ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1121.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1121/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. C., proti žalovanému J. K., za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Ing. K. K., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 242/2004, o dovoláních vedlejší účastnice a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. května 2005, č. j. 5 Co 381/2005-170, takto:
I. Dovolání vedlejší účastnice se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 54.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení s odůvodněním, že jde o částku odpovídající odměně za jeho činnost při zprostředkování prodeje nemovitostí žalovaného a jeho manželky.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 16 C 242/2004-103, ve znění opravných usnesení ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 C 242/2004-118, a ze dne 20. ledna 2005, č. j. 16 C 242/2004-139, žalobě v rozsahu částky 45.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vzal za prokázané, že žalovaný a vedlejší účastnice (manželé K.) se rozhodli prodat své nemovitosti v k. ú. S. Za tím účelem se žalovaný obrátil na žalobce, aby prodej zprostředkoval; akceptoval přitom provizi ve výši 6 % z kupní ceny. Žalobce následně zajistil kupce, přičemž již bez jeho aktivity došlo mezi žalovaným a vedlejší účastnicí na straně prodávajících a B. a A. V. na straně kupujících k uzavření kupní smlouvy. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně subsumoval pod skutkovou podstatu zprostředkovatelské smlouvy podle §774 obč. zák. Protože při sjednání provize překročil žalovaný rámec souhlasu daného vedlejší účastnicí (§145 odst. 2 obč. zák.), která souhlasila s provizí jen ve výši 5 %, považoval soud prvního stupně smlouvu za platnou jen v rozsahu odpovídajícím 5 % z kupní ceny 900.000,- Kč. Uzavřel, že žalobci náleží odměna ve výši 45.000,- Kč. Nad to podpůrně uvedl, že žaloba by byla důvodná ve stejném rozsahu i v případě, že by pro překročení mezí souhlasu druhého manžela (vedlejší účastnice) byla zprostředkovatelská smlouva neplatná. V takovém případě by šlo o nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu, a výše obohacení by se rovnala – za použití §136 o. s. ř. – procentní sazbě provize, kterou za stejnou činnost požadují jiné realitní kanceláře.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice, rozsudkem ze dne 27. května 2005, č. j. 5 Co 381/2005-170, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V prvé řadě neshledal opodstatněnou námitku podjatosti vznesenou žalovaným a vedlejší účastnicí. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil (na rozdíl od soudu prvního stupně) relativní neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným o zprostředkování prodeje nemovitostí podle §40a a §145 odst. 2 obč. zák. pro nedostatek souhlasu manželky žalovaného (vedlejší účastnice). Protože však žalobce podle neplatné smlouvy jednal a jeho přičiněním uzavřeli žalovaný a vedlejší účastnice kupní smlouvu se třetími osobami, vzniklo žalovanému na jeho úkor bezdůvodné obohacení přijetím plnění z neplatného právního úkonu (spočívajícího ve výkonech), které je povinen vydat; jeho výši správně přitom určil soud prvního stupně na základě úvahy podle §136 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání vedlejší účastnice a žalovaný. Oba přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vedlejší účastnice odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a to, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný odvolacímu soudu v dovolání vytýká, že se při rozhodování dopustil zásadního procesního pochybení, když nesprávně posoudil námitku podjatosti soudce JUDr. Pavla Toufara, vznesenou pro jeho poměr k právní zástupkyni žalobce JUDr. P. P. Zopakoval, že pověřený soudce působil jako justiční (soudní) čekatel u téhož soudu, kde ve stejné době JUDr. P. P. vykonávala funkci místopředsedkyně soudu. Z toho dovozuje, že mezi nimi musel existovat vztah podřízenosti. V dovolání současně vymezil čtyři otázky, které podle něj činí napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, a pro jejichž řešení pokládá dovolání za přípustné: a/ zda v případě neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy se výše bezdůvodného obohacení získaného plněním na úkor zprostředkovatele určí srovnáním odměn obvykle požadovaných jinými realitními kancelářemi, b/ zda bez změny žaloby může soud přiznat plnění z jiného právního titulu (místo plnění ze smlouvy plnění z důvodu vydání bezdůvodného obohacení), c/ zda i v případě platné zprostředkovatelské smlouvy může být výše odměny určena postupem podle §136 o. s. ř., a d/ zda při zkoumání námitky podjatosti může být soudce považován za vyloučeného vzhledem k jeho poměru k zástupci účastníka (další dovolací námitky si žalovaný vyhradil do samostatného podání, které ohlásil ve lhůtě 15 dnů; do dnešního dne však takové podání žalovaného nebylo soudu doručeno). Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, která byla proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval dovoláním podaným vedlejší účastnicí.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř.), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/2004).
Jelikož v posuzovaném případě podala dovolání vedlejší účastnice na straně žalovaného, která k tomu není oprávněna, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací námitky, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval podjatý (vyloučený) soudce a k této vadě řízení odvolací soud nepřihlédl, včetně formulované otázky pod bodem d/ dovolání, představují výhradu, podle níž je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v takovém případě v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné; sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), tedy že se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.); proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Závěr odvolacího soudu, že při určení výše bezdůvodného obohacení je nutno vycházet ze srovnání odměn obvykle požadovaných jinými realitními kancelářemi, je závěrem skutkovým, na kterém je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Zpochybňuje-li jej žalovaný, nebrojí proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu.
Na řešení další otázky, zda v případě platné zprostředkovatelské smlouvy může být výše odměny zprostředkovatele určena postupem podle §136 o. s. ř. není rozhodnutí soudu prvního stupně (ten vyšel z platného rozsahu smluvního ujednání o výši provize) ani odvolacího soudu, který smlouvu považoval ze neplatnou, založeno, a proto posouzení této otázky není důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací námitkou, že se odvolací soud necítil být vázán právní kvalifikací věci soudem prvního stupně, který nárok přiznal ze smluvního titulu, a bez změny žaloby přisoudil žalobci stejnou částku z jiného právního důvodu (jako bezdůvodné obohacení), uplatňuje dovolatel výhradu, podle níž je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), který sám o sobě však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (jak již bylo výše uvedeno).
Žalovaný jiné námitky v dovolání nevznesl a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplývající z §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. nemohl dovolací soud přípustnost dovolání zvažovat z pohledu právních otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, správnost jejichž řešení však žalovaný nezpochybnil.
Dovolání žalovaného tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému a vedlejší účastnici právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu