ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.562.2006.1
sp. zn. 33 Odo 562/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Bytový trend, výrobního družstva nábytkářského se sídlem v Praze 10, Služeb 4/3056, IČ: 18631673, zastoupeného JUDr. Martinem Vychopněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti žalovaným: 1) Družstvu pro rekreační bydlení se sídlem v Praze 5, Zborovská 1074/30, IČ: 00056227, zastoupenému Mgr. Ivanou Křištovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní 30, 2) Ing. J. H. a 3) Ing. I. H., zastoupeným JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, o neplatnost kupní smlouvy a o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 545/2002, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2005, č. j. 25 Co 139/2005-280, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Vychopně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2004, č. j. 6 C 545/2002-233, výrokem I. zamítl žalobu na určení neplatnosti blíže označené kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3) dne 29. října 2001, stejně jako (výrokem II.) žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovaným 2) a 3) jako prodávajícím uloženo uzavřít s ním kupní smlouvu ohledně pozemkových parcel st. 283, 284, 285, 286 a st. 446 – zast. plocha, nádvoří, a parc. č. 1707/67, 1707/68, 1707/69, 1707/70 a 1707/71 – ostatní plocha, zapsaných původně v katastru nemovitostí na LV č. 6 pro obec Křečovice, kat. úz. Živohošť (dále též „předmětné pozemky“ či „sporné pozemky“), ve znění specifikovaném ve výroku rozsudku. Výroky III. – V. pak rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy určené pro individuální rekreaci a dalších čtyř staveb nacházejících se na sporných pozemcích, které dříve vlastnicky náležely žalovanému 1). Ten převedl pozemky kupní smlouvou z 29. 10. 2001 na žalované 2) a 3). Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným 1) byla dne 10. března 1964 uzavřena smlouva o zřízení práva stavby na předmětných pozemcích, z níž vyplývá mimo jiné předkupní právo právního předchůdce žalobce k těmto pozemkům. V rámci právního posouzení věci soud prvního stupně konstatoval, že žalobce uplatnil své nároky formou eventuálního žalobního petitu. Primární petit domáhající se určení neplatnosti kupní smlouvy je žalobou podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ) a s ohledem na to, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, byla tato žaloba zamítnuta. Pokud jde o eventuální petit, dovodil soud prvního stupně, že předkupní právo vyplývající ze smlouvy z 10. 3. 1964 bylo sjednáno jen jako právo osobní povahy svědčící právnímu předchůdci žalobce, nikoli již žalobci, a že tedy prodejem sporných pozemků žalovaným 2) a 3) nedošlo k jeho porušení. Žalobě o nahrazení projevu vůle opírající se právě o nárok z tvrzeného porušení předkupního práva tedy rovněž nelze vyhovět.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 25 Co 139/2005-280, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalovaným 2) a 3) povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ohledně sporných pozemků, zapsaných nyní na LV č. 418 obec Křečovice, kat. úz. Živohošť, ve znění specifikovaném ve výroku rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a zcela se ztotožnil s důvody, pro které soud prvního stupně neshledal na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy z 29. 10. 2001. Naproti tomu nepovažoval za správný závěr, že předkupní právo sjednané ve smlouvě z 10. 3. 1964 nevzniklo jako právo věcné. Jestliže totiž právnímu předchůdci žalobce bylo platně zřízeno právo stavby, měl podle §157 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „SOZ“), předkupní právo (§357 a násl. SOZ) na stavební pozemek a vlastníku pozemku svědčilo předkupní právo ke stavbě. Toto právo vzniklo jako právo věcné bez ohledu na to, že nebylo zapsáno do pozemkové knihy, neboť zákonem č. 141/1950 Sb. byl zrušen intabulační princip, a oprávněným z tohoto práva je proto vždy vlastník stavby. V řízení bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem staveb, které na předmětných pozemcích stojí, a proto pokud mu žalovaný 1) jako vlastník pozemků a povinný z předkupního práva neučinil nabídku předkupního práva, toto jeho právo porušil. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že kupní smlouva z 29. 10. 2001 je platným právním úkonem a že žalovaní 2) a 3) se stali vlastníky sporných pozemků. Podle §603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v současném znění (dále jen „ObčZ“) se oprávněný z předkupního práva v případě jeho porušení buď může domáhat na nabyvateli, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno. Žalobce zvolil možnost domáhat se nabídky odkupu, a proto jsou žalovaní 2) a 3) povinni mu předmětné pozemky ke koupi nabídnout.
Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho měnícímu výroku, podali žalovaní 2) a 3) dovolání, v němž namítli, že dosavadní řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že navíc vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vada řízení spočívá podle jejich názoru v tom, že odvolací soud posoudil vznik práva stavby na základě listiny, jejíž pravost a pravdivost nebyla ověřena. Jako důkaz o udělení souhlasu ONV Benešov, jímž je podmíněna platnost smlouvy o zřízení práva stavby podle tehdy platných předpisů, byla totiž předložena pouze neověřená kopie opisu rozhodnutí ONV Benešov. Tuto neověřenou kopii nelze považovat za veřejnou listinu, neboť nebyl předložen její originál či úředně ověřený opis a originál se nenachází ani v příslušném archivu. Odvolací soud tedy měl obsah této listiny hodnotit z hlediska její pravosti i pravdivosti. I kdyby šlo o listinu pravou, měl odvolací soud podle dovolatelů přihlédnout k tomu, že při vydání rozhodnutí došlo k porušení nařízení ministra spravedlnosti č. 157/1950 Sb. Podle uvedeného nařízení mělo přivolení ke zřízení práva stavby předcházet řízení podle §3 a násl. tohoto předpisu. S ohledem na to, že smlouva o zřízení práva stavby byla uzavřena 10. 3. 1964 a rozhodnutí o přivolení ONV Benešov bylo vydáno již 26. 3. 1964, je zřejmé, že nařízení č. 157/1950 Sb., které vyžadovalo, aby lhůta k ohlášení věcných práv nebyla kratší než 1 měsíc, nebylo respektováno. Dovolatelé dále zpochybnili správnost doložky právní moci tohoto rozhodnutí, podle níž nabylo rozhodnutí právní moci téhož dne, kdy bylo vydáno. Na základě těchto argumentů žalovaní 2) a 3) vyslovili přesvědčení, že smlouva o zřízení práva stavby je neplatná a že proto na jejím základě nemohlo vzniknout předkupní právo, a navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil dovolací argumenty žalovaných 2) a 3) a navrhl, aby jejich dovolání bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Dovolatelé nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, a (s výjimkou poukazu na nesprávné hodnocení obsahu rozhodnutí ONV Benešov) ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož vady řízení nevyplývají ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaní 2) a 3) obsahově vymezili, a dospěl k závěru, že jejich dovolání není opodstatněné.
I když dovolatelé své výhrady proti tomu, jak odvolací soud hodnotil obsah rozhodnutí ONV Benešov, považují za uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jde podle obsahu této námitky o námitku proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci. To, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, totiž může být vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze tehdy, nedospěl-li odvolací soud v jejím důsledku ke konkrétním skutkovým závěrům, na nichž založil své rozhodnutí. Učinil-li odvolací soud (byť i nesprávný) skutkový závěr a na jeho základě věc právně posoudil a rozhodl, nejde o vadu řízení a nápravy se lze domáhat pouze uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ. V daném případě odvolací soud z obsahu listiny, jejíž hodnocení žalovaní 2) a 3) zpochybnili, dovodil skutkový závěr, že ONV Benešov přivolil ke smlouvě o zřízení práva stavby ze dne 10. března 1964, a na tomto závěru pak postavil právní názor, že platně vzniklo právo stavby a následně i předkupní právo. Uvedenou námitku dovolatelů je proto nutno posuzovat podle §241a odst. 3 OSŘ.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, případně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 OSŘ.
Podle §134 OSŘ listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. U každé veřejné listiny je soud oprávněn zkoumat její pravost, tedy zda byla skutečně vystavena oprávněným subjektem nebo zda jde o podvrh. Pokud jde o obsah veřejných listin, u těch, jež mají charakter osvědčení či potvrzení, lze hodnotit i pravdivost obsahu (t. j. je připuštěn důkaz o tom, že obsah listiny neodpovídá skutečnosti); u veřejných listin, které obsahují nařízení nebo prohlášení orgánu, soud správnost obsahu nehodnotí. U soukromých listin soud vždy zkoumá jejich pravost, t. j. pochází-li od vystavitele, i správnost obsahu. Dovolatelé nepolemizují se závěrem, že jimi zpochybněná listina obsahuje přivolení ONV Benešov ke smlouvě o zřízení práva stavby z 10. 3. 1964, pouze namítají, že s ohledem na to, že byla předložena pouze fotokopie opisu smlouvy, na níž je toto přivolení vyznačeno, nelze ji považovat za veřejnou listinu. V této souvislosti je ale nutno zdůraznit, že z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku nikterak nevyplývá, že by odvolací soud hodnotil fotokopii opisu smlouvy z 10. 3. 1964 opatřené doložkou o přivolení ONV Benešov k této smlouvě jako veřejnou listinu. Odvolací soud tím, že z obsahu listiny vycházel, pouze dal najevo, že ji považuje za pravou a její obsah za správný. S tímto jeho závěrem lze souhlasit. Žalobce předložil fotokopii smlouvy i s průvodním dopisem Městského úřadu v Benešově a není tedy pochyb o tom, že tuto fotokopii vystavil uvedený úřad. Při jednání soudu prvního stupně dne 27. ledna 2004, při němž byl proveden důkaz přečtením obou zmíněných listin, nikdo z účastníků nenamítl, že má pochybnosti o tom, že jde skutečně o doložku, jíž smlouvu opatřil tehdejší ONV Benešov, či o tom, že ke smlouvě bylo skutečně přivoleno, a takováto námitka nezazněla ani v dalším průběhu řízení. Odvolací soud tak neměl důvod skutečnosti, které z fotokopie smlouvy založené na č. l. 142 a 143 vyplývají, dále prověřovat, a jeho závěr, že dne 24. 3. 1964 (nikoli tedy 26. 3. 1964, jak je uváděno v dovolání) odbor výstavby ONV Benešov pod č. j. Výst-56-1420/64IB přivolil ke smlouvě o zřízení práva stavby uzavřené dne 10. března 1964 mezi Lidovým družstvem pro rekreační výstavbu slapské oblasti se sídlem v Praze a Bytovou tvorbou, lidovým výrobním družstvem se sídlem v Praze, je výsledkem hodnocení důkazů odpovídajícím §132 OSŘ. Současně tento závěr není v rozporu ani s tím, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §134 OSŘ, neboť je správný i v případě, že bude na fotokopii smlouvy nahlíženo jako na soukromou listinu. Zpochybnění existence originálu listiny poukazem na to, že se tento originál nenachází ani v archivu, je nepřípustným uplatnění nových skutečností v dovolacím řízení (§241a odst. 4 OSŘ).
Výhradu dovolatelů, že se odvolací soud neměl spokojit s pouhou fotokopií listiny, je nutno odmítnout. Už v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 2741, byl totiž vysloven názor, že s ohledem na to, že občanský soudní řád v žádném ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkaz listinami pouze jejich originály, hodnotí soud důkaz provedený fotokopií listiny jako každý jiný důkaz. S odkazem na již dříve publikované usnesení z 3. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, dovolací soud konstatoval, že i když jsou originály listin jako důkazní prostředek zásadně vhodnější než jejich neověřené fotokopie a soud by se při dokazování, nejsou-li pro to závažné důvody, s fotokopií listiny neměl spokojit, nelze postup, při němž je přečtena toliko fotokopie listiny, považovat za odporující zákonu; v této souvislosti lze vážit pouze průkaznost provedeného důkazu.
Skutkovou námitkou a tím i dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ je též zpochybnění správnosti obsahu doložky právní moci, jíž je opatřena fotokopie smlouvy z 10. 3. 1964. V tomto směru je ale nutno zdůraznit, že pokud měl odvolací soud za prokázané, že obsah listiny je správný (a shora bylo vysvětleno, že tento závěr odvolacího soudu je podložený), je na doložku právní moci rozhodnutí, jímž ONV Benešov přivolil ke smlouvě, třeba nahlížet jako na veřejnou listinu osvědčující skutečnost, že rozhodnutí o přivolení ke smlouvě je „právoplatné“. I když jde o osvědčující veřejnou listinu, u níž lze prokázat, že její obsah není pravdivý, leží v tomto směru důkazní břemeno na tom, kdo obsah veřejné listiny zpochybňuje (srov. blíže např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2365/2003, publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR, nebo – v rovině úvah o doložce vykonatelnosti rozhodnutí – usnesení dovolacího soudu ze dne 25. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1257/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10/2005, pod č. 167). Žalovaní 1) a 2) zpochybnili správnost doložky právní moci až v dovolacím řízení, kdy již nemohou uplatňovat nové skutečnosti a důkazy (viz již zmíněný §241a odst. 4 OSŘ). V řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nejenže nepřinesli žádný důkaz o nesprávnosti doložky právní moci, ale dokonce ani nic takového netvrdili, a proto odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů nemohl jinak než dospět k závěru, že údaj obsažený v doložce právní moci je správný. Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, jak jej žalovaní 1) a 2) obsahově vymezili, není naplněn.
Z hlediska právního posouzení věci dovolatelé napadli závěr odvolacího soudu, že na základě smlouvy z 10. 3. 1964 vzniklo právnímu předchůdci právo stavby, a to poukazem na to, že před vydáním rozhodnutí, jímž bylo k této smlouvě přivoleno, byla porušena ustanovení nařízení č. 157/1950 Sb., kterým se provádějí některá ustanovení občanského zákoníka, a smlouva proto není platná. Ani tato námitka však není důvodná.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §160 SOZ právo zřídit si trvalou stavbu na cizím pozemku (právo stavby) vzniká ze zákona nebo výrokem úředním anebo smlouvou. Ke zřízení práva stavby smlouvou je třeba přivolení okresního národního výboru.
Podle §2 nařízení č. 157/1950 Sb. právo stavby založené smlouvou vznikne, jakmile k jeho zřízení přivolí okresní národní výbor. Je-li zřejmé, že se zřízení práva stavby příčí obecnému zájmu, okresní národní výbor přivolení bez dalšího odepře; jinak provede řízení podle ustanovení, která následují. V §3 odst. 2 nařízení pak se mimo jiné stanoví, že okresní národní výbor uloží osobám, které právo stavby smluvily, aby předložily seznam všech zástavních práv a jiných závad, které na pozemku váznou. Mimoto vyzve veřejnou vyhláškou každého, kdo má k pozemku věcné právo, nezapsané v knize pozemkové, aby je ohlásil ve lhůtě k tomu určené. Lhůta nesmí být kratší než měsíc.
Podle §135 odst. 2 OSŘ nejde-li o případy uvedené v odst. 1, může soud posoudit otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, sám; bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něj vychází.
Nejvyšší soud České republiky již opakovaně vyslovil názor, že obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní akty jen z hlediska, zda se nejedná o akty nicotné, které nevyvolávají právní účinky. Takovými správními akty jsou rozhodnutí, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatní presumpce jejich správnosti. Za nicotný správní akt se považuje akt vydaný „absolutně nepříslušným orgánem“, t. j. takovým, který v rámci svého zákonného vymezení není oprávněn o určité věci rozhodnout (srov. např. rozsudek ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 969). V dané věci spočívají námitky dovolatelů proti právnímu posouzení věci ve výhradách proti průběhu řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o přivolení ke smlouvě o zřízení práva stavby z 10. 3. 1964, konkrétně v poukazu na nedodržení lhůty k ohlášení věcných práv podle §3 odst. 2 nařízení č. 157/1950 Sb., s nímž spojují neplatnost smlouvy o zřízení práva stavby. I kdyby, jak žalovaní 1) a 2) tvrdí, bylo možno porovnáním data uzavření smlouvy a data vydání rozhodnutí ONV Benešov jednoznačně uzavřít, že tato lhůta nebyla dodržena, nemění to nic na tom, že rozhodnutí vydal orgán, který k tomu byl na základě zmíněného nařízení oprávněn, a ani případná vada řízení, jež rozhodnutí předcházelo, by neměla vliv na závaznost tohoto rozhodnutí pro soudy v tomto řízení. Při právním posouzení věci byl tedy odvolací soud vázán tím, že ONV Benešov přivolil ke smlouvě z 10. 3. 1964, a vzhledem k tomu je jeho právní závěr o platnosti smlouvy a o vzniku práva stavby správným výkladem správně použitého právního předpisu.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že se žalovaným 1) a 2) prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost jimi napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu. Proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ jejich dovolání zamítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ jsou žalovaní 2) a 3) povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna advokátky stanovená podle §10 odst. 3, §7 písm. e) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 3.100,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ, solidarita žalovaných z §145 odst. 3 ObčZ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní 2) a 3), co jim ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. července 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu