ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1434.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1434/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce města P. proti žalovanému J. K., o zaplacení 25.110,- Kč, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 138/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2006, č. j. 19 Co 43/2005-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.370,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Z. K., advokáta se sídlem v P.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, kterým Krajský soud v Brně dílem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. října 2004, č. j. 7 C 138/99-189, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 25.110,- Kč, a dílem tento rozsudek změnil a žalobu na zaplacení částky 600,- Kč zamítl. Ačkoli žalovaný v dovolání deklaruje, že jím napadá rozsudek odvolací soudu „v plném rozsahu“, z obsahu dovolání [§41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] se podává, že směřuje toliko proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 25.110,- Kč. Dovolatel namítá, že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podle §241 a odst. 3 o. s. ř., neboť právnímu zástupci žalovaného nebyla dána možnost před vyhlášením napadeného rozsudku vystoupit se závěrečným slovem a sdělit souvislosti důležité pro rozhodnutí odvolacího soudu. Dalších pochybení se odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) dopustil při hodnocení provedených důkazů a tím, že neuvěřil tvrzení žalovaného o okolnostech, za jakých podepsal protokol ze dne 15. 2. 1999. Navíc požadoval-li žalobce po žalovaném náhradu škody, pak jednáním žalovaného mu žádná škoda nevznikla.
Žalobce navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, neboť žalovaný netvrdí, z jakého důvodu má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanýmu), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání žalovaného (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a dále že vytýká pochybení v procesním postupu soudů obou stupňů. Podstatou jeho dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech a nedopustil se vytýkaných vad řízení, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že žalovaný žalobci žádnou škodu nezpůsobil. Jinak řečeno výtka nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 5., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 2.070,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. (srovnej čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. ) ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu