ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1192.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1192/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. R., proti žalovanému S. b. d. P. sídlo H., o zaplacení 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 242/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2005, č. j. 7 Co 953/2005-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 36.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 26. 1. 1998 do zaplacení představující neoprávněně vyúčtovanou spotřebu dodávky tepla a teplé vody za rok 1998. Dále požadoval zaplacení částky 1.000,- Kč, kterou musel v roce 2001 uhradit žalovanému z titulu „penále“, a částky 2.292,- Kč, kterou zaplatil nedůvodně na nájemném za rok 2002; z obou těchto částek požadoval přiznání poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile denně.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. září 2004, č. j. 2 C 242/2003-80, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 11. února 2005, č. j. 2 C 242/2003-100, žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že v důsledku vznesené námitky promlčení nelze – s přihlédnutím k §101 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - žalobě v rozsahu částky 36.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení vyhovět. O obohacení žalovaného se žalobce dozvěděl již v roce 1999, ale žalobu podal až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (tj. po 1. 4. 2002). U částek 1.000,- Kč a 2.292,- Kč (včetně požadovaného příslušenství) soud prvního stupně dospěl k závěru, že je žalovaný důvodně započetl na dluhy žalobce, a proto ani v tomto rozsahu nemůže být žaloba opodstatněná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. 7 Co 953/2005-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění a převzal i závěr soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku v rozsahu částky 36.000,- Kč s příslušenstvím. Konstatoval, že na správnosti závěru soudu prvního stupně o promlčení nároku nic nemění jeho nesprávný odkaz na ustanovení §101 obč. zák. Promlčení práva je v dané věci nutno posuzovat podle §107 obč. zák., neboť požadavek žalobce je nepochybně nárokem na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., který se promlčuje ve dvouleté subjektivní promlčecí době podle §107 odst. 1 obč. zák.; ta marně uplynula dnem 1. 4. 2001. Odvolací námitku o počátku běhu promlčecí doby až od dne 11. 12. 2001 neshledal odvolací soud důvodnou, jelikož z protokolu o trestním oznámení ze dne 2. 11. 2001 je zřejmé, že žalobce měl již dříve pochybnosti o správnosti vyúčtování služeb za rok 1998. Z usnesení Policie ČR ze dne 11. 12. 2001 nevyplývají žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení až ke dni vydání usnesení Policie ČR o odložení věci. Za správné odvolací soud považoval i závěry soudu prvního stupně o důvodnosti dalších nároků žalobce na zaplacení částky 1.000,- Kč a 2.292,- Kč. Převzal jeho skutkové závěry a ztotožnil se i se závěrem o započtení částky 1.000,- Kč (z vyúčtování služeb za rok 2001) a částky 2.292,- Kč (z vyúčtování služeb za rok 2002) na dluhy žalobce z titulu neuhrazeného nájemného v roce 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože v rozporu s hmotným právem řeší otázku počátku běhu promlčecí doby. Namítá, že k promlčení jeho práva nemohlo dojít, protože pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je nezbytná vědomost o tom, že na jeho úkor bylo získáno bezdůvodné obohacení. Tuto vědomost nabyl až na základě provedeného vyšetřování policie, konkrétně z usnesení Policie ČR ze dne 11. 12. 2001. Do té doby měl sice o správnosti vyúčtování služeb za rok 1998 pochybnosti, nejednalo se však o vědomost, že žalovaný získal na jeho úkor bezdůvodné obohacení. K požadavku na zaplacení částek 1.000,- Kč a 2.292,- Kč uvedl, že vyúčtování a výplaty nájemného, včetně služeb, probíhaly chaoticky, zálohy na tato plnění platil vždy s předstihem a přeplatky tak nebylo možné řádně kontrolovat. Po procesní stránce žalobce odvolacímu soudu vytýká porušení zásady rovnosti účastníků řízení, k níž došlo tím, že nebyly provedeny jím navržené důkazy. Je přesvědčen, že bylo rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces v důsledku absence poučení o procesních právech podle §5 o. s. ř.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, pokud ovšem netvoří samostatný předmět řízení. Již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud ČR názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu (po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a/) proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 39.292,- Kč s příslušenstvím. Tato částka sestává ze tří samostatných nároků. Prvním je nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 36.000,- Kč získaného nesprávným vyúčtováním dodávky tepla a teplé vody za rok 1998. Druhým nárokem je požadováno zaplacení částky 1.000,- Kč z titulu neoprávněně vyúčtovaného penále v roce 2001 a třetím zaplacení částky 2.292,- Kč představující přeplatek nájemného v roce 2002. Dílčí nároky na zaplacení částek 1.000,- Kč a 2.292,- Kč (nároky se samostatným skutkovým základem) v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 20.000,- Kč a přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek je tak vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 5/2000, pod poř. č. SJ 55/2000).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu o zaplacení částky 36.000,- Kč s příslušenstvím. Tu lze uvažovat pouze v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Výhrady dovolatele, že odvolací soud porušil procesní předpisy, představují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné; sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Dovoláním namítaný rozpor s hmotným právem je spojován se závěrem odvolacího soudu dovozujícím, že žalobce se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl již v okamžiku doručení vyúčtování služeb za rok 1998, nikoli až z usnesení Policie ČR ze dne 11. 12. 2001 o odložení trestního oznámení. Tento závěr je však závěrem skutkovým, takže ani v tomto směru nesměřují dovolací výtky proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny ze zjištěného skutkového stavu. Argumentuje-li žalobce v těchto souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něho správného) skutkového závěru o jeho vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, musel by návazně dospět i k jinému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno. Ve skutečnosti jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Protože jiné námitky žalobce ve svém dovolání neuplatnil a dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věty prvé o. s. ř.), nemohl přípustnost dovolání zvažovat z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu