ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1124.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1124/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2006 o dovolání podaném obviněným P. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 61 To 138/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 69/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 4 T 69/2005, byl obviněný P. S. uznán vinným trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. jakož i podle §176 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. Za tuto trestnou činnost mu byl podle §250b odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 6 T 63/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 6 To 399/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze na podkladě odvolání státního zástupce rozhodl rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 61 To 138/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §250b odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 5T 135/2005, který byl obviněnému doručen dne 21. 12. 2005 a nabyl právní moci 30. 12. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. bylo současně zamítnuto odvolání obviněného jako nedůvodné.
Shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný P. S. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel směřoval svůj mimořádný opravný prostředek jak proti výroku o vině tak i proti výroku o trestu. Namítl, že soudy neuvěřily jeho tvrzení, že trestnou činnost nemohl páchat sám a později byl k pokračování v trestné činnosti donucen další osobou. Trest odnětí svobody v trvání šesti roků považoval obviněný za nepřiměřeně přísný, neboť trestní sazbou v rozmezí od dvou do osmi roků byl ohrožen pouze za jeden skutek, spočívající toliko v pokusu trestného činu a nikoli za ostatní skutky, kterými byl uznán vinným. Uvedl dále, že navíc v tomto jediném případě dobrovolně upustil od dokonání trestného činu úvěrového podvodu, a to dříve než jej banka upozornila na své podezření o podvodném jednání. V další části svého dovolání obviněný poukázal na ustanovení §3 odst. 1 tr. zák., z něhož vyplývá, že je nutné přihlížet ke všem okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost včetně následku. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí jakož i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Podle jejího názoru nebylo v řízení u soudu druhého stupně rozhodováno o vině ale pouze o trestu a navíc nelze námitky dovolání považovat za kvalifikované z pohledu žádného dovolacího důvodu. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl a to v části týkající se výroku o trestu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tudíž jako podané z jiného důvodu a v části týkající se výroku o vině jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zčásti odlišné od jeho zákonem předvídaného obsahu, neboť jejich podstatou je neztotožnění se s nepřiměřeně přísným trestem, který byl obviněnému uložen. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného ze zákonných dovolacích důvodů však nelze namítat, zda je uložený trest v souladu s hledisky a účelem trestu vymezenými v §23 a §31 tr. zák., neboť tato otázka nesouvisí s hmotně právním posouzením věci. Takovou otázkou by ve vztahu k výroku o trestu bylo např. posouzení nutnosti uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. Výrok o trestu lze zásadně napadat prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. - tento dovolací důvod je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému byl v dané věci uložen trest za trestný čin podle §250b odst. 4 tr. zák. v trvání šesti roků, přičemž sazba trestu odnětí svobody v případě tohoto trestného činu je od dvou do osmi roků. Trest tedy obviněnému nebyl uložen ani mimo trestní sazbu stanovenou zákonem a nejednalo se ani o takový druh trestu, který by zákon nepřipouštěl. Námitky proti jeho přiměřenosti však nemohl Nejvyšší soud věcně posoudit.
Obdobně se dovolací soud nemohl zabývat ani námitkami, podle kterých obviněný trestnou činnost nepáchal sám a k pokračování v ní byl donucen další osobou. Ze skutkového stavu věci donucení obviněného k páchání trestné činnosti, jež by snad mělo dle obviněného zakládat jeho beztrestnost, nevyplývá, soudy je neshledaly a dovolací soud není oprávněn k provedení požadované změny skutkových zjištění, tedy akceptovat tvrzení o donucení k páchání trestných činů. Není oprávněn přikládat právní následky jiným skutečnostem než těm, které shledaly soudy nižšího stupně. Změna skutkových zjištění v důsledku odlišného hodnocení důkazů je činností prováděnou podle procesních ustanovení trestního řádu a není tedy hmotně právním posouzením, jak vyžaduje uplatnění citovaného dovolacího důvodu.
Jedinými námitkami, kterými dovolatel naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i z obsahového hlediska, jsou tvrzení, podle kterých dobrovolně upustil od dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 tr. zák. a podle kterých nebylo ve smyslu §3 odst. 1 tr. zák. správné posouzení společenské nebezpečnosti téhož činu. Na tomto místě je vhodné uvést, že obdobné námitky obviněný uplatnil již ve svém odvolání. Soud druhého stupně však opomenul význam těchto výhrad obviněného, které evidentně směřovaly proti výroku o vině z rozsudku soudu I. stupně a odvolací námitky nesprávně vyhodnotil tak, že směřovaly toliko proti výroku o trestu. Nejvyšší soud však není vázán rozsahem přezkumu, který provedl odvolací soud, nýbrž je povinen sám posoudit odvolání obviněného z hlediska jeho obsahu a vyhodnotit rozsah přezkumné povinnosti soudu II. stupně. Jestliže tento soud v rozporu s podaným odvoláním nesprávně přezkoumal pouze výrok o trestu, ačkoli námitky obviněného se týkaly i výroku o vině, není Nejvyšší soud takovým postupem odvolacího soudu vázán. Podané dovolání obviněného tedy není nepřípustné, a to ani v části, v níž je takto navrhovala posoudit státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Je nutné konstatovat, že formulace dovolacích námitek obviněným je poněkud zavádějící v tom smyslu, že přehledným způsobem nerozlišuje vady, jež vytkl výroku o vině a výroku o trestu, avšak stručné konstatování, že sám dobrovolně upustil od dokonání pokusu trestného činu úvěrového podvodu je nutné považovat za hmotně právní námitku proti výroku o vině, stejně jako výhrady obviněného týkající se stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Nejvyšší soud však obě tyto námitky posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odst. 3 téhož ustanovení trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno.
Pokud by tedy v posuzovaném případě obviněný dobrovolně upustil od svého podvodného počínání při vyjednávání úvěrů a odstranil nebezpečí vzniku majetkové újmy subjektů, se kterými vyjednával, nebylo by jeho počínání trestným. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Tento názor zastává i dosavadní právní praxe - jestliže obviněný při jednání s bankou doložil žádost o poskytnutí úvěru ve výši odpovídající značné škodě nepravdivým potvrzením o svých příjmech ze zaměstnání, spáchal pokus trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., nebyl-li mu úvěr ještě vyplacen. O zánik trestnosti tohoto pokusu trestného činu ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. nejde, pokud obviněný svou žádost o úvěr vzal zpět až na podkladě sdělení banky, že předložené potvrzení o příjmech bude ověřovat u zaměstnavatele obviněného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1374/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, sešit 13, str. 11, č. T 768).
Nejvyšší soud vzal v úvahu skutkový stav věci, jak vyplývá z rozhodnutí soudů nižších stupňů a dospěl k závěru, že námitka obviněného, podle které sám upustil od dokonání trestného činu úvěrového podvodu spáchaného v pobočce Č. h. b., není důvodná. Podkladem odsuzujícího výroku o vině v této části se stalo zjištění, že obviněný se v pobočce Č. h. b., a. s., pokusil vylákat hypoteční úvěr ve výši 3 846 000,- Kč, přičemž se prokazoval padělaným občanským průkazem znějícím na jméno Z. B. a předložil bance padělaný odhad ceny nemovitosti a návrh kupní ceny na nemovitost, avšak smlouva nebyla uzavřena poté, co vyšlo najevo, že znalecký posudek o ceně nemovitosti je padělaný. Tvrzení, že obviněný dobrovolně upustil od dokonání trestného činu, označil obvodní soud za vyvrácené, neboť bylo prokázáno, že k uzavření úvěrových smluv nedošlo proto, že bankovní ústav sám zjistil „podvodné jednání“ (str. 10 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud na str. 8 svého rozsudku konstatoval, že ve všech případech pokusů vylákat úvěry bylo jednoznačně svědecky prokázáno, že banky svými kontrolními mechanismy odhalily podvodné jednání obviněného a příslušné smlouvy s ním neuzavřely.
Také podle názoru Nejvyššího soudu v případě jednání popsaného pod bodem I./1. rozsudku soudu prvního stupně není pochyb o tom, že žádost obviněného byla stornována až za situace, kdy banka podvod odhalila a obviněný se to dozvěděl. V této souvislosti je možné poukázat na výpověď samotného obviněného v hlavním líčení konaném dne 14. 9. 2005 (č.l. 910), ve které uvedl, že SMS o ukončení jednání zaslal pracovníku banky svědku J. P. na základě předchozí SMS, kterou mu tento sděloval informaci o existenci nedostatku ve znaleckém posudku a o tom, že žádá jeho doplnění. Je třeba si uvědomit, že znalecké ocenění nemovitosti bylo padělkem a obviněný si toho byl vědom. Popsané sdělení o nedostatcích tedy jednoznačně vypovídá o tom, že k odstoupení obviněného od žádosti o hypoteční úvěr na základě nepravdivých údajů došlo až poté, co byl vyrozuměn o krocích banky směřujících k odstranění nesrovnalostí v jím předložených podkladech, o nichž věděl, že jsou zfalšované. Jeho projev vůle nepokračovat v jednání, jež by naplnilo znaky dokonaného trestného činu úvěrového podvodu, tudíž postrádalo atribut dobrovolnosti, jak byl vyložen výše. Předpokladem dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu úvěrového podvodu není výslovný projev poškozeného, kterým by dal pachateli najevo odhalení jeho podvodného jednání, jak se obviněný domnívá ve svém dovolání. K vyloučení dobrovolnosti upuštění od pokusu tohoto trestného činu postačí, jestliže poškozený pachatele upozorní na své pochybnosti o správnosti jemu předložených údajů v žádosti o poskytnutí úvěru, jejichž nepravdivost je zahrnuta vědomím pachatele. Posouzení skutku popsaného ve výroku soudu prvního stupně pod bodem ad I. jako útoků pokračujícího pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. je tedy na místě a současně je vyloučena aplikace ustanovení o účinné lítosti podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., jak se jí obviněný dovolával.
Jako další se Nejvyšší soud zabýval námitkou, podle které nebyla správně posouzena společenská nebezpečnost jednání obviněného. Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Omezení oblasti trestní represe touto minimální hranicí je výrazem materiálního pojetí trestného činu a uplatnění zásady pomocné úlohy trestní represe. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle kterého je při úvahách o existenci materiálního znaku trestného činu nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný.
Jednání obviněného spočívalo v tom, že se v pobočkách Č. h. b., a.s., Č. o. b., a.s., a Č. s., a.s., pokusil vylákat hypoteční úvěr, přičemž se prokazoval padělaným občanským průkazem a padělaným řidičským průkazem a předkládal bankám nepravdivá potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, resp. padělaný odhad ceny nemovitosti. Obdobným způsobem vylákal uzavření smlouvy o úvěru v prodejně společnosti A. C., a.s. Dalšími skutky obviněný na základě padělaných osobních dokladů vylákal služby, resp. 20 ks mobilních telefonů od společnosti T. M. C. R., a.s., a 3 ks DVD od videopůjčovny. Padělaný občanský průkaz pak obviněný využil v několika případech sepisování notářských zápisů týkajících se jeho jmenování jednatelem společnosti C. S., s.r.o., resp. převodů obchodního podílu této společnosti, jakož i v případě uzavření smlouvy o životním pojištění se společností W., a.s. Nejvyšší soud přihlédl ke skutkovému stavu věci, jak vyplývá zejména z výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i k dalším zjištěním soudů obou stupňů, a přisvědčil jejich názoru, že stupeň nebezpečnosti činů pro společnost byl nejen vyšší než nepatrný, ale přímo vysoký. Podstatná zjištění pro posouzení společenské nebezpečnosti činu konstatoval obvodní soud v odůvodnění rozsudku na str. 10 a 11 a soud odvolací na str. 7 a 8. Na tomto místě není třeba veškeré skutečnosti opakovat, proto jsou níže uvedeny okolnosti pro posouzení materiální stránky trestné činnosti dovolatele nejvýznamnější.
Předně nelze opomenout, že obviněný se dopustil hned několika úmyslných trestných činů. Jeho jednání bylo promyšlené s cílem získat finančních prostředky či jiný majetkový prospěch. Bylo provázeno trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 tr. zák., neboť se při něm prokazoval padělaným občanským průkazem. Rovněž se v celém rozsahu své trestné činnosti dopouštěl trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák., neboť činnost páchal jménem Z. B., na kterého se pak obraceli věřitelé a domáhali se úhrady svých pohledávek. Klamavým jednáním jej vystavil nejen nebezpečí trestního stíhání, obchodních žalob i problémům v zaměstnání, ale dokonce obavám, že je usilováno o jeho život. Újma na jeho právech proto byla velmi závažná.
Z hlediska objektu trestné činnosti je zřejmé, že obviněný porušil a ohrozil hned několik zájmů chráněných trestním zákonem. V případě trestného činu podvodu a úvěrového podvodu porušil zájem na ochraně majetku, ve druhém případě specifický zájem na této ochraně v oblasti úvěrování. U trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění se pak jedná o zájem na vedení a uchovávání dokladů významných zejména pro vedení zákonné evidence obchodního rejstříku. Současně porušil zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěru v pravost a pravdivost veřejných listin (trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny) a zájem na ochraně četných osobnostních práv jednotlivce (trestný čin poškozování cizích práv). Dopustil se tedy mnohačetných zásahů do různých objektů chráněných trestním zákonem a ve své obsáhlosti je závažnost těchto činů velmi vysoká.
Z hlediska způsobu provedení činu je evidentní, že obviněný si počínal velmi rafinovaným způsobem, neboť systematicky dlouhodobě vystupoval pod nepravou identitou a zneužíval totožnosti jiné skutečné osoby, které způsobil v reálném životě již zmíněné velmi citelné obtíže. Stejně tak pod falešnou identitou na sebe převedl zadluženou společnost a užil falešné doklady dokonce při jednání před notářkou i před státním orgánem, resp. soudem. Četné pokusy o vylákání různých úvěrů a zřízení účtů u bankovních ústavů, jakož i podvodné jednání vůči společnosti T. – M. C. R., a.s., byly taktéž provázeny lstí obviněného. Celkový rozsah jeho trestné činnosti byl značný a vyžadoval takřka každodenní úsilí obviněného po dobu několika měsíců. O následcích trestné činnosti lze hovořit jednak v materiální rovině a poukázat na potenciální výši způsobené škody několika milionů Kč, tedy částku, o kterou obviněný usiloval majetkovou trestnou činností. Neméně významné jsou však i následky v nemateriální rovině v podobě újmy na různých právech soukromoprávních i veřejnoprávních subjektů. Při úvahách o okolnostech, za kterých byly činy spáchány je nepominutelným fakt, že veškeré posuzované trestné činnosti se obviněný dopouštěl ve zkušební době podmíněného odložení trestu odnětí svobody. Předchozí výchovné působení na obviněného se tak zcela minulo účinkem. Z hlediska osoby pachatele je třeba uvést, že byl v minulosti již osmkrát soudně trestán, převážně pro majetkovou trestnou činnost, byť na první čtyři odsouzení (tři přečiny spáchané od roku 1986 do roku 1987 a další trestný čin z roku 1996) se vztahuje fikce neodsouzení. V období mezi roky 2001 a 2005 pak byl obviněný odsouzen pro několik trestných činů krádeže a zpronevěry a také pro trestný čin ublížení na zdraví a podvodu. Jednou byl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Ani z pohledu míry zavinění či pohnutky jednání nelze hovořit o okolnostech snižujících stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, neboť je zřejmé, že zavinění v podobě přímého úmyslu získání majetkových hodnot a porušení dalších chráněných zájmů je přísnější formou předvídaného zavinění nezbytného k naplnění skutkových podstat daných trestných činů.
Lze tedy uzavřít, že počínání obviněného nebylo pouze běžným způsobem naplnění znaků skutkových podstat uvedených trestných činů, jaké předpokládal zákonodárce, ale společenská nebezpečnost jednání byla zejména díky jeho systematičnosti a lstivosti jakož i díky osobě pachatele podstatně zvýšena a plně odůvodňuje aplikaci následků uvedených ve zvýšených trestních sazbách kvalifikovaných skutkových podstat daných trestných činů. Soudy tak při posouzení materiální stránky trestné činnosti nepochybily a právní posouzení netrpí vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a námitkám dovolatele nebylo možno přisvědčit, Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová