ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.391.2006.1
sp. zn. 33 Odo 391/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. T., proti žalované R., spol. s r.o., o zaplacení částky 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 177/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4. října 2005, č. j. 23 Co 175/2005-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 2.895,- Kč k rukám Mgr. P. O., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. října 2005, č. j. 23 Co 175/2005-45, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. prosince 2004, č. j. 15 C 177/2004-26, ve výrocích, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 45.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z částky 45.000,- Kč od 17. 3. 2004 do zaplacení a z částky 50.000,- Kč od 1. 3. 2004 do 16. 3. 2004, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2 % z částky 50.000,- Kč od 17. 10. 2003 do 29. 2. 2004, zůstal odvoláním nedotčen).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastnici uzavřeli dne 16. 10. 2003 smlouvu o poskytnutí zálohy na kupní cenu (dále jen „smlouva“). Žalovaná se v ní zavázala zprostředkovat a zajistit uzavření kupní smlouvy do 31. 1. 2004. Předmět prodeje byl označen jako „nemovitost: družstevní byt 3+1, P.“ s dohodnutou kupní cenou 1.190.000,- Kč. Žalobce složil žalované při podpisu smlouvy zálohu na kupní cenu ve výši 50.000,- Kč. Ve smlouvě si účastníci (článek 3.) dojednali pro případ neuzavření kupní smlouvy z důvodů na straně žalobce, že žalovaná vrátí žalobci ze zálohy na kupní cenu pouze 10 % a zbývajících 90 % si ponechá na pokrytí provozních výloh. Kupní smlouva uzavřena nebyla a žalovaná žalobci ze složené zálohy vrátila pouze 5.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva uzavřená účastníky dne 16. 10. 2003 je ve smyslu §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatná pro neurčitost předmětu prodeje. Pojem „prodej nemovitosti: družstevního bytu“ je po stránce jazykové sice srozumitelný, nikoliv však jednoznačný. Tím zůstává neurčitý jeho věcný obsah. Tuto neurčitost nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák., neboť co je předmětem smlouvy, musí být jasné i třetím osobám, které nejsou smluvními stranami. Přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením (§451 obč. zák.), které jsou si strany povinny podle §457 obč. zák. vydat. Jestliže žalovaná přijala od žalobce na základě absolutně neplatné smlouvy částku 45.000,- Kč, bezdůvodně se na jeho úkor obohatila a je povinna mu poskytnuté plnění vydat. Odvolací soud navíc přihlédl i k tomu, že smlouvu se žalobcem - fyzickou osobou uzavírala žalovaná, která smlouvu vyhotovila. Coby právnická osoba podnikající v oblasti realit by měla dbát na určitost předmětu kupních smluv, jež uzavírá, a nezaměňovat převod vlastnického práva k nemovitosti (§132 odst. 1 obč. zák.) s převodem práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (§230 obchodního zákoníku). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu (převzatého od soudu prvního stupně), že smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu koupě. Je přesvědčena, že nejen výkladem článku 3 smlouvy, ale celého jejího obsahu lze dojít k jednoznačnému závěru, co bylo předmětem zamýšlené kupní smlouvy. Jestliže ve smlouvě je označena za předmět koupě „nemovitost: družstevní byt“, je z hlediska jazykového, ale i z hlediska projevu vůle toho, kdo právní úkon učinil (§35 odst. 2 obč. zák.), jednoznačné, že předmětem kupní smlouvy je družstevní byt. To také žalobce od počátku přesně věděl a předmět koupě byl dostatečně určitě označen i pro třetí osoby. Odvolací soud při právním posuzování platnosti smlouvy pochybil i tím, že přihlížel k tomu, že žalovaná je právnickou osobou provozující realitní kancelář, kdežto žalobce jako fyzická osoba je v daném oboru laikem. Tím podle jejího přesvědčení porušil rovnost práv a povinností účastníků. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání žalované odmítnout, neboť skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou správné.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. napadla správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o poskytnutí zálohy na kupní cenu ze dne 16. 10. 2003 (dále opět jen „smlouva“) je absolutně neplatným právním úkonem pro neurčitost předmětu smlouvy.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li ovšem tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst. 2 obč. zák.). Citované ustanovení formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel tedy směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Obsah smlouvy o poskytnutí zálohy na kupní cenu, kterou účastníci uzavřeli dne 16. 10. 2003, je zcela zřetelný z hlediska jazykového vyjádření, neboť se z něho podává, že žalobce se zavázal uhradit žalované zálohu na kupní cenu ve výši 50.000,- Kč a žalovaná jako zprostředkovatelka se zavázala v souladu se smlouvou zprostředkovat žalobci prodej družstevního bytu 3+1 v P. Lze tak souhlasit s dovolací námitkou, že obsah smluvního ujednání zachyceného v písemné smlouvě je určitý. Jednoznačně totiž z něho plyne vymezení vzájemných práv a povinností smluvních stran a to, že předmětem zamýšlené kupní smlouvy je družstevní byt konkretizovaný velikostí a adresou. V posuzovaném případě tak nemůže být neplatnost smlouvy založena neurčitostí jejího předmětu, jak má na mysli §37 odst. 1 obč. zák. I tak však právní závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy obstojí, byť z jiného důvodu. Z obsahu smlouvy je totiž zřejmé, že vůle smluvních stran směřovala k uzavření kupní smlouvy a předmětem převodu vlastnického práva měl být družstevní byt. Protože obsah smlouvy je zaznamenán písemně a v písemnosti je zásadně používána terminologie vážící se výlučně k vlastnickému právu (např. záloha na kupní cenu, prodej nemovitosti, koupě, kupní smlouva, prodávající), nelze jej interpretovat tak, že vůle smluvních stran směřovala ke zprostředkování převodu jiného práva, nežli práva vlastnického. Jestliže žalovaná jako podnikatelka, jejímž předmětem podnikání je i zprostředkování prodeje a koupě bytů, v písemnosti zaznamenávající obsah vůle účastníků výslovně hovoří o zprostředkování (zajištění) koupě bytu, nelze mít za to, že tím mínili něco jiného, než co zde bylo jazykově vyjádřeno. Vlastnické právo k bytu a právo nájmu družstevního bytu však nelze v žádném případě ztotožňovat, neboť postavení vlastníka bytu a člena bytového družstva, který je nájemcem družstevního bytu, je rozdílné. S tím souvisejí i různé právní tituly nabývání práv k bytu; u bytu ve vlastnictví jím může být i případně kupní smlouva, u bytu družstevního pak výlučně smlouva o převodu členských práv a povinností, které jsou spojeny s členstvím konkrétního subjektu v bytovém družstvu. Protože žalovaná nemohla s přihlédnutím k charakteru bytu, který je v dohodě specifikován, žalobci zprostředkovat (zajistit) jeho koupi (tj. převod do vlastnictví) od bytového družstva, je závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy správný, byť - pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.). K obdobnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozhodnutí ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 1264/2004.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci vznikly účelně vynaložené náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.820,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů v částce 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Blanka Moudrá,v. r.
předsedkyně senátu