ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2246.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2246/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce: Ing. E. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. P., zastoupenému advokátkou, 2) D. P., zastoupené advokátkou a 3) B. společnost s ručením omezeným, zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 432/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č. j. 19 Co 150/2005 - 49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č. j. 19 Co 150/2005 - 49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 22. 9. 2004 domáhal, aby prvnímu žalovanému a druhé žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 400.000,- Kč, a dále, aby soud určil, že je neplatná kupní smlouva uzavřená dne 19. 6. 2004 mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou jako prodávajícími a třetím žalovaným jako kupujícím ohledně koupě budovy čp. 2244 (objekt bydlení), část obce Z., obec P., postavené na pozemku parc. číslo 956, k. ú. Z., obec P., pozemku (zastavěná plocha a nádvoří) par. číslo 956 o výměře 118 m2 k. ú. Z., obec P. a pozemku (zahrada) parc. číslo 957 o výměře 104 m2 k. ú. Z., obec P. Podáním doručeným soudu dne 19. 10. 2004 vzal zpět žalobu o zaplacení částky 400.000,- Kč a žalobu doplnil tak, že pro případ, že by soud nevyhověl určovací žalobě o neplatnosti uvedené kupní smlouvy, navrhl, aby bylo určeno, že první žalovaný a druhá žalovaná jsou spoluvlastníky každý v rozsahu jedné ideální poloviny budovy čp. 2244 (objekt bydlení), část obce Z., obec P., postavené na pozemku parc. číslo 956, k. ú. Z., obec P., pozemku (zastavěná plocha a nádvoří) par. číslo 956 o výměře 118 m2 k. ú. Z., obec P. a pozemku (zahrada) parc. číslo 957
o výměře 104 m2 k. ú. Z., obec P., vše zapsáno na LV č. 979 vedeným kat. úřadem pro město P. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 19. 6. 2004 o převodu uvedených nemovitostí na třetího žalovaného z důvodu, že byla podepsána pouze prvním žalovaným, nikoli druhou žalovanou, neboť plná moc, kterou druhá žalovaná udělila prvnímu žalovanému, jej neopravňovala k prodeji spoluvlastnického podílu druhé žalované k předmětným nemovitostem, resp. k podpisu kupní smlouvy, a kromě toho je ve smlouvě uveden neurčitě způsob zaplacení kupní ceny. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. spatřuje v tom, že předmětné nemovitosti má právo užívat na základě dědické dohody, kterou uzavřeli první žalovaný a druhá žalovaná v dědickém řízení po zůstavitelce K. P., manželce žalobce a matce prvního žalovaného a druhé žalované.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 16 C 432/2004 - 31, zastavil řízení ohledně povinnosti prvního žalovaného a druhé žalované zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč a dále o určení, že „kupní smlouva uzavřená dne 19. 6. 2004 mezi prvním a druhou žalovanými jako prodávajícími a třetím žalovaným jako kupujícím o převodu předmětných nemovitostí je neplatná, neboť v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět, zamítl žalobu o určení, že první žalovaný a druhá žalovaná jsou spoluvlastníci, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byla K. P., manželka žalobce a matka prvního žalovaného a druhé žalované, která dne 13. 6. 1997 zemřela, a že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 27 D 1246/97, nabyli první žalovaný a druhá žalovaná každý jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí. V bodě E tohoto rozhodnutí o vypořádání dědictví se žalovaní zavázali, že žalobci umožní užívání nemovitostí tak, jak je doposud užíval nebo byl oprávněn užívat. Dále vzal soud za prokázané, že kupní smlouvou ze dne 19. 6. 2004 uzavřenou mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou jako prodávajícími a třetím žalovaným jako kupujícím přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na třetího žalovaného, který je zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť předjímaný soudní výrok není způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu. I když je podle konstantní judikatury nutno připustit, že na žalobě o určení má naléhavý právní zájem
i ten, kdo v katastru nemovitostí zapsán není, proti tomu, kdo je v něm jako vlastník zapsán, je v daném případě nutno vycházet z toho, že žalobce se nedomáhá určení svého vlastnického práva k nemovitostem a že ani v minulosti nebyl jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru zapsán. V dědickém rozhodnutí je v bodě E) sice zakotven závazek prvního žalovaného a druhé žalované umožnit žalobci užívání nemovitostí v rozsahu, jak tomu bylo doposud, avšak tento závazek je formulován pouze jako „možnost užívání“, aniž by byl právně zajištěn, a nebyl zapsán jako věcné břemeno k předmětné nemovitosti, jehož by se žalobce mohl úspěšně dovolávat jako překážky proti budoucímu převodu nemovitostí na třetí osobu. Dále obvodní soud s ohledem na uvedené závěry dovodil, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, když závazek žalovaných je osobní a nikoliv věcné povahy, a se změnou vlastnictví právo užívání tudíž nepřechází; prvního žalovaného a druhou žalovanou proto nemůže omezovat v dispozičních právech ve smyslu ust. §126 obč. zák. K tvrzení žalobce o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. 6. 2004 soud již nad rámec svých závěrů uvedl, že plnou moc lze uzavřít jak ústně, tak i písemně, a dále poukázal na to, že účastníci smlouvy její platnost nezpochybňují a souhlasí s právními účinky převodu i se zaplacením kupní ceny.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, č. j. 19 Co 150/2005 - 49, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku
o věci samé potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97 (v němž byl vysloven právní názor, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemá jen ten, kdo je účastníkem právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde) dovodil, že i pokud by rozhodnutí, jímž by žalobě bylo vyhověno, bylo způsobilé přivodit pro žalobce příznivější stav, neboť první dva žalovaní, kteří by byli určeni vlastníky nemovitostí, by nesli nadále svůj osobní závazek umožnit žalobci užívání nemovitostí, tak jak se zavázali v rámci dědického řízení
po jejich matce, je správný závěr soudu prvního stupně, že první žalovaný spolu s druhou žalovanou převedli své vlastnické právo k nemovitostem platně na třetího žalovaného. I když soud prvního stupně výslovně neuvedl, že kupní smlouva nebyla uzavřena v rozporu s ust. §3 odst. 1 obč. zák., tento závěr v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, neboť uvedl, že prodejem nemovitostí realizovali první žalovaný a druhá žalovaná své vlastnické právo, aniž by byli z doby předchozí jakýmkoliv způsobem omezeni ve vztahu k žalobci, když závazek umožnit mu užívání nemovitosti, který převzali v rámci dědického řízení, byl závazkem pouze osobní povahy a v nakládání s nemovitostí je neomezoval. S těmito závěry se odvolací soud ztotožnil a proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadní po právní stránce považuje otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a otázku aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu. Poukazuje na to, že na základě pravomocného rozhodnutí soudu v dědickém řízení, které je pro prvního žalovaného a druhou žalovanou závazné a které je pro ně zároveň nabývacím titulem, jsou tito žalovaní povinni zajistit mu užívání nemovitostí v neomezené míře a po neomezenou dobu tak, jak je žalobce užíval nebo byl oprávněn užívat. Není proto správný závěr soudu, že pro užívání nemovitostí ze strany žalobce je třeba zápisu věcného břemene užívání do katastru nemovitostí, a nejasný je jeho názor, že „závazek je formulován jen jako možnost užívání, že závazek nebyl nijak právně zajištěn, že nebyl zapsán jako věcné břemeno k předmětné nemovitosti, kterého by se žalobce mohl úspěšně dovolávat jako překážky proti budoucímu převodu nemovitostí na třetí osobu“. Podle názoru dovolatele je naopak tento závazek způsobilý přivodit právní následky a žalovaní rozhodně neměli právo jej nerespektovat, když třetí žalovaný věděl o tom, že žalovaný 1) a žalovaná 2) mají vůči svému otci povinnost zajistit mu užívání předmětné nemovitosti a bydlení
v ní, které má ekonomickou hodnotu dvou miliónů českých korun. Pokud jde o naléhavý právní zájem na požadovaném určení, poukazuje dovolatel na rozsudek NS ČR sp. zn. Cdon 1690/97, v němž tento soud zaujal právní názor, že naléhavý právní zájem
na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nýbrž, že aktivně legitimován k žalobě
na určení neplatnosti smlouvy je i osoba, která není účastníkem této smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. V této souvislosti namítá, že prokázal, že jeho právo užívat nemovitost je jednoznačně ohroženo, neboť třetí žalovaný již proti němu podal žalobu na vyklizení nemovitosti, a to bez náhrady. Žalobce je rovněž přesvědčen o tom, že požadované určení je způsobilé vytvořit pevný právní rámec, který by byl zárukou odvrácení případných budoucích sporů mezi účastníky, neboť žaloba na plnění nepřichází v úvahu, když se žalobci dosud plnění, tedy možnost užívání nemovitosti, dostává. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, že soudy obou stupňů se věcí zabývaly po věcné stránce, když řešily otázku platnosti kupní smlouvy, v tomto ohledu však neprovedly žádné dokazování, jak žalobce navrhoval (výslechem účastníků, plnou mocí udělenou druhou žalovanou prvnímu žalovanému, ani listinnými důkazy, tj. obsahem kupní smlouvy, dopisem prvního žalovaného žalobci atd.), a nepřihlédly ani k žalobcem prokázanému tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy
z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy. Řízení je tudíž postiženo i vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalobce má za to, že prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení i svoji aktivní legitimaci
ve sporu, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu , jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která doposud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle ust. §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s .ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, Nejvyšší soud ČR zaujal názor, že „zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn“. Rovněž v rozsudku ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, Nejvyšší soud vyslovil, že „zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce“.
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž
v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
V projednávané věci odvolací soud k závěrům soudu prvního stupně, jenž žalobu na určení, že první žalovaný a druhá žalovaná jsou spoluvlastníci každý v rozsahu jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na takovém určení a pro nedostatek jeho aktivní legitimace
ve sporu, uvedl, že „i pokud by bylo možno dovodit, že rozhodnutí, kterým by bylo vyhověno žalobě, by bylo způsobilé přivodit pro žalobce příznivější stav, je nutno souhlasit s dalšími závěry soudu prvního stupně, a sice, že první dva žalovaní převedli své vlastnické právo k nemovitostem platně na třetího žalovaného“. Jestliže odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že je správná uvedená úvaha soudu prvního stupně, bez toho, že by v řízení byly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení tvrzené neplatnosti kupní smlouvy, a aniž se zabýval správností žalobcem v odvolání zpochybněného závěru soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, rozhodl nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou.
Dovolací soud z uvedeného důvodu dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. k závěru, že rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je i opodstatněné. Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení před odvolacím soudem je též postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu