ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.822.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 822/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobců a) M. B., zastoupené advokátkou, b) J. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) P. B., zastoupenému tajemnicí Okresního soudu Praha – východ jako opatrovnicí, 2) L. P., zastoupené advokátem, 3) J. P., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva a o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 12 C 10/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, č. j. 23 Co 492/2003-92, takto:
I. Dovolání žalobkyň se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22.5.2003, č.j. 12 C 10/2000-76, Okresní soud Praha – východ určil, že „pozemek parc. č. 106, zapsaný na LV č. 290 pro k.ú. B.
u Katastrálního úřadu P., patří do dědictví po A. B., roz. M., nar. 2. listopadu 1892, zemřelé 27. října 1967“ (výrok I.); že „darovací smlouva, uzavřená mezi A. B., zemřelou 13. listopadu 1998 a P. B., uzavřená 14. listopadu 1995, je neplatná“ (výrok II.); že „kupní smlouva z 18. července 1997 mezi P. B. a L. a J. P. je neplatná“ (výrok III.); současně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 12.054,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).
K odvolání druhé žalované a třetího žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.1.2004, č. j. 23 Co 492/2003-92, odmítl odvolání žalovaných
do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.); změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl „návrh na určení, že pozemek parc. č. 106, zapsaný na LV č. 290 pro k.ú. B. u Katastrálního úřadu P., patří do dědictví po A. B., roz. M., nar. 2. listopadu 1892, zemřelé 27. října 1967 a návrh
na určení, že kupní smlouva z 18. července 1997 mezi P. B. a L. a J. P. je neplatná“ (výrok II.); uložil žalobkyním povinnost zaplatit společně a nerozdílně druhé žalované a třetímu žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 8.925,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok III.); uložil žalobkyním povinnost zaplatit společně a nerozdílně druhé žalované a třetímu žalovanému na nákladech odvolacího řízení 8.461,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok IV.); rozhodl, že mezi žalobkyněmi a prvním žalovaným nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.). Vycházel ze závěru, že „aktivní legitimaci k určení, že předmětný pozemek patří do dědictví po A. B. starší, měly nejen právní nástupkyně dědice J. B. – původního žalobce, ale i další dědicové – právní nástupci zemřelých dětí A. B. (zemřela v roce 1998) a J. B., kteří všichni měli postavení nerozlučných společníků“; proto, že „se tito další dědicové a právní nástupci dědiců tohoto řízení neúčastnili, nemůže být žalobě na určení, že pozemek patří
do dědictví po A. B., rozené M. starší, vyhověno pro nedostatek věcné legitimace na straně žalobkyň jako předpokladu úspěšnosti žaloby na určení“; že „stejný závěr o nedostatku věcné legitimace na straně žalobkyň je pak třeba učinit i v případě posouzení nároku na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi prvním žalovaným a dalšími dvěma žalovanými, neboť jde o spor dědiců s třetími osobami týkající se majetku, který patří podle tvrzení do dědictví, proto i zde mají dědicové postavení nerozlučných společníků“; že „navíc v daném případě nemůže být dán ani naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení, neboť se zde uplatní soudní praxí přijatá zásada, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán tam, kde lze žalovat přímo na určení, že zůstavitel byl v den smrti vlastníkem věci“.
Proti výrokům II., III., IV. a V. tohoto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně společně dovolání. Namítají, že „odvolací soud projevil hluboké nepochopení záměru určovací žaloby, neboť jejím výsledkem nebylo získání předmětné nemovitosti do vlastnictví žalobkyň na úkor ostatních potenciálních dědiců“; že „naopak soudem vyžadovaná solidarita na straně budoucích dědiců nebyla žalobou porušena, neboť z právního úkonu podání určovací žaloby nebyli potenciální dědicové z dědického řízení vyloučení – naopak, stanou se řádnými účastníky tohoto soudního řízení“. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že původní řízení o dědictví po A. B., zemřelé dne 27.10.1967 (dále též jen „zůstavitelka“), vedené Státním notářstvím P. pod sp.zn. D 2149/67, bylo zastaveno. Jako dědici zůstavitelky by přicházeli v úvahu
ze zákona její děti A. B. (zemřela dne 13.11.1998; vnukem jmenované je první žalovaný), J. B. (zemřel dne 4.7.2000; jeho právními nástupkyněmi jsou žalobkyně) a J.
Aniž by bylo třeba řešit vzájemný vztah obou předmětných určovacích žalob, je z povahy věci nepochybné, že posouzení, zda shora uvedená kupní smlouva je platným nebo neplatným právním úkonem, má v tomto případě určující význam pro závěr, zda nemovitost, která je jejím předmětem „patří do dědictví“ po zůstavitelce. Předmětem posléze uvedeného určení pak je - posuzováno podle žalobního petitu vyloženého
v souvislosti s vylíčením rozhodujících skutečností (skutku) v žalobě - určení, že zůstavitelka byla v den své smrti vlastníkem předmětné nemovitosti; do dědictví
po zůstavitelce mohou tyto pozemky totiž patřit jen, jestliže zůstavitelka byla v den své smrti jejich vlastnicí.
Bylo-li o dědickém právu (o tom, kdo je zůstavitelovým dědicem) pravomocně rozhodnuto v řízení o dědictví, je usnesení soudu (dříve rozhodnutí státního notářství) závazné (srov. §167 odst. 2, §159 odst. 2 o.s.ř., popřípadě §135 odst. 2 větu druhou o.s.ř.); soud je proto povinen z tohoto rozhodnutí vycházet i při projednávání a rozhodování jiné věci. V případě, že - a tak tomu je i v projednávané věci - řízení
o dědictví bylo zastaveno (proto, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek nepatrné hodnoty) a o dědickém právu nebylo v řízení o dědictví rozhodnuto ani později (např. při tzv. dodatečném projednání dědictví), může si soud v jiném občanském soudním řízení otázku dědického práva po zůstaviteli posoudit sám jako otázku předběžnou.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem (dříve státním notářstvím) projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že
v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu (dříve rozhodnutí státního notářství) o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví
s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době
od smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství), také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do vypořádání pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený \"zvláštní\" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu (dříve rozhodnutím státního notářství) jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí
ve sporu musí vztahovat na všechny dědice.
To, co bylo výše uvedeno, platí nejen v případě, že se provádí vypořádání celého zůstavitelova majetku. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Uvedené se uplatní také tehdy, jestliže se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) zůstavitelův majetek.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že, zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde
v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení (popřípadě v původním dědickém řízení) nebyl tento majetek znám (řízení
o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno nebo tento majetek nebyl v řízení
o dědictví projednán, protože nebyl zjištěn), jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za vlastníky této věci; z právních úkonů týkajících se této věci jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech, a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě z uvedeného právního názoru vyplývá, že oprávnění (aktivní legitimaci) k uplatnění neplatnosti předmětné kupní smlouvy a k určení, že předmětné (v petitu žaloby uvedené) nemovitosti patří do dědictví po zůstavitelce měly nejen žalobkyně, ale i ostatní v úvahu přicházející dědici zůstavitelky, resp. jejich právní nástupci. Protože posléze jmenovaní, kteří tu měli postavení tzv. nerozlučného společníka, nebyli účastníky řízení před soudy, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že oběma žalobám na určení nebylo možné z tohoto důvodu vyhovět.
Vzhledem k tomu, že oběma žalobám na určení nemohlo být vyhověno již z výše uvedeného důvodu, nezabýval se dovolací soud dalšími námitkami dovolatelek, neboť na výsledku dovolacího řízení ani jejich případné pro žalobkyně příznivé posouzení nemůže nic změnit.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkami tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyň podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu