ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.863.2005.1
sp. zn. 33 Odo 863/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně RNDr. A. Z., CSc., proti žalovanému RNDr. P. C., o 33.681,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 1554/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2005, č. j. 26 Co 6/2005-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.465,- Kč k rukám JUDr. PhDr. O. Ch., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. října 2004, č. j. 9 C 1554/2004-41, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 33.681,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 13. srpna 2002 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení 4 % úroku z prodlení za dobu od 1. března 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 2184 pro obec P., katastrální území V., konkrétně domu č. p. 2453 na pozemku parc. č. 1335/3 a pozemků parc. č. 1335/2 a č. 1335/3; spoluvlastnický podíl žalobkyně činí 1/3 a podíl žalovaného 2/3. Podíl žalobkyně na výnosu z pronájmu nemovitostí v roce 2001 odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu činil 33.681,41 Kč; ten jí žalovaný ale nevyplatil. Námitku žalovaného, že jako většinový spoluvlastník rozhodl o použití zisku z pronájmu na úhradu dlouhodobých nákladů na rekonstrukci domu, soud prvního stupně odmítl. Předpokladem platnosti rozhodnutí většinového spoluvlastníka vynaložit náklady na zhodnocení či údržbu společné věci (a povinnosti menšinového spoluvlastníka podílet se přiměřeně svému spoluvlastnickému podílu na nákladech údržby) je seznámení menšinového spoluvlastníka s takovým záměrem, aby se k němu mohl vyjádřit. Podmínkou tohoto seznámení je účinné předestření záměru vynaložení nákladu v určité, jasné a nezaměnitelné podobě umožňující menšinovému spoluvlastníku kvalifikované vyjádření nebo vznesení jeho připomínek. Protože žalovaný žalobkyni nedal možnost se k zamýšleným výdajům vyjádřit, nemohl její podíl z hospodaření se společnou věcí použít pro rozpor s ustanovením §139 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S těmito závěry soud prvního stupně dovodil oprávněnost nároku žalobkyně mimo požadavku na zaplacení 4 % úroku z prodlení za dobu od 1. 3. 2002, neboť s ohledem na §563 obč. zák. se žalovaný dostal do prodlení s výplatou žalované částky teprve dne 13. 8. 2002.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. února 2005, č. j. 26 Co 6/2005-59, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně a po zopakování dokazování korespondencí mezi účastníky řízení odvolací soud dospěl k závěru, že v roce 2001 skončilo hospodaření se společnou věcí přebytkem ve výši 101.043,99 Kč. Jeho použití na investici na společnou věc ovšem předpokládá poskytnutí možnosti všem spoluvlastníkům k takovému kroku se vyjádřit. Přitom platí, že menšinový spoluvlastník se musí podřídit názoru většinového spoluvlastníka. Žalovaný ovšem žalobkyni se svým záměrem investic neseznámil; v korespondenci z let 1996 a 1998 hovoří jen o potřebě oprav bez bližších časových a finančních souvislostí a v korespondenci z roku 2002 jí ex post oznamuje již jejich provedení. Výhradu žalovaného, že soud prvního stupně bezdůvodně při určení období, za které vznikl přebytek v hospodaření, vyšel z období kalendářního roku 2001, odvolací soud neshledal důvodnou a zcela se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně. Na podporu těchto závěrů odkázal na §3 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Protože odvolací soud neměl pochybnosti o doručení dopisu ze dne 9. 8. 2002, kterým žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení sporné částky, považoval za správné i závěry o okamžiku prodlení žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se nesprávně vypořádal s jeho námitkou, podle které žádný právní předpis nestanoví období, za které by měli spoluvlastníci vypořádat vzájemné finanční vztahy. Tímto obdobím nemůže být časový úsek od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 z důvodů, které uvedl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podpůrný argument odvolacího soudu o aplikaci §3 odst. 2 zák. č. 563/1991 Sb. nemůže dovolatel akceptovat pro charakter citovaného zákona jako předpisu veřejnoprávní a nikoliv soukromoprávní povahy. Nesouhlasí dále se závěrem dovozujícím, že mu byl doručen dopis ze dne 9. 8. 2002, a zpochybnil okamžik počátku prodlení. Rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za správný, pokud se opírá o závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, v otázce důsledků neseznámení menšinového spoluvlastníka se zamýšlenými opravami a investicemi na společnou věc, neboť většina členů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu s publikací tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nesouhlasila. Žalovaný prokázal, že dostatečným způsobem informoval žalovanou o svém záměru provést úpravy na společné nemovitosti korespondencí mezi účastníky řízení z let 1996, 1998 a 2002. Podotkl, že občanský zákoník neupravuje postup většinového spoluvlastníka při informování menšinových spoluvlastníků o potřebě příspěvku na takové náklady. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel za zásadně právně významné pro řešení otázky, zda nedostatek seznámení menšinových spoluvlastníků se záměrem oprav, úprav a investic způsobuje absolutní nebo relativní neplatnost takového rozhodnutí; sám je toho názoru, že jde o neplatnost relativní, které se žalobkyně nikdy nedovolala. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Otázku, zda v případě vynaložení nákladů většinovým spoluvlastníkem na úpravu nemovitosti při nedostatečném informování menšinového spoluvlastníka jde o absolutní nebo relativní neplatnost takového úkonu, nepovažuje na rozdíl od žalovaného za otázku po právní stránce zásadního významu, neboť ji Nejvyšší soud vyřešil právě v rozhodnutí ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99. Ztotožnila se taktéž se závěrem soudů obou stupňů, že pro vypořádání vztahů podílových spoluvlastníků je rozhodující období kalendářního roku, neboť při zjišťování výnosů nelze postupovat jinak, než podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Zpochybňuje-li dovolatel doručení dopisu, kterým byl vyzván k zaplacení žalované částky, nezpochybňuje tím právní posouzení věci.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, takže přípustnost dovolání lze zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Dovolací námitka, že odvolací soud pro vypořádání vztahu mezi podílovými spoluvlastníky vyplývajícího z hospodaření se společnou věcí (rozdělení zisku či ztráty) uvažoval s obdobím kalendářního roku 2001, představuje zpochybnění skutkového závěru, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí. V tomto směru tedy dovolání nesměřuje proti právnímu posouzení věci, tj. proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny ze zjištěného skutkového stavu. Argumentuje-li žalovaný v těchto souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něho správného) skutkového závěru o tom, že se období, za které se provádí vypořádání hospodaření se společnou věcí, kryje s jiným časovým úsekem (zpravidla s obdobím, ve kterém se provádějí investice do nemovitosti), musel by návazně dospět i k jinému právnímu posouzení věci. Na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci je založena i dovolací výhrada, že soudy vzaly za prokázané doručení dopisu žalobkyně ze dne 9. 8. 2002. Tyto obě námitky představují uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Předpokladem přípustnosti dovolání k řešení důsledků nedostatku seznámení menšinových spoluvlastníků se záměrem oprav, úprav a investic do společné věci podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je závěr o zásadním právním významu takové otázky. Za otázku zásadního právního významu nelze přitom považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Otázkou rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí se dovolací soud zabýval již opakovaně.
Ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, publikovaném pod č. C 583, svazku 7, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dovolací soud uvedl, že podle §137 odst. 1 obč. zák. (jehož znění se od počátku jeho účinnosti, tj. od 1. 4. 1964 nezměnilo) podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Z tohoto ustanovení vyplývá povinnost spoluvlastníka podílet se podle výše svého podílu na nákladech vynaložených na společnou věc. Taková povinnost spoluvlastníka je však vázána také na respektování práva rozhodovat o vynaložení nákladů, resp. o hospodaření se společnou věcí. Pod pojem hospodaření se společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle §139 odst. 2 obč. zák. rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj. náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena. Pokud zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána možnost se pro zamýšlenou investici rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit. To lze dovodit i z logického výkladu tohoto ustanovení; má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo rovnost hlasů nebo nedosažení většiny, musí být menšinovému spoluvlastníku záměr investici (a to jakého druhu a v jaké výši) provést ostatními spoluvlastníky předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní souhlasí či nikoliv (a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu). Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici (druhu a výši), pak i za situace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. V takovém případě by šlo z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný úkon (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1658/2001, a obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 277/2005). Na tyto závěry pak navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, ve kterém dovolací soud přijal závěr, že pro účely vypořádání investic je třeba rozlišovat případy, kdy investice jsou učiněny s (byť i konkludentním) souhlasem spoluvlastníků (§139 odst. 1 obč. zák.), anebo bez tohoto souhlasu. V případě, že spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na věc souhlasí, jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků (§137 odst. 1 obč. zák.). Byly-li náklady vynaloženy bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, toto právo mu nevzniká, může se však domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo zhodnocením jejich podílu v důsledku vynaložené investice (§451 odst. 2, §456 obč. zák.); jde o rozdíl mezi cenou podílu před investicí a po jejím vynaložení. Otázka významu neseznámení menšinového spoluvlastníka se zamýšlenými investicemi na společnou věc tedy není nová a pro její řešení proto dovolací soud neshledává dovolání žalovaného přípustným.
Protože jiné námitky žalovaný ve svém dovolání neuplatnil a dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nemohl přípustnost dovolání zvažovat z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 5., §15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 2.390,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu