Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1253.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1253.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1253/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ing. arch. P. H., proti žalovanému Statutárnímu městu Č. B. o zaplacení částky 694.830,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 244/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 2005, č. j. 30 C 244/2004-56, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2005, č. j. 19 Co 998/2005-77, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 2005, č. j. 30 C 244/2004-56, se zastavuje. II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2005, č. j. 19 Co 998/2005-77, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. března 2005, č. j. 30 C 244/2004-56, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 694.830,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. června 2004 do zaplacení. Uváděla, že je vlastnicí pozemků o celkové výměře 69.483 m2, které jsou součástí významného krajinného prvku parku S. v Č. B. Ten je podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, veřejným prostranstvím a současně byl prohlášen za významný krajinný prvek podle zákona č. 114/1992 Sb. jako, mimo jiné, území kulturně formulovaného městského parku, pro který se vyžaduje, aby i nadále plnil funkci společenskou a kulturní a byl přístupný každému bez omezení, protože slouží obecnému užívání. Podle územního plánu města Č. B., schváleného zastupitelstvem města dne 22. 3. 2003, usnesení č. 39/2000 a podle obecně závazné vyhlášky města č. 4/2000 jsou tyto pozemky žalobkyně nezastavitelným územím krajinné zeleně rekreační a nezastavitelným územím zeleně parků, vytvořeným úmyslně jako náhrada za původní prostředí. Své pozemky proto nesmí oplotit, užívat je a brát z nich užitky. Žalovaný užívá pozemky jako veřejnou zeleň a plochu pro každodenní rekreaci obyvatel, aniž by jí za to cokoli platil. Pro tento účel vybudoval v této lokalitě a tedy i na pozemcích žalobkyně místní účelové komunikace, parkové úpravy, běžecké tratě a ostatní drobné účelové stavby. Žalovaný užíváním cizí nemovitosti bez platné smlouvy získává bezdůvodné obohacení, jehož výše se rovná ceně, kterou by musel vynaložit při pronájmu pozemků ve stejné lokalitě k obdobnému účelu a ve srovnatelných cenách, tj. nájemnému ve výši 5,- Kč za 1 m2 pozemků ročně. Období, za které žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení požaduje, je vymezeno dobou od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2004. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. března 2005, č. j. 30 C 244/2004-56, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žalobkyně je sice vlastnicí pozemků v areálu parku S., které byly do 31. 12. 2001 obecně závaznou vyhláškou města prohlášeny za veřejné prostranství, ale v současnosti již není žalovaný k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován. Od 1. 2. 2002 předmětné pozemky nejsou zahrnuty mezi veřejná prostranství tak, jak tomu bylo dříve na základě jím vydané vyhlášky. Za situace, kdy dotčené pozemky nejsou veřejným prostranstvím, nelze hovořit o jejich užívání pro potřeby zejména občanů města, z čehož vycházela dříve vydaná rozhodnutí v obdobném sporu týchž účastníků (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 9. 2004, vydané pod sp. zn. III. ÚS 338/2004). Vyplývají-li žalobkyni omezení ze skutečnosti, že park S. je podle zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, významným krajinným prvkem, nenáleží jí za ně žádná náhrada. Údržbové a úklidové práce prováděné žalovaným nepředstavují užívání pozemků jako kategorii občanského práva, protože tím žalovaný plní jen povinnosti, vyplývající mu ze zák. č. 114/1992 Sb.; provedl-li žalovaný v období od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2004 na pozemcích úkony k udržení krásy významného krajinného prvku, nejednalo se o užívání věci, ale o péči, kterou ukládá zákon. Pohyb obyvatelstva po pozemcích žalobkyně nelze nyní považovat za jejich užívání žalovaným, a proto po něm nelze požadovat ani náhradu. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 19 Co 998/2005-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, převzal i jeho právní závěry a pouze doplnil, že prohlášení pozemků žalobkyně významným krajinným prvkem podle zák. č. 114/1992 Sb. nemá na vznik bezdůvodného obohacení vliv. Žalobkyně je tímto prohlášením omezena v realizaci vlastnických práv, neboť jí brání ve svévolných zásazích do přírody a ukládá jí povinnost strpět i zásahy orgánů ochrany přírody. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud však tyto zásahy nepovažuje za užívání věci, v důsledku kterého by při absenci občanskoprávního titulu byl žalovaný povinen vydat tím vzniklé bezdůvodné obohacení. Domáhá-li se žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení za dobu, po kterou již nebyly její pozemky veřejným prostranstvím a nebyly tedy určeny ke každodenní rekreaci občanů města, není možný závěr o tom, že pokud občané města nadále pozemky užívají, žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje. Proti rozsudkům soudu prvního stupně i odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Soudu prvního stupně, stejně jako soudu odvolacímu, vytýká nesprávné právní posouzení věci, spočívající v chybném závěru o tom, že dovolatelka může požadovat vydání bezdůvodného obohacení jen za dobu platnosti obecně závazné vyhlášky, prohlašující její pozemky za veřejné prostranství ve smyslu zák. č. 367/1990 Sb. a zák. č. 565/1990 Sb., protože i po jejím zrušení žalovaný pozemky užívá a obhospodařuje je. V dovolání zopakovala tvrzení o tom, že lesopark S. je podle ní jako celek veřejným prostranstvím podle zák. č. 128/2000 Sb. o obcích a současně podle zák. č. 114/1992 Sb. významným krajinným prvkem. Takto pojaté území je veřejně přístupné a slouží ke každodenní rekreaci obyvatel města. Za tím účelem žalovaný vybudoval v lesoparku S. a na pozemcích dovolatelky místní účelové komunikace, jakož i ostatní drobné stavby, a takto její nemovitosti užívá, o čemž svědčí i zahájené správní řízení se společností V. – V. s., spol. s r. o., která na základě smlouvy o dílo, uzavřené s žalovaným, prováděla na pozemcích dovolatelky stavbu bez jejího souhlasu. Nesouhlasila rovněž se závěrem odvolacího soudu o tom, že další jednání žalovaného na předmětných pozemcích již nelze podřadit pod některou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Nesprávným právním posouzením věci je i úvaha soudu, že právo vlastníka ve veřejném zájmu omezuje pouze zák. č. 565/1990 Sb., neboť ten upravuje oprávnění obce vybírat poplatek za užívání veřejného prostranství. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla napadené rozsudky zrušit. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že dovolatelka napadla dovoláním též přímo rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2003, pod č. 151). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud ČR proto podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000). Předmětem dovolacího přezkumu by mohl být jen rozsudek odvolacího soudu, ovšem za předpokladu, že dovolání, kterým je napaden, je přípustné. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – řádně zastoupenou účastnicí řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázka vzniku bezdůvodného obohacení užíváním pozemků, vlastnicky nepatřících obci a přitom tvořících veřejné prostranství, se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím vyskytuje jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam, navíc (jak bude uvedeno dále) ji soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání je opodstatněné. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila. Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v podstatě v tom, že odvolací soud nepovažoval žalovaného za pasivně legitimovaného k uspokojení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za dobu po 1. 1. 2002, tj. poté, co území parku S. nebylo již obecně závaznou vyhláškou žalovaného označeno za veřejné prostranství. Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§454 obč. zák.). Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) postavil své rozhodnutí na právním názoru, že jen za účinnosti obecně závazné vyhlášky žalovaného č. 15/97, ve znění vyhl. č. 11/98, 14/98 a 10/2000, se mohl žalovaný na úkor dovolatelky bezdůvodně obohacovat, neboť touto vyhláškou bylo umožněno obyvatelům města užívání veřejných prostranství, včetně toho, které zahrnovalo pozemky dovolatelky, aniž by jí za to byl žalovaným poskytován finanční ekvivalent. Ukončením platnosti této vyhlášky pominul stav, v důsledku kterého bezdůvodné obohacení vznikalo, a žalovaný se již na úkor dovolatelky neobohacuje. Tyto závěry jsou ale v rozporu s hmotným právem. Definici pojmu „veřejného prostranství“ obsahoval v období od 1. ledna 1991 zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Veřejným prostranstvím podle tohoto zákona byla zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení (§4 odst. 2 zák. ve znění platném od 1. 7. 1994 do 31. 12. 2003). Nelze ovšem přehlédnout, že tato definice souvisela s vybíráním místních poplatků (srovnej §1, §4 a §15 zákona o místních poplatcích). Další vymezení veřejného prostranství přinesl až zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, účinný od 12. listopadu 2000. Zákonem č. 229/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., účinným od 1. ledna 2004, bylo ustanovení §4 odst. 2 zákona o místních poplatcích vypuštěno, a jedinou legální definici veřejného prostranství tak nyní obsahuje v §34 zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. Podle §34 zákona o obcích veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Podle tohoto ustanovení je nyní veřejným prostranstvím prostor, splňující znaky veřejného prostranství, ze zákona. K tomu, aby bylo možno vybírat místní poplatek za jeho užívání [§1 písm. c) zák. č. 565/1990 Sb.], musí být současně obecně závaznou vyhláškou obce určen jako místo, ze kterého se tento poplatek vybírá (§14 zák. č. 565/1990 Sb.) To, že žalovaný vyhláškou platnou od 1. 1. 2002 pozemky dovolatelky za takové místo neurčil, nemění nic na tom, že s ohledem na svůj charakter jsou tyto pozemky nadále ze zákona veřejným prostranstvím a jsou předmětem veřejného užívání. Současná právní teorie chápe pod tímto pojmem užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele. Rozlišují se přitom dva druhy veřejného užívání, a to užívání obecné a užívání zvláštní. Obecné užívání nevyžaduje žádné rozhodnutí správního orgánu, není tedy pro něj třeba žádné povolení, okruh uživatelů je neomezený. Naproti tomu zvláštní užívání vzniká na základě správního rozhodnutí a jen pro uživatele v tomto rozhodnutí označeného (srov. Hendrych, D. a kol., Správní právo, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 261). Podle teorie jsou veřejná prostranství, jako materiální statek, jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum (citovaná práce shora, str. 265 a násl.). I když vlastník má právo bránit se obecnému užívání svého majetku, vyjmutí prostor, vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství, z veřejnoprávního režimu veřejného prostranství by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec, jako veřejnoprávní korporace, veřejný zájem (k tomu srovnej odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. března 2005, Pl. ÚS 21/02, publikovaného pod č. 211/2005 Sb.). Tak je tomu proto, aby obec mohla plnit povinnosti, vyplývající pro ni ze zákona o obcích (např. §10 a §28). Vlastní-li soukromý vlastník pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice (§34 in fine zákona o obcích), je nutno též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství (§14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v platném znění, §84 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích). Příslušná obecně závazná vyhláška obce ovšem jen deklaruje již existující stav (k tomu opět nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Není-li proto v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Připuštěním opačné možnosti by došlo k porušení základního principu občanskoprávních vztahů, spočívajícího v rovnosti jejich účastníků (§2 odst. 2 obč. zák.). Navíc jestliže podle §128 odst. 2 obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, pouze tehdy, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu, pak by obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i pozemky soukromé osoby, znamenalo ve svých důsledcích vyvlastnění bez náhrady. Pro daný případ to znamená, že pokud pozemky dovolatelky nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je dovolatelka jako jejich vlastník povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemky jsou užívány pro potřebu všech jako veřejné prostranství, ale za náhradu. Tento názor vyslovil ostatně dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003. V jiné věci týchž účastníků stojí za to zmínit usnesení dovolacího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. 32 Odo 872/2003, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. června 2003, č. j. 19 Co 923/2003-212, proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam. Vymezenou otázku zásadního právního významu, tj. zda žalovanému vzniká bezdůvodné obohacení na úkor vlastníka pozemků, i když žalovaný tyto pozemky ze soukromoprávního titulu neužívá, pozemky jsou užívány obyvateli města jako park, přičemž žalovaný pozemky pouze udržuje z titulu plnění úkolů na úseku ochrany přírody a krajiny podle zák. č. 114/1992 Sb., nepovažoval dovolací soud za řešenou v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 29/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003. Je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003 byla Ústavním soudem usnesením ze dne 14. září 2004, sp. zn. III ÚS 338/2004, odmítnuta. Ze shora uvedených důvodů nemůže být proto správný závěr odvolacího soudu o tom, že jen po dobu platnosti obecně závazné vyhlášky označující pozemky dovolatelky za veřejné prostranství docházelo k bezdůvodnému obohacení žalovaného obecným užíváním prostoru, ze zákona prohlášeného za veřejné prostranství, neboť i nadále v důsledku zákonné úpravy je třeba na pozemky žalobkyně, nacházející se v parku S., hledět jako na součást veřejného prostranství. Je tedy zřejmé že odvolací soud sice na věc aplikoval správnou právní normu (§451 obč. zák.), tu ale nesprávně v návaznosti na §34 zák. č. 128/2000 Sb. vyložil. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 31. ledna 2006 Vít Jakšič, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2006
Spisová značka:33 Odo 1253/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1253.2005.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§451 předpisu č. 40/1964Sb.
§34 předpisu č. 128/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21