ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.726.2004.1
sp. zn. 33 Odo 726/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně G. spol. s r. o., proti žalované F. T., spol. s r. o., o 122.073,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Cm 318/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 11 Cmo 194/2003-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.785,- Kč k rukám JUDr. P. H., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 122.073,60 Kč představující bezdůvodné obohacení, jež žalovaná získala užíváním nebytových prostor žalobkyně v měsících září až říjnu 1995. Žalované vznikl vůči žalobkyni závazek ve výši 155.840,- Kč, od něhož žalobkyně odečetla složenou kauci ve výši 33.766,40 Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č. j. 18 Cm 318/98-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 122.073,60 Kč s 18 % úrokem z prodlení ode dne 1. 11. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí budovy č. p. 749 na stavebních parcelách č. 1378/8 a 1378/9, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro k. ú. D. Ch., obec hl. m. Praha, a dne 28. 1. 1994 uzavřela s žalovanou (jako nájemkyní) smlouvu o nájmu části nebytových prostor nacházejících se v předmětné nemovitosti. Nájemní smlouva nabyla účinnosti dne 1. 2. 1994 a byla uzavřena na dobu neurčitou. Nájemné za užívání kancelářských prostor o výměře 121 m2 bylo stanoveno ve výši 380,- Kč/m2/rok (měsíčně 45.980,- Kč) a nájemné za užívání skladových prostor o výměře 486 m2 ve výši 40,-Kč/m2/rok (měsíčně 19.440,- Kč). Poplatky za služby spojené s užíváním nebytových prostor měly být placeny podle skutečného stavu jedenkrát měsíčně a součástí smluvního ujednání byla i dohoda o složení kauce ve výši 70.000,- Kč, jež měla sloužit při ukončení nájmu k úhradě nákladů na uvedení pronajatých nebytových prostor do původního stavu. Dodatkem č. 1 ze dne 1. 10. 1994 byla rozšířena pronajímaná plocha a zvýšeno celkové nájemné o 12.500,- Kč měsíčně. Dne 28. 7. 1995 žalobkyně nájemní smlouvu vypověděla a dne 31. 10. 1995 došlo k předání nebytových prostor. Z vyúčtování žalobkyně ze dne 20. 12. 1995 vyplývá, že po připsání ročního úroku ve výši 2 % dosáhla kauce výše 72.295,- Kč, od níž žalobkyně odečetla náklady na uvedení nebytových prostor do původního stavu ve výši 36.743,- Kč a dále poplatky za užívání služeb ve výši 1.785,- Kč; zůstatek kauce činil 33.766,40 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy pro nedostatek souhlasu místně příslušného obvodního úřadu (Obvodního úřadu městské části Praha 8) podle ustanovení §3 odst. 2 a §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění“). Plnění na základě neplatné smlouvy představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), které žalovaná získala na úkor žalobkyně užíváním pronajatých prostor za období září a října 1995. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vycházel z citované neplatné smlouvy, na základě níž žalovaná až do srpna 1995 poskytovala žalobkyni plnění (nájemné), dále z obdobných nájemních smluv, které žalobkyně uzavřela s jinými subjekty o užívání ostatních nebytových prostor v předmětné nemovitosti, z vyjádření M. hl. m. Prahy ze dne 20. 11. 2002 a Obvodního úřadu městské části P. – Ď. Protože výše bezdůvodného obohacení po odečtení vyúčtované kauce odpovídá výši plnění, které by mohla žalobkyně požadovat v daném místě a čase za užívání předmětných nebytových prostor, bylo žalobě vyhověno.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 11 Cmo 194/2003-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shledal správnými jak skutková zjištění, tak i právní závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že neprokázala-li žalobkyně podání žádosti o udělení souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, je shora uvedená nájemní smlouva absolutně neplatná. Odvolací soud konstatoval, že při určení výše bezdůvodného obohacení soud prvního stupně postupoval v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53/2000), shromáždil dostatečné množství podkladů pro určení výše bezdůvodného obohacení a správně je i vyhodnotil. Odvolací soud se ztotožnil i se způsobem zápočtu kauce na náklady nezbytné na uvedení nebytových prostor do původního stavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že za základ svého rozhodnutí vzal zjištění, která učinil soud prvního stupně, a nepřihlédl k argumentaci dovolatelky obsažené v odvolání. Zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro nedostatek předchozího souhlasu příslušného orgánu, protože takový souhlas Obvodního úřadu městské části Praha 8 nebyl nutný. Dovolatelka byla vlastnicí předmětných nemovitostí a předmětem její podnikatelské činnosti je i pronájem nebytových prostor. S odkazem na ustanovení §40a obč. zák. namítá, že se žalobkyně nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, jelikož její neplatnost sama způsobila; žalobkyně nájemní smlouvu řádně vypověděla a tedy de facto uznávala existenci smluvního vztahu. Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem, který zjišťoval výši bezdůvodného obohacení srovnáním sjednaného nájemného v obdobných nájemních smlouvách, uzavřených s jinými subjekty, neboť jde o otázku znaleckého posouzení, které nemohlo být nahrazeno jednostranným a subjektivním výkladem stranícím žalobkyni. Se zaúčtováním kauce nesouhlasí, jelikož s ohledem na rozsah prací provedených při uvedení nebytových prostor do původního stavu neměla před soudy obou stupňů možnost se k tomuto vyúčtování vyjádřit. Dále poukázala na to, že po výpovědi z nájmu se v období září a října 1995 staly pronajímané nebytové prostory bez zavinění žalované nezpůsobilými k užívání, neboť pronajímatelka dne 29. 9. 1995 přerušila dodávku elektřiny a tím znemožnila jejich osvětlení, používání elektrických zdrojů, telefonů a jiných spojovacích zařízení. Výše úroků z prodlení neměla být posuzována podle §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., nýbrž podle §502 odst. 1 a §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Z těchto důvodů navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání žalované odmítnout. I když dovolatelka považuje za otázku po právní stránce zásadního významu výklad a aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., jde o zásadní obrat v argumentaci žalované, neboť ta od počátku řízení argumentovala neplatností nájemní smlouvy (viz vyjádření k žalobě ze dne 11. 4. 2000) a byla to právě žalobkyně, jež se snažila prokázat opak. Jelikož se ale jednalo o neplatnost absolutní, byly k ní soudy obou stupňů nuceny přihlédnout. K otázce prokázání výše bezdůvodného obohacení znaleckým posudkem žalobkyně uvedla, že dovolatelka takový návrh v průběhu řízení nevznesla. V závěru vyjádření se žalobkyně ztotožnila se způsobem, jakým soudy výši bezdůvodného obohacení zjistily.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, při splnění podmínky povinného zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písm. b/ tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Z tohoto pohledu nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, zpochybňující závěry odvolacího soudu o tom, že v období září a října 1995 užívala sporné nebytové prostory, v jaké výši byla vyúčtována složená kauce a jaká byla výše bezdůvodného obohacení. Tyto výhrady nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž jsou uplatněním dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Ani námitkou, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnosti obsažené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje opět dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Zde je nezbytné připomenout, že již Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. (nyní §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení.
Výtkou, že soudy se při zjišťování výši bezdůvodného obohacení neměly spokojit s listinnými důkazy, ale ve věci měly zadat úkol znalci, uplatnila dovolatelka znovu dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., navíc spojený s nepřípustným uplatněním nových tvrzení a důkazů (§241a odst. 4 o. s. ř.) v dovolacím řízení; návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem nebyl v dosavadním průběhu řízení před soudy obou stupňů dovolatelkou uplatněn (k tomu srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, č. j. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy č. 6/1996).
Je-li předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. určující význam právní otázky řešené v napadeném rozsudku pro rozhodnutí o věci, potom za takovou otázku nelze považovat otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Z hlediska právního posouzení věci dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že považoval smlouvu ze dne 28. 1. 1994 ve znění dodatku ze dne 1. 10. 1994 za neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud zvažoval platnost smlouvy, tj. zcela konkrétního a nezaměnitelným způsobem formulovaného právního úkonu, nemůže mít posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu; přezkum uvedeného závěru proto postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu, mající význam právě a jen pro projednávanou věc.
Dovolací soud nadto považuje i hmotněprávní závěry odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor a o rozsahu bezdůvodného obohacení za správné. Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva je neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák a §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., protože žalobkyně neprokázala, že by zažádala místně příslušný obvodní úřad o předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozsudek tzv. velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 4/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97, a rozsudek ze dne 31. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněné v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, jako R 73/2000, a rozsudek ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, jako R 12/2002) vyplývá, že nedostatek předchozího souhlasu má za následek absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor. Okolnost, že uvedená ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. byla zrušena zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež pro nedostatek této podstatné náležitosti již nastaly. Není tudíž rozhodné, že se jednalo o nebytové prostory ve vlastnictví žalobkyně a ta měla v předmětu podnikání pronájem nebytových prostor, neboť ani jedna z těchto skutečností není (a v té době ani nebyla) nijak zohledněna zákonem č. 116/1990 Sb. Neplatnost nájemní smlouvy ze shora uvedených důvodů je neplatností absolutní, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13, ročník 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 28 Cdo 2070/2002). V případě absolutní neplatnosti právního úkonu neplatí zásada, že se jí nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu ve smyslu §40a věta druhá obč. zák. Neobstojí proto výhrada dovolatelky, že se žalobkyně takové neplatnosti nemůže dovolat, neboť tím, že nepožádala o předchozí souhlas s uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, neplatnost smlouvy sama způsobila. V případě neplatné smlouvy je podle §457 obč. zák. každý z jejích účastníků povinen vydat druhému vše, co podle ní dostal. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§458 odst. 1 věta druhá obč. zák.). V případech neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor na rozdíl od pronajímatele (žalobce), který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce (dovolatel) není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 8/2000 pod R 53/2000, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2235/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11/2002). Jelikož odvolací soud v dovolání namítané otázky vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí a hmotným právem, nemá napadené rozhodnutí zásadní právní význam; přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být proto založena.
Protože jiné námitky v dovolání nebyly předneseny a dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nepříslušelo mu přípustnost dovolání zvažovat z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Vzhledem ke shora uvedenému dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 5., §15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 5.710,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu