Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2953.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2953.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2953/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyně Z. Š., zastoupené advokátem, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 320/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 62 Co 141/2004-56, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 62 Co 141/2004-56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 28.12.1999 se žalobkyně domáhala určení, že „dědická dohoda uzavřená dne 28.2.1994 J. M. a Z. Š. je v bodě 1. části podle níž poz. manželka J. M., nar. 13.6.1923, trvale bytem jako zůst., nabývá veškerý majetek patřící do dědictví tj. … restituční nároky na zemědělský majetek podle ust. §9 zákona o půdě u pozemkového úřadu M. B. čj. 388/91…“neplatná. Žalobu zdůvodnila tím, že „text dědické dohody, schválený rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6, neodpovídá vůli ani jedné z účastnic tohoto řízení, zejména pak není projevem vůle žalobkyně“; že projev vůle žalobkyně směřoval pouze k tomu předmětu dědictví, který vyšel během dědického řízení najevo a který byl v reálné dispozici dědického řízení“; že „až do vydání potvrzujícího rozsudku ohledně dědické dohody Městským soudem v Praze vycházela z toho, že oprávněnými z restitučních nároků jsou společně žalovaná s žalobkyní“. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22.10.2003, č.j. 7 C 320/1999-43, žalobě vyhověl a současně rozhodl, že žalobkyni se vůči žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dědická dohoda v části týkající se restitučních nároků dle žalobní specifikace je neplatná dle §39 OZ, kdy neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“; že „v tomto případě napadený právní úkon není sice v přímém rozporu se zákonem, ale obchází smysl speciálního zákona“; že „neplatnost spatřuje soud i pro rozpor s dobrými mravy, když žalobkyně by se dopředu vzdávala majetkových práv, kdy hodnota majetku nebyla známa a nepochybně se jedná o majetkovou hodnotu nikoli zanedbatelnou“. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.6.2004, č.j. 62 Co 141/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení ve věci zastavil; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované „náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“ ve výši 11.150,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované. Vycházel ze závěru, že „pro řízení, v němž by měla být opakovaně přezkoumávána otázka platnosti dohody o vypořádání dědictví uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 28.2.1994 nejsou splněny základní podmínky řízení, neboť opětovnému projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že řízení o schválení dědické dohody a řízení o neplatnost zahájené její žalobou mají sice v zásadě stejný skutkový základ a jde o vztahy mezi týmiž osobami, přesto tato dvě řízení nemají stejný předmět“; že „tato řízení se liší především tím, že každé z nich má jiný účel, každé z těchto řízení posuzuje právní vztahy z jiného hlediska, které je dáno odlišnou právní kvalifikací vyplývající z odlišných povah obou řízení“; že „zatímco řízení o schválení dědické dohody posuzovalo zákonnost dědické dohody a její soulad s dobrými mravy, řízení o žalobě na určení se týká způsobu postupu úředních osob, tj. notářky a soudu, z hlediska samotné existence dohody o vypořádání dědictví“; že „rozhodnutí obvodního soudu a Městského soudu v Praze v dědické věci nepředstavuje překážku věci rozhodnuté i z jiného důvodu“, neboť „předmětem tohoto nesporného řízení je posouzení smlouvy a nikoliv smlouva sama“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po J. M., zemřelém dne 10.12.1991, posledně bytem v P. (dále též jen „zůstavitel“), byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.5.1995, č.j. D 69/92-48, určena obecná cena majetku zůstavitele, výše jeho dluhů a čistá hodnota dědictví (výrok I.); byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli (výrok II.) a bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů notáře, soudního komisaře (výrok III.). Při posouzení dědického práva vycházel soud ze závěru, že dědičkami zůstavitele jsou ze zákona jeho manželka J. M. a dcera Z. Š. Předmětem soudem schvalované dohody byly, mimo jiné, „restituční nároky na zemědělský majetek podle ust. §9 zákona o půdě u pozemkového úřadu M. B. č.j. 388/91“. Citované usnesení bylo v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1995, č.j. 24 Co 135/95-67. Věc projednání dědictví po zůstaviteli je třeba i v současné době posuzovat (srov. čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, §873 obč. zák. a čl. II bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád) podle právních předpisů, účinných ke dni smrti zůstavitele, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. (dále jenobč. zák.“) a podle zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. a č. 134/1982 Sb. (dále též jen „not.ř.“); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu (srov. čl. II bod 1 a 2 zákona č. 263/1992 Sb.). Podle ustanovení §482 odst. 1 a 2 obč. zák., je-li více dědiců, vypořádají se u státního notářství (nyní soudu) mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo zájmu společnosti (dobrým mravům), státní notářství (nyní soud) ji schválí. Usnesením o dědictví se dědické řízení končí (srov. 42 not.ř., nyní §175s). Bez ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele do vydání usnesení, se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [srov. §39 odst. 2 not.ř., nyní §175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §482 obč. zák.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout. Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů), není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli. Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dohodou nelze řešit do budoucna případné nároky dědiců k majetku zůstavitele, který by se mohl dodatečně objevit po skončení dědického řízení. Dohodou o vypořádání dědictví mohou (ale nemusí) být upraveny též pasíva dědictví. Uzavřou-li dědici takovou dohodu, podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z §470 obč. zák., jsou věřitelé zůstavitele účastníky dědického řízení (srov. §28 not.ř., nyní §175b o.s.ř.). K tomu, aby soud mohl takovou dohodu schválit, je třeba, aby s ní dohodou dotčení věřitelé vyslovili souhlas. Dohoda o vypořádání dědictví musí být určitá a srozumitelná; musí z ní mimo jiné bez pochybností vyplývat, jaký zůstavitelův majetek každý z dědiců nabývá. Obsahuje-li dohoda závazek dědice vyplatit jinému dědici dědický podíl nebo jeho část v penězích, musí být sjednána také lhůta k plnění; je také možné, aby bylo sjednáno zajištění tohoto závazku, například zástavním právem k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě z dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jaké byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo. Jestliže soud dohodu o vypořádání dědictví neschválí, pokračuje po právní moci usnesení v řízení. To samozřejmě neznamená, že by dědici nemohli o vypořádání dědictví uzavřít novou dohodu. Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§159a odst. 4 o.s.ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.10.1982, sp.zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751). Otázkou závaznosti rozhodnutí o schválení dědické dohody vydaného v řízení o dědictví a možnosti přehodnocení takového rozhodnutí postupem jaký zákon připouští v případě soudního smíru se Nejvyšší soud již zabýval a dospěl k následujícím závěrům: Podle ustanovení §99 odst. 3 o.s.ř. schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Podle §99 odst. 3 o.s.ř. má schválený smír účinky pravomocného rozsudku; rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný. Žaloba podle §99 odst. 3 o.s.ř. směřuje tedy proti rozhodnutí soudu, jímž byl schválen smír, a může mít úspěch tehdy, jestliže je hmotněprávní úkon účastníků (jimi uzavřený smír) neplatný. Rozhodnutí o žalobě podle §99 odst. 3 o.s.ř. odstraňuje tak - jestliže je žalobě vyhověno - rozhodnutí soudu o schválení smíru; původní řízení se vrací do stavu, v němž by bylo, kdyby byl soud neschválil smír, a soud pokračuje v jednání o sporu, v čemž mu již nebrání žádné pravomocné rozhodnutí. Účastníci mají novou možnost upravit práva mezi nimi sporná novým smírem, nebo rozhodne soud rozsudkem. Zatímco schválený smír má podle §99 odst. 3 o.s.ř. účinky pravomocného rozsudku a řízení v rozsahu, jehož se smír týká, je skončeno, je dědická dohoda a rozhodnutí o jejím schválení pouze jedním z několika rozhodnutí, vydávaných v dědickém řízení, která teprve poté, když byla vydána všechna a nabyla právní moci, vedou ke skončení dědického řízení. Především musí být v každém řízení o dědictví rozhodnuto o obecné ceně majetku zůstavitele výši dluhů a čisté hodnotě dědictví (srov. §37 odst. 1 not.ř., nyní §175o odst. 1 o.s.ř.), přičemž rozsah dědictví je tímto rozhodnutím dán a při uzavírání dohody (nedojde-li k případu podle §37 odst. 2 not.ř., nyní §175o odst. 2 o.s.ř.) se dědici mohou dohodnout pouze o tom, co který z nich převezme z dědictví; přitom žádná část dědictví nemůže zůstat touto dohodou nevypořádaná. I kdyby bylo možno připustit, že lze žalobu podle §99 odst. 3 o.s.ř. použít i na dědickou dohodu, mohla by tato žaloba směřovat nepochybně jen proti rozhodnutí o schválení dohody a nemohla by se nijak dotknout právoplatnosti rozhodnutí o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, ačkoli toto rozhodnutí je podkladem dohody; vznikla by tedy prakticky neřešitelná situace. Naproti tomu smírem si mohou účastníci sporu upravit práva mezi nimi sporná způsobem, který je zcela v jejich dispozici, jsouce přitom omezeni jen právními předpisy a obecným zájmem, nikoli však nějakým pravomocným rozhodnutím, které by předcházelo uzavření smíru; k tomu, aby schválený smír měl účinky pravomocného rozsudku, není již třeba žádného dalšího rozhodnutí. Už z této skutečnosti plyne zásadní rozdíl mezi řízením o sporu před soudy a řízením o dědictví před státním notářstvím, rozdíl, který vyplývá ze samé podstaty obou těchto řízení. Závěr, že lze žalobu podle §99 odst. 3 o.s.ř. použít i na dědickou dohodu, by vedl také k zcela nepřijatelným důsledkům. Znamenal by totiž, že by se z dědického řízení, bez výslovného zákonného ustanovení, přesunulo do případného dalšího sporného řízení rozhodování o otázce, kterou již jednou řešil soud v řízení o dědictví. Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, opírá se vždy o výslovné zákonné ustanovení (srov. např. §485 obč. zák, §18 a 48 not.ř., nyní §175 k odst. 2 a 3 a §175y o.s.ř.). Povaha věci tedy vylučuje možnost aplikovat na řízení o dědictví ustanovení §99 odst. 3 o.s.ř. o soudním smíru; schválená dohoda o vypořádání dědictví proto nemůže být soudem zrušena postupem podle §99 odst. 3 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.10.1968, sp.zn. 2 Cz 6/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1969). Z uvedených závěrů je na místě vycházet rovněž v případě žaloby na určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví schválené soudem v řízení o dědictví. Rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že dohoda o vypořádání dědictví, schválená soudem podle §39 odst. 2 not.ř. (nyní §175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), je neplatná, by totiž ani v tomto případě nemohlo mít vliv na účinky a vykonatelnost rozhodnutí vydaného podle soudem podle §39 odst. 2 not.ř. (nyní §175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Pokud zákon svěřuje posouzení určité právní otázky soudu, provádějícímu řízení o dědictví, nelze se úspěšně domáhat rozhodnutí o této právní otázce ve sporném řízení, (s výjimkami shora zmíněnými). Z výše uvedeného ovšem nevyplývá, že projednání žaloby, kterou se žalobce domáhá určení neplatnosti dohody o vypořádání dědictví, jejíž byl účastníkem a jež byla pravomocně schválena usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví, brání, s ohledem na uvedené usnesení, překážka věci již rozsouzené. Pokud státní notářství (nyní soud) rozhodovalo o schválení dohody o vypořádání dědictví podle §39 odst. 2, resp. §40 odst. 1 písm. c) not.ř. (nyní §175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), posuzovalo sice i platnost této dohody, avšak jen jako otázku předběžnou. Obsahem jeho rozhodnutí však bylo schválení této dohody, nikoliv určení její platnosti. Proto rozhodnutí o schválení dědické dohody nevytváří překážku věci rozhodnuté ve vztahu k žalobě na určení neplatnosti této dohody a nemůže být tedy důvodem k postupu podle §219a odst. 1 písm. a), §221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z výše uvedeného vyplývá, že shora citované závěry odvolacího soudu, které jej vedly k zastavení řízení v dané věci, nejsou správné. Správné proto není ani dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které se o tyto závěry opírá. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. ledna 2006 JUDr. Roman Fiala, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2006
Spisová značka:30 Cdo 2953/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2953.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Dotčené předpisy:§482 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§482 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
§99 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21