ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1357.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1357/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2006 o dovolání, které podala obviněná Ing. Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 3 To 764/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 59/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 31 T 59/2002, byla obviněná Ing. Z. S. uznána vinnou (pod bodem I.) trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„jako odpovědný zástupce firmy N. L. ing. Z. S., s.r.o., v období od měsíce února 1999 do dubna 2000 strhávala a neodváděla sociální a zdravotní pojistné, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, ačkoliv k tomu byla jako odpovědný zástupce firmy povinna a částky, které byly z mezd zaměstnanců řádně strhávány a tudíž nevypláceny, dále používala v rozporu se zákonem na financování chodu své firmy, když takto neodvedla:
- Okresní správě sociálního zabezpečení, pobočka Č. B., pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance ve výši nejméně 3.686,- Kč,
- Finančnímu úřadu, pobočka Č. B., daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zaměstnance ve výši 122.648,- Kč,
- zdravotní pojišťovně, zdravotní pojistné za zaměstnance ve výši 76.666,- Kč,
- zdravotní pojišťovně, zdravotní pojistné za zaměstnance ve výši 12.669,- Kč,
- zdravotní pojišťovně, zdravotní pojistné za zaměstnance ve výši 9.080,- Kč“.
Dále byla uznána vinnou (pod bodem II.) trestným činem zpronevěry podle 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že
„dne 8. 2. 1999 ve V. n. L. jako soukromá podnikatelka podnikající pod názvem N. L., ing. Z. S., spol. s.r.o., uzavřela se společností G. a.s. kupní smlouvu na odběr materiálu na výrobu nábytku, když při podpisu smlouvy byla seznámena s dodacími a platebními podmínkami, následně odebrala materiál v celkové hodnotě 260.063,- Kč, když po lhůtě splatnosti k urgenci dodavatele uhradila částku ve výši 65.000,- Kč a zbývající částku ve výši 195.063,- Kč do současné doby neuhradila, přestože odebraný materiál již prodala, a takto jednala přesto, že si byla vědoma, že vlastnické právo na dodané zboží přechází dle smluvních podmínek na její osobu až po uhrazení faktury a všech dalších dodávek vyplývajících se závazné objednávky, čímž společnosti G. a.s. způsobila škodu v celkové výši 195.063,- Kč“.
Za tyto trestné činy byla odsouzena podle §147 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti nahradit zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 76.666,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Usnesením ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 3 To 764/2004, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, jinak ponechal napadený rozsudek nedotčený.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku ve vztahu k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. namítla, že závěr soudů obou stupňů o tom, že neodváděla v souladu s povinnostmi zaměstnavatele částky, strhávané zaměstnancům z mezd a tyto prostředky používala na financování chodu své firmy, nemá oporu v provedeném trestním řízení. V návaznosti na to vyjádřila výhrady vůči té části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž se uvádí, že v krátké době po zahájení činnosti v roce 1999 byla obviněná srozuměna se situací a pouze spoléhala, že se stav zlepší. K tomu uvedla, že soud ve svém hodnocení pomíjí skutečnosti, vyvracející dovození jejího úmyslu neplnit své povinnosti trvale, příp. dlouhodobě. Z hlediska provedených důkazů nelze podle jejího přesvědčení dovodit závěr, že by kdy jednala v úmyslu své platební povinnosti související s daňovými odvody nesplnit, jejich plnění se vyhýbala či je mařila. Předmětnou situaci považovala z ekonomického hlediska za přechodnou a své povinnosti pokládala za povinnosti, které v budoucnu bude muset splnit. Vzhledem k uvedenému tedy konstatovala, že její jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák.
V další části odůvodnění svého dovolání obviněná ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. namítla, že „příkrá dedukce“ soudů obou stupňů, podle které si přisvojila cizí věc (materiál firmy G. a.s.) již tím, že materiál zpracovala do výrobků a tím jej fakticky odňala z moci firmy G. a.s., nemá oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti uvedla, že zpracování materiálu do výrobků bylo firmou G. a.s předpokládáno. Podle jejího přesvědčení z trestního řízení jednoznačně vyplynulo, že nebyl zjištěn rozsah poměru zpracovaného a nezpracovaného materiálu, a nebylo ani prokázáno, že „cizí věcí vyrovnala vlastní dluhy“. Závěrem vyjádřila názor, že její jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí zrušil a zprostil ji v celém rozsahu obžaloby.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací námitky týkající se absence zákonných znaků trestných činů podle §147 odst. 1 tr. zák. a §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v podstatě odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., při posuzování jejich důvodnosti je však nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Nelze tudíž přihlížet k té části námitek, kterými dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními soudů.
Ve vztahu k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kde dovolatelka v podstatě namítla absenci subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce odkázal na názory prezentované v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tz 155/2000. Zde se konstatuje, že úmysl pachatele výše uvedeného trestného činu musí směřovat k tomu, že zákonnou povinnost odvést provedené srážky neuskuteční vůbec, nestačí zjištění, že je neodvedl v době, kdy je odvést měl. S ohledem na ustanovení §4 písm. b) tr. zák. však postačí závěr, že pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání záležejícího v neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a jejího použití na jiné účely může způsobit, že tato částka nebude odvedena oprávněným příjemcům vůbec, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Dále v obecné rovině připomněl, že podnikatel je při vedení svého podniku povinen přizpůsobit hospodaření tak, aby svoji zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. plnil. Pokud zjistí, že podnik, který provozuje, není schopen zajistit náklady provozu, platy zaměstnanců a odvod sražených částek, musí takové podnikání ukončit. Pokud se podnikatel hájí tím, že z důvodů obtížné hospodářské situace odvod plateb pouze odložil, je nutno zkoumat, zda s ohledem na tuto hospodářskou situaci vůbec bylo reálné, aby platby byly provedeny v jiném v úvahu přicházejícím termínu.
V předmětné trestní věci již z tzv. skutkové věty vyplývá, že v daném případě nešlo o nějaké relativně krátkodobé prodlení v odvodech povinných plateb, ale že trestný čin byl páchán po dobu čtrnácti měsíců. Z odůvodnění soudních rozhodnutí současně vyplývá, že za celé toto období byla provedena jediná platba pojistného na zdravotní pojištění dne 11. 11. 1999, přičemž hospodaření firmy bylo od počátku ztrátové a neefektivní. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných tedy podle něj vyplývá, že obviněná nemohla reálně počítat s takovým zlepšením hospodářské situace firmy, které by jí v dohledné době umožňovalo dlužné platby dodatečně odvést. Obviněná tedy musela být minimálně srozuměna s tím, že povinné platby nebudou odvedeny vůbec a její námitky týkající se neexistence subjektivní stránky trestného činu, jsou nedůvodné. K tomu státní zástupce dodal, že k naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu postačuje pouhé neodvedení plateb a není třeba, aby ze strany pachatele došlo k nějakému kvalifikovanému jednání, které by bylo možno charakterizovat jako vyhýbání se nebo maření odvodu povinných plateb.
K trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. státní zástupce uvedl, že z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za relevantní námitku, podle které obviněná zpracováním materiálu do výrobků neodňala tento materiál z moci firmy G. a.s., neboť zpracování materiálu do výrobku bylo touto firmou předpokládáno. V návaznosti na to rozvedl, že podnikatel, který při své podnikatelské činnosti zpracuje a popř. i prodá věci, které mu byly dodány na základě kupní smlouvy uzavřené s výhradou vlastnictví, se takovýmto jednáním nemusí vždy dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. V tomto směru odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 474/2002, popř. sp. zn. Zm I 269/35. Výše uvedené ovšem platí pro v podnikatelské praxi celkem běžné případy, kdy podnikatel – odběratel odebírá od podnikatele – prodejce materiál na základě kupní smlouvy uzavřené s výhradou vlastnictví, tento materiál – byť formálně dosud není jeho vlastnictvím – zpracovává a prodává dalším podnikatelům nebo přímým spotřebitelům a teprve z výtěžku tohoto prodeje hradí kupní cenu prodejci; prodejce si přitom fakticky je vědom toho, že „kupující podnikatel“ zboží dodané s výhradou vlastnictví zpracovává a dále prodává i před zaplacením kupní ceny a takovouto praxí v rámci vzájemných obchodních vztahů toleruje. Pokud v takovém případě „kupující podnikatel“ dodaný materiál neuhradí, je nutno pečlivě zkoumat, zda došlo ke zpronevěře svěřené věci – materiálu nebo ke zpronevěře výtěžku z jejího zpracování a prodeje, popř. zda vůbec jde o trestný čin.
V předmětné trestní věci však podle státního zástupce šlo o situaci do značné míry specifickou. Ze skutkových zjištění rozvedených v rozhodnutí odvolacího soudu totiž vyplývá, že obviněná materiál dodaný s výhradou vlastnictví fakticky použila k naturální úhradě svého dluhu vůči firmě J., a.s. Formálně se sice jednalo o prodej, obviněná však za materiál žádný finanční ekvivalent neobdržela, neboť na základě dohody o narovnání ze dne 2. 5. 2000 došlo k započtení pohledávek s J., a.s. V souvislosti s tím odcitoval závěr soudu, že obviněná „cizí věcí vyrovnala vlastní dluhy“, což podle státního zástupce plně vystihuje skutečnou podstatu celé transakce mezi obviněnou a uvedenou firmou. Skutečná vůle stran při uzavření dohody o narovnání nepochybně směřovala k úhradě dluhu firmou N. L., s.r.o. poskytnutím naturálního plnění a tato skutečnost byla pouze zastírána ujednáními o prodeji materiálu a započtení pohledávek. V žádném případě při tom nelze dovozovat nějaký – byť konkludentní – souhlas poškozené společnosti G. a.s. s tím, že obviněná materiál dodaný s výhradou vlastnictví použije na naturální úhradu vlastního dluhu vůči jinému subjektu. Z uvedeného tedy státní zástupce dovodil, že obviněná nakládala s cizí věcí v hodnotě nejméně 195.063,- Kč v rozporu s účelem svěření způsobem, který příslušel toliko jejímu vlastníku, a naplnila tak znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
V poslední části svého vyjádření státní zástupce ještě připustil, že popis skutku uvedený pod bodem II. výroku o vině není zcela výstižný a přiléhavý, pokud se zde hovoří pouze o prodeji materiálu, aniž by byly jakkoli konkretizovány okolnosti, za kterých obviněná s materiálem disponovala. V předmětné trestní věci lze však údaje obsažené v odůvodnění soudního rozhodnutí a týkající se předání materiálu do dispozice firmy J., a.s. považovat za rozvedení okolností alespoň v elementární podobě uvedených v tzv. skutkové větě. Popis skutku v tzv. skutkové větě sice plně neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. zák., v kontextu s údaji uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí se však podle jeho přesvědčení nejedná o neúplnost a nekonkrétnost popisu skutku takového rázu, aby zakládal vadu soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž de facto soudům rovněž a především vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění. Převážně teprve sekundárně – v návaznosti na tyto procesní (skutkové) výhrady – vyvozuje nesprávné právní posouzení skutků.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatelka ve skutečnosti spatřuje především v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatelka však také namítla, že skutek uvedený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje subjektivní stránku trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně namítla, že zpracováním materiálu do výrobků neodňala tento materiál z moci firmy G. a.s, neboť zpracování materiálu do výrobků bylo jmenovanou firmou předpokládáno a skutková podstata předmětného trestného činu tudíž nebyla naplněna (pro absenci znaku přisvojení si cizí věci). Takovéto námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele musí směřovat k tomu, že zákonnou povinnost odvést provedené srážky neuskuteční vůbec, nestačí zjištění, že je neodvedl v době, kdy je odvést měl. Přitom s ohledem na ustanovení §4 písm. b) tr. zák. postačí závěr, že pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání záležejícího v neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a jejího použití na jiné účely může způsobit, že tato částka nebude uvedena oprávněným příjemcům vůbec, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tz 155/2000).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatelka „jako odpovědný zástupce firmy N. L. ing. Z. S., s.r.o., … v období od měsíce února 1999 do dubna 2000 strhávala a neodváděla sociální a zdravotní pojistné, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, ačkoliv k tomu byla jako odpovědný zástupce firmy povinna a částky, které byly z mezd zaměstnanců řádně strhávány a tudíž nevypláceny, dále používala v rozporu se zákonem na financování chodu své firmy …“.
K tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že „hospodaření společnosti bylo prakticky od zahájení činnosti ztrátové…“, přičemž „obžalované byla dobře známa její finanční situace, která vyplývá zcela zřetelně ze znaleckého posudku …“. V této situaci „za předmětné období (únor 1999 až duben 2000) byl proveden pouze jediný odvod, a to pojistného na zdravotní pojištění – 11. 11. 1999“, kdy „i z výpovědi obžalované vyplývá, že byla srozuměna s tím, že v prvních dvou letech nepředpokládala dosahování žádného zisku“.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě neodváděla dovolatelka povinné platby po dobu delší jednoho roku. Přitom vzhledem k popsaným skutečnostem nemohla reálně očekávat, že dojde k takovému ekonomickému vzestupu její firmy, který jí umožní v dohledné době dlužné povinné platby odvést. Dovolatelka tedy musela být minimálně srozuměna s tím, že povinné platby nebudou vůbec odvedeny.
Z uvedených skutečností tak odvolací soud správně dovodil, že “naplnění subjektivní stránky je zřejmé právě z délky neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět“, kdy tak „obžalovaná jednala v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.“.
K tomu lze ještě doplnit, jak správně připomněl nalézací soud, že „obžalovaná se naprosto dobrovolně rozhodla v konkrétní době na konkrétním místě k podnikání“, kdy „současně si však musela být vědoma případných následků, pokud nesplní některou z povinností, vyplývajících z její činnosti …“. Nejvyšší soud již ve výše citovaném rozhodnutí zdůraznil, že podnikatel je povinen vedení svého podniku přizpůsobit tak, aby svoji zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §147 odst. 1 tr. zák. plnil. Pokud zjistí, že podnik, který provozuje, není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy zaměstnanců a odvod sražených částek, musí takové podnikání ukončit. Tuto skutečnost zmínil i odvolací soud, když připomněl, že „za situace, kdy její firma (obviněné) nabírala dluhy, přesto pokračovala dále v podnikání, když měla již toto ukončit, neboť byla předlužena“.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc. Přisvojením si cizí věci se rozumí takové jednání pachatele, kdy naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření a přitom sobě či jinému obstará z věci nikoli přechodný (časově nelimitovaný) prospěch. Jinak řečeno, pachatel si přisvojí cizí věc, jestliže si vytvoří možnost trvalé dispozice s ní a současně vyloučí oprávněnou osobu z výkonu jejích práv, ať již vlastnického či od tohoto práva odvozeného.
K trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák. v kontextu s institutem výhrady vlastnického práva podle §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, lze konstatovat, že pokud podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti zpracuje a popř. i prodá věc, která mu byla dodána na základě kupní smlouvy uzavřené s výhradou vlastnictví, nemusí se takovým jednáním vždy nutně dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Jak ovšem správně a výstižně konstatoval státní zástupce, výše uvedené platí pro v podnikatelské praxi celkem běžné případy, kdy podnikatel – odběratel odebírá od podnikatele – prodejce materiál na základě kupní smlouvy uzavřené s výhradou vlastnictví, tento materiál – byť formálně dosud není jeho vlastnictvím – zpracovává a prodává dalším podnikatelům nebo přímým spotřebitelům a teprve z výtěžku tohoto prodeje hradí kupní cenu prodejci; prodejce si přitom fakticky je vědom toho, že „kupující podnikatel“ zboží dodané s výhradou vlastnictví zpracovává a dále prodává i před zaplacením kupní ceny a takovouto praxí v rámci vzájemných obchodních vztahů toleruje. V posuzované věci se však o takový případ nejedná.
Pro identifikaci, zda určité jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, je nejdůležitější účel svěření věci. Ten je třeba posuzovat individuálně u každého případu i s ohledem na obchodně právní vztahy. Svěřenou věcí je pak nejen věc prodaná s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán. Výtěžek je totiž ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá proto i stejné právní ochrany. Jestliže ale pachatel zboží, které koupil s výhradou vlastnického práva, dříve, než za něj zaplatil kupní cenu, neprodá, ale použije k uhrazení svých dluhů vůči třetím osobám, dopustí se zpronevěření tohoto zboží (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002).
Ze skutkových zjištění, k nimž dospěly na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů a podrobně je rozvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, je zřejmé, že dovolatelka jí (resp. její firmě) dodaný materiál (suroviny na výrobu nábytku) ve skutečnosti použila k naturální úhradě svého dluhu, resp. dluhu své firmy, vůči firmě J., a.s. Odvolací soud totiž v této souvislosti uvedl, že dovolatelka „uzavřela s firmou J. a.s. smlouvu o narovnání. Obžalovaná materiál fakticky prodala, když ho použila na započtení pohledávky vůči firmě J. a.s.“ a zejména že dovolatelka „tak předala na úhradu dluhů věci, konkrétně materiál, k nimž svědčilo vlastnické právo někomu jinému, konkrétně firmě G.“ Dovolatelka tedy naložila se svěřenými věcmi v rozporu s účelem svěření [již vzhledem k tomu, že její postup (naturální úhrada dluhu vůči firmě J. a.s.) nemohl přinést (a nepřinesl) finanční ekvivalent, kterým by odebraný materiál, stran něhož platila výhrada vlastnictví dodavatele, poškozené společnosti zaplatila, neboť podle skutkových zjištění soudů „žádný „výtěžek“ neobdržela“]. Jmenovaný soud tuto skutečnost popsal rovněž tak, že „obžalovaná nejednala proti účelu svěření tím, že materiál byl použit při výrobě konkrétního nábytku, ale v rámci započtení pohledávky s jiným subjektem“, a fakticky „cizí věcí vyrovnala vlastní dluhy“. Tímto způsobem zmařila základní účel svěření, odňala svěřené věci z moci oprávněného subjektu a obstarala vlastní firmě prospěch. Přitom rozhodně nelze dovozovat souhlas (srozumění) poškozené společnosti G. a.s. s tím, že by dovolatelka předmětné suroviny dodané s výhradou vlastnictví použila na úhradu svého dluhu vůči třetímu subjektu (firmě J. a.s.). Je tedy důvodný závěr soudů obou stupňů, že si dovolatelka přisvojila cizí svěřené věci a se zřetelem k výši škody, kterou tím způsobila, naplnila znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
K uvedeným skutečnostem lze ve shodě se státním zástupcem dodat, že popis skutku uvedený pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není zcela výstižný a přiléhavý, pokud se zde hovoří pouze o prodeji materiálu, aniž by byly konkretizovány okolnosti, za kterých obviněná s materiálem disponovala. Tento popis skutku však byl dostatečně rozveden v odůvodnění rozhodnutí zvláště odvolacího soudu. Nejedná se tedy o neúplnost a nekonkrétnost popisu skutku takového rázu, aby šlo o vadu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatelky žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Ing. Z. S. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý