ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.988.2004.1
sp. zn. 33 Odo 988/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) JUDr. J. S., b) J. S., a c) J. S., proti žalovanému V. Š., o zaplacení částky 1,630.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 101/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č. j. 25 Co 481/2003-262, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č. j. 25 Co 481/2003-262, s výjimkou jeho výroku o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. února 2003, č. j. 5 C 101/94-196, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. října 2003, č. j. 5 C 101/94-246, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,630.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení účastníků, a dále usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. května 2004, č. j. 5 C 101/94-266, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 51 Co 255/2004-253, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně JUDr. J. S. se domáhala po žalovaném a společnosti V. R., spol. s r. o., zaplacení 1,630.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovanému půjčila 1,500.000,- Kč, které získala půjčkou od E. T. Žalovaný jí půjčku ve sjednané lhůtě nevrátil, takže půjčený obnos musela E. T. vrátit ze svého spolu s úroky ve výši 70.000,- Kč, které považuje za škodu způsobenou jí žalovaným. Částka 60.000,- Kč pak představuje náklady, které vynaložila v souvislosti se sjednáním půjčky pro žalovaného.
JUDr. J. S. dne 8. 9. 1994 zemřela a soud pokračoval v řízení s jejími právními nástupci pozůstalými manželem JUDr. J. S. a dětmi J. S. a J. S. (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 1998, sp. zn. 27 D 1874/94).
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. února 2003, č. j. 5 C 101/94-196, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. října 2003, č. j. 5 C 101/94-246, řízení vůči společnosti V. R., spol. s r. o. (druhé žalované) zastavil, žalobu požadující po žalovaném zaplacení částky 1,630.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (jeho předchozí žalobě vyhovující rozsudek ze dne 2. února 1999, č. j. 5 C 101/94-52, Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. října 1999, č. j. 25 Co 474/99-69, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
JUDr. S. k prokázání svých tvrzení, že žalovanému půjčku ve výši 1,500.000,- Kč poskytla a ten se ji zavázal vrátit, navrhla provést důkaz listinou - dlužním úpisem ze dne 20. 12. 1993, který předložila, a výslechy účastníků a svědků E. T., JUDr. I. H., K. Š., M. S., M. S., Ing. M. Č. a Ing. K. T. Žalovaný tvrdil, že dlužní úpis ze dne 20. 12. 1993 nepodepsal, tj. že na něm není jeho pravý podpis a že si od JUDr. S. žádnou částku nepůjčil, takže ji ani nepřevzal. Ke svému tvrzení navrhl provést důkaz znaleckým posudkem k posouzení otázky pravosti jeho podpisu na dlužním úpisu a výslechy svědků Ing. M. Č. a Ing. Z. U. Soud prvního stupně ze znaleckých posudků z oboru písmoznalectví vypracovaných Kriminalistickým ústavem ze dne 25. 5. 1995 (který je součástí vyšetřovacího spisu Policie ČR, OÚ vyšetřování Praha 3, ČVS:OVV-670/94 - dále jen „vyšetřovací spis“) a jím ustanovenými znalci JUDr. J. S. ze dne 10. 6. 2001 a JUDr. J. H., CSc., ze dne 11. 11. 2002 zjistil, že podpis na dlužním úpisu ze dne 20. 12. 1993 je pravým podpisem žalovaného. Výpovědi svědkyň JUDr. I. H., M. S. a M. S. (které přečetl z vyšetřovacího spisu), jakož i výpověď svědkyně K. Š., potvrzujících žalobní tvrzení, že JUDr. S. žalovanému půjčila peníze, soud prvního stupně vyhodnotil jako nevěrohodné, neboť se jednalo o svědectví z doslechu, nekonkrétní (nepotvrzovaly, kdy a v jaké výši měl žalovaný půjčku převzít) a jejich objektivitu považoval pro přátelský či zaměstnanecký poměr k JUDr. S. za pochybnou. Naopak z výpovědí svědkyň A. J. a Ing. L. S. (rovněž čtených z vyšetřovacího spisu), soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný dne 20. 12. 1993, kdy měl podepsat dlužní úpis, byl v B. Z výslechu Ing. K. T. (přečteného z vyšetřovacího spisu) a ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 9. 9. 1993 mezi JUDr. S. a E. T. pak zjistil, že JUDr. S. si půjčovala větší obnosy peněz. Konstatoval, že v žádných smlouvách o půjčce není zmínka, že jde o peníze pro žalovaného. Pouze u půjčky ze dne 9. 9. 1993 figuruje žalovaný jako ručitel. Ani obsahem vyšetřovacího spisu nepokládal soud prvního stupně půjčení peněz JUDr. S. žalovanému za prokázané. Z usnesení vyšetřovatele ze dne 29. 11. 1996, které nabylo právní moci dne 10. 12. 1996, zjistil, že trestní stíhání žalovaného pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. bylo podle §172 odst. 1 písm. b/ trestního řádu zastaveno, neboť se nepodařilo zjistit a procesně zdokumentovat, za jakých okolností měl žalovaný získat půjčku 1,500.000,- Kč od JUDr. S. a že měl tedy úmyslně spáchat trestný čin. Protože dlužní úpis, v němž žalovaný potvrdil, že JUDr. S. dluží k datu jeho vystavení (20. 12. 1993) 1,630.000,- Kč a tuto dlužnou částku se zavazuje uhradit do konce ledna 1994, neobsahuje uznání dluhu co do důvodu, dovodil soud prvního stupně, že není uznáním dluhu ve smyslu §558 obč. zák., s nímž se pojí vyvratitelná právní domněnka existence dluhu. Zkoumal proto, zda si žalovaný skutečně od JUDr. S. půjčil, do kdy se zavázal půjčku vrátit, zda tím, že nezaplatil včas, způsobil JUDr. S. škodu v podobě úroků z prodlení, jež byla nucena zaplatit E. T., a v jaké výši JUDr. S. vznikly výlohy se zajištěním půjčky pro žalovaného. Konstatoval, že žalobci žádným důkazem kromě tvrzení v žalobě a ve vyšetřovacím spise neprokazovali, že JUDr. S. žalovanému půjčku ve výši 1,500.000,- Kč poskytla a žalovaný se ji zavázal vrátit, a neprokázali ani vznik škody ve výši 70.000,- Kč (tj. že JUDr. S. vrátila půjčku včetně úroků z prodlení ve výši 70.000,- Kč) a vynaložení nákladů v částce 60.000,- Kč, jakož i to, že podpis žalovaného na dlužním úpisu byl projevem jeho vážné vůle. S poukazem na poučení o důkazním břemenu, jehož se žalobcům dostalo, soud prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobci další důkazy nenavrhli a dlužní úpis ze dne 20. 12. 1993, který sice byl žalovaným podepsán, avšak žalovaný svůj podpis (jakož i uzavření půjčky s datem splatnosti) stále popírá, obsahuje pouze obecnou zmínku o dluhu ve výši 1,630.000,- Kč bez bližší konkretizace.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2004, č. j. 25 Co 481/2003-262, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, zrušil jej ve výroku o nákladech řízení státu (a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování listinnými důkazy shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Především se ztotožnil s jeho závěrem, že žalobci neunesli své důkazní břemeno, neboť nebylo prokázáno, zda a kdy JUDr. S. půjčila žalovanému obnos 1,500.000,- Kč (není jediný důkaz o tom, že se tak stalo a že se žalovaný zavázal půjčku vrátit). Žalobci přitom byli v průběhu řízení opakovaně soudem prvního stupně poučováni o procesní povinnosti tvrzení, důkazní a následcích neunesení důkazního břemene. Namítané vadě řízení, že soud prvního stupně neprovedl žalobci navržené výslechy svědků, ale pouze z vyšetřovacího spisu přečetl jejich výpovědi učiněné v průběhu trestního řízení, nepřisvědčil s tím, že tyto důkazy byly řádně provedeny, neboť byly v souladu s §129 o. s. ř. přečteny jako listinné důkazy. Shodl se s právním závěrem, že dlužní úpis není uznáním dluhu podle §558 obč. zák. Připustil, že sice v průběhu řízení „nebyla vznesena námitka nedostatku vážnosti právního úkonu, a to ohledně podpisu žalovaného na listině nazvané dlužní úpis ze dne 20. 12. 1993“, avšak i tak soud prvního stupně správně dovodil neplatnost tohoto úkonu s ohledem na §558 obč. zák. Proto je také nerozhodná námitka žalobců, že dlužní úpis měl být posuzován jako potvrzení existence dluhu. Aby uvedený listinný důkaz byl způsobilý stvrdit existenci dluhu, musel by podle názoru odvolacího soudu obsahovat údaj nejen o jeho výši, ale i z jakého titulu vznikl.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Napadený rozsudek má podle nich zásadní právní význam pro řešení otázky vztahu dlužního úpisu a uznání dluhu, která nebyla dosud judikaturou řešena. V dovolání označili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. namítli, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo řadou vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odvolacímu soudu vytkli, že je přehlédl a ani je nenapravil. Jedna z namítaných vad spočívá v tom, že soud prvního stupně místo toho, aby přímo provedl výslechy navržených svědků, kteří měli potvrdit žalobní tvrzení, pouze jejich výpovědi učiněné v trestním řízení přečetl z vyšetřovacího spisu (kromě výslechu svědků Š. a Č.); přesto pak tyto svědecké výpovědi vyhodnotil jako nevěrohodné. Tím při dokazování porušil zásadu přímosti. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnili závěr odvolacího soudu, že neunesli důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že JUDr. S. žalovanému částku 1,500.000,- Kč půjčila. Zdůraznili, že dlužní úpis nikdy nepovažovali za uznání dluhu podle §558 obč. zák., a odvolacímu soudu vytkli nesprávnost jeho úvahy, že potvrzení existence dluhu musí obsahovat nejen údaj o výši dluhu, ale i o jeho důvodu. Jsou přesvědčeni, že důkazní břemeno unesli, neboť žalovaný jednoznačně v dlužním úpisu ze dne 20. 12. 1993, který je jeho jednostranným právním úkonem, projevil vůli stvrdit existenci dluhu vůči JUDr. S., když svým pravým podpisem potvrdil, že jí dluží k 20. 12. 1993 částku 1,630.000,- Kč, kterou se zavazuje zaplatit do konce ledna 1994. Okolnost, že dlužní úpis nemá náležitosti kvalifikovaného uznání dluhu, neznamená, že se automaticky stává bezcennou listinou. Je potvrzením o existenci dluhu. V tomto ohledu odkázali na výklad k pojmu dlužní úpis v učebnici Občanské právo hmotné, svazek II, nakladatelství CODEX, 1998, str. 197, a v Občanském zákoníku - komentáři, nakladatelství C. H. Beck, 8. vydání 2003, str. 873. Za nesprávný pokládají závěr odvolacího soudu, že právní úkon učiněný prostřednictvím dlužního úpisu je podle §37 obč. zák. neplatný, neboť nebyl učiněn vážně. Mají zato, že na nich neleželo důkazní břemeno prokázat vážnost vůle žalovaného. Poukazují na to, že žalovaný svou obranu stavěl výlučně na tvrzení, že dlužní úpis nikdy nepodepsal, tedy že projev vůle nebyl učiněn vůbec, a nikoli na tvrzení, že jeho projev vůle nebyl učiněn vážně. Za situace, kdy pravost dlužního úpisu, kterou žalovaný popíral, byla prokázána, jde o listinu stvrzující existenci dluhu v uváděné výši a ve spojení s výpověďmi svědkyň Š., H., S. a S. jednoznačně existenci dluhu prokazuje. Žalobci proto své důkazní břemeno unesli a naopak to byl žalovaný, který neunesl své důkazní břemeno. Soud prvního stupně měl vyzvat žalovaného, který neúspěšně popíral pravost dlužního úpisu jako důkazního prostředku, aby, popírá-li pravdivost listiny, ke svému tvrzení nabídl důkazy. Z uvedených důvodů navrhli rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobců, že přípustnost dovolání je dána podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť předcházející rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen toliko z důvodů procesních vad a odvolací soud nezavázal soud nižší instance svým právním názorem na věc. Má zato, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. I nadále tvrdí, že nikdy dlužní úpis nepodepsal, z čehož dovozuje vadu vůle a neplatnost tohoto právního úkonu. Protože dlužní úpis není uznáním dluhu podle §558 obč. zák., nemůže být jediným důkazem prokazujícím tvrzení žalobců. Ti musí ještě dalšími důkazy prokázat, že mu byla půjčka skutečně poskytnuta. O tom byli navíc soudem opakovaně poučeni dle §5, §118a, §118c a §119a o. s. ř. Otázku unesení důkazního břemene proto soudy posoudily správně a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán. Žalovaný dále obsáhle líčí svou verzi skutku a nabízí argumenty proti tvrzením žalobců.
S ohledem na den, kdy byl dovoláním napadený rozsudek vydán, bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty - účastníky řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nevyplývá. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. I když soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jinak než ve svém rozsudku ze dne 2. února 1999, č. j. 5 C 101/94-52, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 27. října 1999, č. j. 25 Co 474/99-69, t.j. žalobu zamítl, nestalo se tak v důsledku toho, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro procesní pochybení, aniž vyslovil závazný názor na právní posouzení věci. S poukazem na dosud probíhající dědické řízení po JUDr. S. totiž konstatoval, že není dostatečně určen okruh právních nástupců původní žalobkyně. Pokud by procesní nástupkyní měla být i (v době vydání odvoláním napadeného rozhodnutí) nezletilá J. S., nebyla by v řízení před soudem prvního stupně řádně zastoupena kolizním opatrovníkem, neboť její otec - vystupující na straně žalobců - je podle §37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění, pro kolizi zájmů z jejího zastupování vyloučen. Odvolací soud rovněž nepřehlédl, že soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z výpovědí svědkyň, ačkoli neprovedl v řízení důkaz jejich výslechem a ani jejich výpovědi učiněné v trestním řízení nepřečetl coby listinný důkaz. Soud prvního stupně tak v dalším rozhodnutí ve věci mohl uplatnit své názory bez jakéhokoli omezení; nezávislost jeho rozhodnutí ve věci nebyla nikterak vyloučena, omezena či usměrněna v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího.
Zbývalo posoudit přípustnost dovolání již jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je-li v něm řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím lze namítat nesprávnost skutkových zjištění, je naopak zcela vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto při zvažování přípustnosti (případně důvodnosti) dovolání musí převzít skutkový stav, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází u takového dovolání v úvahu jen tehdy, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání je přípustné.
Žalobci spatřují zásadní právní význam napadeného rozsudku v řešení otázky vztahu dlužního úpisu a uznání dluhu. Takto nastolená otázka je však otázkou, která v soudní praxi výkladové potíže nečiní, a proto pro její řešení nelze rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam přiznat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, pod označením C 103/2). Pokud žalobci odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost závěru, že nezbytnou náležitostí dlužního úpisu je údaj o důvodu dluhu, pak tím ve skutečnosti míří proti úvahám odvolacího soudu při hodnocení tohoto důkazu z hlediska jeho průkaznosti. Vyjadřují-li výhrady k názoru odvolacího soudu, že dlužní úpis je podle §37 obč. zák. neplatný, neboť nebyl učiněn vážně, přehlížejí, že takový závěr (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud nezaujal a rozhodnutí věci na něm nezaložil. Jinak je tomu s jejich námitkou uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., zpochybňující správnost posouzení otázky důkazního břemene odvolacím soudem. Jelikož odvolací soud, jak bude dále vysvětleno, tuto otázku posoudil nesprávně, má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce a dovolání žalobců je proto podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Podle §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle §120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z toho důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku §101 odst. 1 písm. b/ a §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tedy právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat. Závěr o tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nelze nepochybně prokázat pro věc rozhodnou skutečnost (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, pod označením SR 57/1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod označením SJ 86/2002). Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je procesní povinností. O této povinnosti a o důkazním břemenu, které z ní vyplývá, je proto soud povinen účastníky poučit (§5 a §118a o. s. ř.).
Z hmotněprávní úpravy vyplývá, že k půjčce dochází na základě smlouvy, podle níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po uplynutí dohodnuté doby (§657 obč. zák.). V případě sporu o zaplacení dluhu z půjčky má proto žalobce (věřitel) důkazní břemeno prokázat tvrzení, že se žalovaným (dlužníkem) uzavřel smlouvu o půjčce a že na základě ní mu poskytl finanční plnění, které se dlužník zavázal v dohodnuté době vrátit. Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, pak žalobce unesl důkazní břemeno.
V posuzovaném případě žalobci navrhli k prokázání svých žalobních tvrzení provést důkaz předloženým dlužním úpisem ze dne 20. 12. 1993 a výslechy účastníků a svědků JUDr. I. H., K. Š., M. S., M. S., Ing. M. Č. a Ing. K. T. Žalovaný se bránil tvrzením, že dlužní úpis nepodepsal, tj. že na něm není jeho pravý podpis a že si od JUDr. S. žádnou částku nepůjčil. Žalovaný tak popřel pravost a zároveň pravdivost dlužního úpisu coby soukromé listiny.
Již v rozsudku ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 22/1997, dovolací soud zaujal názor, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. V dalším svém rozsudku ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy pod označením PR 2/2001, vyslovil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky.
Ve smyslu této ustálené judikatury, od níž není důvod se odchylovat ani v tomto případě, měli tedy žalobci (dovozující ze skutečností obsažených v dlužním úpisu pro sebe příznivé právní důsledky) důkazní břemeno prokázat pravost podpisu žalovaného na dlužním úpisu a tedy samu pravost uvedené listiny. Toto důkazní břemeno unesli, neboť znaleckými posudky bylo prokázáno, že podpis na dlužním úpisu je pravým podpisem žalovaného, jinými slovy řečeno, že žalovaný je vystavitelem dlužního úpisu (tím, od koho tato listina pochází). Jestliže je tedy uvedená listina pravá, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, resp. učinil prohlášení v listině obsažené.
K pravdivosti obsahu dlužního úpisu a svého tvrzení, že JUDr. S. s žalovaným uzavřeli smlouvu o půjčce a že na základě ní žalovanému poskytla částku 1,500.000,- Kč a ten se ji zavázal vrátit, navrhli žalobci provést rovněž důkaz výslechy svědků T., H., Š., S., S., Č. a T.
Ve smyslu §125 o. s. ř. je jedním z důkazních prostředků výslech svědka. Způsob provedení tohoto důkazu je upraven v §126 o. s. ř., podle něhož výslech svědka je oprávněn provést jen soud, resp. předseda senátu (příp. jím pověřený člen senátu). Po zjištění totožnosti svědka a okolností, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, po poučení o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi svědek na výzvu předsedy senátu souvisle vylíčí vše, co o předmětu výslechu ví. Poté mu předseda senátu (členové senátu) klade otázky potřebné k doplnění a vyjasnění jeho výpovědi. Po skončení výslechu mohou se souhlasem předsedy senátu klást svědkovi otázky účastníci a znalci.
Soud prvního stupně navržený důkaz výslechem svědků (nepochybně způsobilý prokázat pro věc rozhodné skutečnosti) neprovedl. Žalobci označené svědky (stejně jako svědkyně J. a S. navržené žalovaným) k jednání soudu nepředvolal a jejich výslech postupem podle §126 o. s. ř. neprovedl (až na výslech K. Š. a Ing. M. Č.). Pouze z vyšetřovacího spisu Policie ČR, OÚ vyšetřování Praha 3, ČVS:OVV-670/94, přečetl protokoly o výslechu těchto svědků učiněných v průběhu trestního řízení vedeného proti žalovanému. Obecně sice nelze vyloučit možnost činit zjištění z obsahu jiného spisu včetně tam učiněných svědeckých výpovědí, avšak v takovém případě nejde o důkaz výslechem svědků ve smyslu §126 o. s.ř., nýbrž o důkaz spisem jako jiným důkazním prostředkem. Soud prvního stupně ovšem zjevně k takto provedenému důkazu nepřistupoval a výpovědi svědků hodnotil z hlediska jejich věrohodnosti jako důkaz výslechem svědků provedený ve smyslu §126 o. s. ř. Tím porušil zásadu přímosti a ústnosti ovládající občanské soudní řízení. Jelikož odvolací soud postup soudu prvního stupně při provádění dokazování shledal správným a jeho pochybení nenapravil ani k němu nepřihlédl, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Žalobci proto dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uplatnili opodstatněně.
Současně lze uzavřít, že nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobci k prokázání tvrzení, že JUDr. S. půjčila žalovanému částku 1,500.000,- Kč. Předpokladem tohoto závěru totiž je, aby soud provedl (řádně) navržené důkazy - přečtení svědeckých výpovědí při jednání soudu, jak bylo výše vysvětleno, nelze považovat za důkaz výslechem svědka provedený způsobem předepsaným v §126 o. s. ř. pro tento druh důkazního prostředku. Okolnost, že žalobci po poučení ze strany soudu podle §118a odst. 3 a §119a o. s. ř. další důkazy nenavrhli, nemá vliv na shora učiněné závěry. Rozhodné totiž je, že v průběhu řízení důkaz výslechy svědků navrhli a soud prvního stupně navržený důkaz zákonem předepsaným způsobem neprovedl. Proto i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobci uplatněn důvodně.
Dovolací soud vzhledem k řečenému rozsudek odvolacího soudu zrušil (s výjimkou výroku, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,630.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení účastníků. V souladu s §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolací soud zrušil též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. května 2004, č. j. 5 C 101/94-266, spolu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 51 Co 255/2004-253, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení státu poté, co odvolací soud napadeným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení státu zrušil. Věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (příp. soud odvolací) vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Navržený důkaz výslechy svědků provede způsobem předepsaným pro tento důkazní prostředek v §126 o. s. ř. a následně po zhodnocení všech provedených důkazů (včetně dlužního úpisu, jehož pravost byla prokázána) podle zásad zakotvených v §132 o. s. ř. posoudí, zda žalobci prokázali svá tvrzení, z nichž dovozují oprávněnost požadavku na zaplacení částky 1,630.000,- Kč.
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. června 2006
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu