihlédnout k zadostiučinění, kterého se poškozenému již dostalo (event. má dostat) podle ustanovení 13 odst. 1 téhož zákona ve formě morálního zadostiučinění (t.j. ve formě nemajetkové, resp. morální satisfakce). Formy této satisfakce mohou být rozličné. Půjde nejčastěji o omluvu, o konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby, apod. Jako samostatné morální zadostiučinění však přitom může podle okolností působit i již sama aktivně projevená snaha toho, kdo zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci (např. „dobrovolné“ poskytnutím finančních prostředků jako náhrady nemajetkové újmy v penězích, resp. pokusem eventuálně i jinak zmírnit následky zásahu, např. formou účasti s postiženým, součinností s ním, projevenou lítostí apod.). Pak v těchto případech může vedle sebe stát např. dobrovolně poskytnutá relutární satisfakce a současně satisfakce přestavovaná aktivní účastí projevenou ve vztahu k zásahem do práva na ochranu osobnosti dotčené fyzické osobě. I míru tohoto morálního zadostiučinění, je-li dáno, je pak třeba náležitě ověřit a zhodnotit.
Zadostiučiněním může být vy smyslu již ustálené judikatury i trestní řízení vedené v souvislosti se zásahem do osobnosti fyzické osoby proti tomu, kdo se tohoto zásahu dopustil, resp. jím může být samotné rozhodnutí vydané v tomto řízení. Je však současně nutno na základě výsledků důkazního řízení náležitě individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků (kterých se tak dotčené osobě již dostalo) zmírnit následky zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se takováto satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu. To však napadené rozhodnutí v zásadě nečiní, když jen zcela obecně odkazuje na postoj žalovaného k celé události a zejména na trestní řízení, které bylo proti němu vedeno. Nelze přitom přehlédnout, že možný satisfakční účin trestního řízení může mít značně rozdílnou intenzitu podle okolností konkrétního případu.
Protože odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených zásad důsledně nevycházel, nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný, což platí i pro příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto obě tato rozhodnutí v uvedeném rozsahu, včetně souvisejících výroků, zrušil a vrátil věc ve vymezeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2006
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu