ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2920.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2920/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců Mgr. J. Š., proti žalované obchodní společnosti R-P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 142/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 1 Co 118/2005-115, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 26. listopadu 2004, č.j. 37 C 142/2003-76, uložil žalované uveřejnit na vlastní náklady v týdeníku R. omluvu
ve znění: „Omluva Mgr. J. Š. Dne 15. 9. 2003 jsme uveřejnili článek s názvem „K. přítel v hledáčku BIS“ s podtitulem „Otázky zní: Zaplatil A. R. N.? Kryje ho prezident?“ V tomto článku jsme mimo jiné uvedli, že „A. R. je obchodním spolupracovníkem bosse TV N. J. Š.“. Výše uvedené tvrzení je nepravdivé. Tímto tvrzením jsme se dotkli občanské cti a lidské důstojnosti Mgr. J. Š. Tímto se Mgr. J. Š. omlouváme. Vydavatel“. Výrokem II. byla ve zbytku textu žádost o omluvu zamítnuta. Výrokem III. byla dále zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil částku 100.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).
Ve výroku IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 1 Co 118/2005-115, v prvním odstavci výroku rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo text: „Tímto tvrzením jsme se dotkli občanské cti a lidské důstojnosti
Mgr. J. Š.“, zatímco ve zbývající části tento výrok potvrdil. V zamítavém výroku ve věci samé týkajícím se omluvy ohledně tvrzení, že „miliarda byla rozdělena mezi několik Š. firem a přes ně byla N. financována“, ve výroku o částce 100.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konečně potvrdil zamítavý výrok, aby omluva obsahovala text: „IPB poskytla V. Ž.
a J. Š. úvěr ve výši miliardy korun“, „Přesně v duchu praní špinavých peněz – řada firem a řada kont, přes něž se policie stěží dopátrá, kdo stál v pozadí investice“.
Odvolací soud se u výroku, kterým bylo žalované uloženo žalobci se omluvit, ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná, na níž spočívalo důkazní břemeno, neprokázala pravdivost tvrzení, že A. R. je obchodním spolupracovníkem bosse TV N. J. Š. Přitom, jak jsou v článku popsány aktivity A. R., je tento výrok pro jeho dehonestující vyznění objektivně způsobilý přivodit újmu na osobnostních právech žalobce, zejména na jeho cti a důstojnosti chráněných článkem 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §11 násl. o.z. Zásahu odpovídá morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne
15. prosince 2005, a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 10. února 2006 včasné dovolání výslovně směřující proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalované povinnost omluvy za výrok „A. R. je obchodním spolupracovníkem bosse TV N. J. Š.“.
Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Z obsahu dovolání vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. tj. fakticky namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně odvolacímu soudu výslovně vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud dovodil, že předmětným výrokem se žalovaná dotkla osobnostních práv žalobce a v tomto smyslu neunesla důkazní břemeno. Důvodem byla skutečnost, že žalovaná ve lhůtě stanovené soudem podle ustanovení §118b o.s.ř. neoznačila důkaz pravdivosti svých tvrzení. Přesto, že se tak žalované nezdařil důkaz pravdy, protože ztratila lhůtu podle ustanovení §118b o.s.ř., tento důkaz existuje, avšak odvolací soud jej odmítl provést. Jde tedy o situaci, kdy novinář něco tvrdí, v soudním sporu se vydavateli nepodaří dodržet lhůtu nabídnout důkaz pravdy, avšak tento důkaz existuje. Cestou obnovy řízení nelze tuto situaci napravit. Jde proto o výklad §118b odst. 1 věta první o.s.ř., pokud stanoví, že
“k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží“. Dovolatelka se domnívá, že má-li být výsledkem občanskoprávního soudního procesu nalezení spravedlivého práva, pak i formální hlediska tohoto řízení musí být podřízena smyslu procesu, tj. nalezení jeho spravedlivého výsledku. Ustanovení §153 o.s.ř. má vyšší právní sílu, než ustanovení §118b téhož zákona. V opačném případě bude poskytována soudní ochrana těm, kteří splní formální podmínky ochrany práva a spravedlnosti, byť by bylo jinak zřejmé, že si takové ochrany nezaslouží. Dovolatelka proto uzavírá, že za situace, kdy vyjde najevo i po marném uplynutí lhůty podle ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř. nová skutečnost, která (byť procesním zaviněním žalovaného) nebyla před tím uplatněna, nicméně může ovlivnit úvahy o základu nároku projednávané věci, mělo by být k této skutečnosti přihlédnuto.
Dovolatelka proto shledala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, kterému byl nabídnut důkaz o pravdivosti výroku, jenž je předmětem sporu, avšak soud vzhledem k formálnímu výkladu ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř. k tomuto důkazu nepřihlédl. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\")
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jejíž předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah
o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).
Podle ustanovení §118b odst. 1 o.s.ř. mimo jiné ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé
a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. O povinnostech podle odstavce 1 a o následcích nesplnění těchto povinností musí být účastníci poučení v předvolání k prvnímu jednání ve věci (§118b odst. 2 o.s.ř.).
Jde o úpravu koncentrace řízení ze zákona. Jednání ve sporném řízení předpokládá stanovit okruh skutečností, které zůstávají mezi účastníky spornými,
a budou proto předmětem dokazování. Zjednat jistotu o tom, které skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, je možné nejen procesními postupy v rámci přípravy jednání (např.
§114a odst. 2 písm. a) o.s.ř., resp. §114b odst. 1 téhož zákona), nýbrž přímo
i ze zákona, vymezením procesního stádia, ve kterém jsou účastníci striktně zavázáni splnit povinnost tvrzení a povinnost důkazní. K prosazení tohoto cíle je právě využívána zásada koncentrace řízení, přičemž se uplatňuje ve věcech, ve kterých se projevuje výrazný společenský zájem na soustředěném řízení a urychleném rozhodnutí. Takto nelze ve všech věcech tvrdit rozhodující skutečnosti a navrhovat důkazy až do vyhlášení rozsudku nebo do vyhlášení (vydání) usnesení, kterým bylo u soudu prvního stupně rozhodnuto o věci samé. Zákon poskytuje takovou možnost v některých věcech jen
po určitou část řízení před soudem prvního stupně, a to tím, že řízení v nich (zcela nebo zčásti) koncentruje. Účastníkům je tak určen časový prostor, ve kterém musí splnit svou povinnost tvrzení, tedy uplatnit všechny skutečnosti právně významné pro žalovaný nárok anebo obranu proti němu, a označit důkazy způsobilé prokázat takto tvrzené skutečnosti.
Ke splnění této povinnosti jsou účastníci nuceni vědomím toho, že později uplatněné skutečnosti a důkazy již zásadně nemohou být předmětem dokazování. Opomene-li účastník, ač poučen soudem, v určeném časovém prostoru uplatnit všechny právně významné skutečnosti k prosazení nároku (resp. obraně proti němu) a označit potřebné důkazy, zpravidla pak nese následky v podobě věcně nepříznivého rozhodnutí.
Zásada koncentrace řízení se tedy projevuje v tom, že ke skutečnostem
a důkazům, které v rozporu se zákonem účastník uplatnil později, nelze přihlížet. Jde
o zákonný zákaz adresovaný soudu. Není proto otevřen prostor pro uvážení soudce, který se promítne do rozhodnutí o věci závěrem, zda účastník splnil povinnost tvrzení
a povinnost důkazní. Ke koncentraci řízení podle ustanovení §118b o.s.ř. dochází k okamžiku skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (obdobně srovnej
J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. Šesté vydání, Praha 2003, I. díl, str. 436 až 439).
V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že předvolání žalované k prvnímu jednání ve věci (doručené jejímu zástupci dne 17. března 2004) obsahovalo poučení podle ustanovení §118b o.s.ř. (použit byl tiskopis tzv. vzoru 027 o.s.ř.), přičemž při tomto jednání dne 28. dubna 2004 bylo účastníkům dáno poučení podle zmíněného ustanovení opakovaně. Proto, pokud odvolací soud k dodatečně navrženému důkazu žalovanou vztahujícímu se k výroku, že „A. R. je obchodním spolupracovníkem bosse TV N. J. Š.“, nepřihlédl, postupoval tak v souladu s vyloženými zásadami.
Při současném zvážení důvodů dovolání žalované, tak není možno napadené rozhodnutí v dotčeném výroku ve věci samé posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalované v této věci bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu