ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.209.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 209/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobců: a) K. J., b) A. M., c) Z. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému E. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 10 C 1189/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č.j. 31 Co 481/2004-86, takto:
Dovolání žalovaného se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 19.11.2003 se v dané věci B. Z., zemřelá dne 26.12.2003, domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že je „výlučnou vlastnicí domu č.p. 562/III v M. ulici v P. se st. parcelou č. 2358 (zastavěná plocha - objekt bydlení) o výměře 273 m2 a pozemkové parcely č. 2359 (zahrada)
o výměře 121 m2, garáže, dřevníku, venkovních úprav, trvalých porostů a oplocení“. V odůvodnění žaloby uvedla, že předmětné nemovitosti, společně se svým zemřelým manželem, darovala smlouvou ze dne 23.5.1996 žalovanému, že ale dopisem ze dne 29.8.2003 „požádala žalovaného o vrácení daru, ten to však odmítl“.
Usnesením ze dne 30.3.2004, č.j. 10 C 1189/2003-33, Okresní soud v Nymburce rozhodl, že „soud namísto žalobkyně pokračuje v řízení s a) K. J., b) A. M. a c) Z. S.“. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně v průběhu řízení zemřela a ztratila tak způsobilost být účastníkem řízení“; že „dědici žalobkyně, kteří dědictví neodmítli, jsou K. J., A. M. a Z. S.“.
Usnesením ze dne 8.10.2004, č.j. 10 C 1189/2003-67, Okresní soud v Nymburce rozhodl, že „namísto žalobkyně b) pokračuje v řízení s A. M.“. Vycházel ze závěru, že „žalobkyně b) A. M., v průběhu řízení zemřela a ztratila tak způsobilost být účastníkem řízení“; že „dědičkou žalobkyně b), která dědictví neodmítla, je A. M.“; že „vzhledem k povaze věci, kdy předmětem řízení je určení práva, lze podle názoru soudu pokračovat už během dědického řízení s dědičkou jako právní nástupkyní“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2004, č.j. 31 Co 481/2004-86, shora uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel ze stejných závěrů jako soud prvního stupně a dodal, že „námitka žalovaného, že paní A. M. nevstoupila do práv a povinností původní žalobkyně paní B. Z. neobstojí, neboť jmenovaná se stala jedním z dědiců ze zákona a jako s právním nástupcem s ní jednal i soud prvního stupně, který poprvé o právním nástupnictví rozhodl usnesením č.j. 10 C 1189/2003-33, ze dne 30.3.2004, … žalovaným tvrzené rozhodnutí Okresního soudu v Nymburku č.j. D 18/2004-28, ze dne 13.5.2004, o zastavení řízení o projednání dědictví z důvodu dle ustanovení §175h o.s.ř. nemá vliv, neboť i za situace, že řízení bylo zastaveno proto, že zůstavitel nezanechal žádný majetek, případně zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl vydán vypraviteli pohřbu, jsou procesními nástupci všichni dědicové zůstavitele, kteří přicházejí v úvahu jak ze zákona, tak ze závěti; že „navíc ve stavu, kdy o právních nástupcích B. Z. bylo již pravomocně rozhodnuto … nemůže odvolací soud tuto otázku přezkoumávat“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „dědické řízení po původní žalobkyni B. Z., které probíhalo u Okresního soudu v Nymburku pod sp.zn. D 18/2004, bylo na návrh dědiců s ohledem na nepatrný majetek zůstavitelky v souladu s ustanovením §175h občanského soudního řádu zastaveno“; že „s ohledem na to, že nejsou žádní právní nástupci po zemřelé B. Z., nestala se dědičkou paní A. M., ani nemohla vstoupit do jejích práv a povinností“; že „z tohoto důvodu není možné, aby se její právní nástupkyní stala A. M., s níž má být pokračováno v řízení“; že „jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně nesprávně vycházel ze závěru, že dědicem a tedy právním nástupcem účastníka řízní je bez dalšího každý, kdo se uchází o dědictví“; že „za dědice ve vlastním slova smyslu lze považovat jen toho, komu bylo rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno, nebo kdo se stane nabyvatelem poměrné části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného majetku podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví“; že „do té doby je tak možné osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který ještě není nositelem práv a povinností spadajících do dědictví, ale který se jím stane se zpětnou účinností k době zůstavitelovy smrti až na základě výsledku řízení o dědictví“; že „dědicem se dotčená osoba nestává již tím, že je v příbuzenském poměru k zůstaviteli, resp. že je označena v závěti, ale významné je to, že dědí, tj. nabývá dědictví smrtí zůstavitele s následným potvrzením soudu o tom, že dědictví nabyl“; že „v předmětné věci však jde dle ustanovení §175h odst. 1 a 2 o.s.ř. o případ, kdy zůstavitelka zanechala majetek nepatrné hodnoty … řízení o dědictví proto v tomto případě neskončilo rozhodnutím o potvrzení nabytí dědictví, ale zastavením řízení“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, i tímto usnesením potvrzené usnesení soudu prvního stupně, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř., ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší.
Podle ustanovení §175h odst. 1 a 2 o.s.ř., nezanechal-li zůstavitel majetek, soud řízení zastaví. Jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví.
Ustanovení §107 platí pro sporné i nesporné řízení. Upravuje se v něm postup soudu za situace, kdy účastník ztratí během řízení, tj. v období od jeho zahájení do jeho pravomocného skončení, způsobilost být účastníkem řízení, a řeší z toho vyplývající tzv. procesní nástupnictví.
Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení během řízení (v době
po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno), soud nejprve podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování
v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se tu rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení.
Povaha věci brání pokračování v řízení například tam, kde práva a povinnosti,
o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce (např. nárok na výživné, nárok na odškodnění bolesti a za ztížení společenského uplatnění a další); kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení (např. v řízení o způsobilosti
k právním úkonům zemřel vyšetřovaný); kde smrtí (zánikem) účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo (např. v řízení
o rozvod manželství, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, kdy zemřel manžel), pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo (srov. například §16 a 56 zákona o rodině); kde účastník nemá žádného právního nástupce (např. při zastavení dědického řízení po zemřelém účastníku řízení podle §175h odst. 1 a 2 o.s.ř., ledaže by bylo prokázáno, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, při zániku právnické osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se likvidace z důvodů uvedených v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. V těchto (popřípadě i v dalších) případech nelze v řízení pokračovat, a proto soud řízení zastaví.
Nebude-li řízení zastaveno, soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci. Odpadla-li překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, je soud povinen v řízení i bez návrhu bez průtahů pokračovat. Kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, se uvádí v §107 odstavci 2 a 3 o.s.ř. Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela (byla prohlášena za mrtvou), jsou zpravidla její dědici. I když se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.), není v této době většinou okruh zůstavitelových dědiců ještě znám. V situaci, kdy nejsou známi zůstavitelovi dědici, může soud v řízení ihned pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z prodlení, a to s opatrovníkem, kterého neznámým dědicům ustanovil a který bude dědice zastupovat do doby, než budou v dědickém řízení zjištěni; jinak řízení přeruší. Přerušení řízení trvá obvykle až do skončení řízení o dědictví. Teprve až poté je totiž zřejmé, který z dědiců převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, popřípadě zda povinnost nezanikla zcela nebo zčásti podle §470 obč. zák. Má-li zůstavitel jediného dědice nebo patří-li do dědictví dostatečný majetek, je-li předmětem řízení nepeněžité plnění (např. vydání věci), nebo je-li zřejmé, který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení napadena), lze v řízení
v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci.
Nebude-li řízení zastaveno a v řízení je možné ihned pokračovat nebo odpadla-li překážka bránící pokračování v řízení, soud zjistí (bez návrhu z úřední povinnosti), kdo je procesním nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka ohledně práv nebo povinností, o něž v řízení jde. O tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost být účastníkem řízení (tedy kdo je jeho procesním nástupcem
v projednávaném sporu nebo v jiné právní věci), soud vždy rozhodne usnesením. Soud může v řízení pokračovat vždy až po právní moci usnesení o procesním nástupnictví.
Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, nemá zůstavitel právního nástupce, který by vstoupil do jeho práv a povinností; soud proto řízení o dědictví zastaví (§175h o.s.ř.) a případný majetek nepatrné hodnoty vydá vypraviteli zůstavitelova pohřbu, který tento majetek nabude nikoliv z titulu dědění, ale rozhodnutím soudu (§132 občanského zákoníku).
Zastaví-li soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle ustanovení
§175h o.s.ř., není tím (a nemůže tím být) pro účely jiného řízení (řízení, v němž žalobce uplatňoval své nároky vůči zůstaviteli) ještě závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Ten, kdo žalobou uplatnil své nároky proti zůstaviteli nebo ten, proti komu zůstavitel uplatnil své nároky, totiž není účastníkem řízení o dědictví a usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení §175h o.s.ř. pro něj není závazné (srov. §159a odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Soud nemůže v jiném než dědickém řízení řešit, kdo je zůstavitelův dědic a jaký majetek zůstavitele z titulu dědění nabyl. Vzhledem k tomu, že však pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno (tedy i usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení §175h o.s.ř.), není pro účastníka jiného řízení závazné, nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě
v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů) dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a - po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) - s kým (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2004, sp.zn. 21 Cdo 857/2004, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005).
Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě soudy postupovaly správně, když - s ohledem na zjištěné skutečnosti – rozhodly, že procesními nástupci zemřelé žalobkyně B. Z. jsou K. J., A. M., a Z. S., kteří jako jediní přicházejí v úvahu jako dědici B. Z. a kteří v řízení o dědictví po jmenované dědictví neodmítli, a to i přes to, že řízení o dědictví po B. Z. bylo ve smyslu ustanovení §175 h o.s.ř. zastaveno. V důsledku toho je pak správné i rozhodnutí o procesním nástupnictví A. M. na místě následně zemřelé A. M., bylo-li zjištěno, že A. M. jako jediná přichází v úvahu jako dědička A. M. a dědictví po jmenované neodmítla.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu