ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1360.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1360/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2006 dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 55 To 58/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 85/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 3 T 85/2004, byl obviněný M. H. uznán vinným, že
nejméně od počátku roku 1998 do 1. 2. 2004 ve C. a v L., v bytech, kde bydlel, opakovaně osahával na prsou a přirození svou adoptivní dceru nezletilou N. H., přestože věděl, že se jedná o osobu mladší 15 let, kterou měl v té době svěřenou do péče a byla na něm závislá svou výchovou a výživou a vystavil ji tak nebezpečí osvojení si návyků nevhodných pro její věk.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný M. H. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 55 To 58/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný namítl, že se trestné činnosti nedopustil. Celé trestní řízení je pro něho šokem; nechápe, že může být na základě nepravdivého oznámení stíhán za jednání, které nespáchal. Taktéž vyjádřil údiv nad praktikami orgánů kriminální služby i postupem policejní komisařky. V této souvislosti poukázal, že po sdělení obvinění požadoval, aby měl možnost zúčastnit se provádění všech důkazů. Proto ho zarazilo, že výslech poškozené byl proveden narychlo, jen několik málo dní před jejími patnáctými narozeninami, přičemž z protokolu o výslechu není zřejmé, že byla řádně poučena ve smyslu trestního řádu o tom, k čemu bude vyslýchána a jaké nebezpečí jí hrozí v případě nepravdivého obvinění. V průběhu hlavního líčení bylo zjišťováno, jakým způsobem tento výslech probíhal a obviněného překvapilo, že policejní komisařka přiznala, že protokol obsahuje jen ty části, které podle jejího názoru byly pro trestní řízení potřebné. Z toho je zřejmé, že kvalitu důkazů výrazným způsobem ovlivnila policejní komisařka, která založila důkazní situaci ohledně výpovědi domnělé poškozené zcela v jeho neprospěch. Obviněný je přesvědčen, že komisařka opatřovala důkazy pouze v jeho neprospěch, čímž postupovala v rozporu s trestním řádem. Výslech nezletilé provedla úmyslně v době, kdy tato ještě nebyla za své jednání trestně odpovědná, čímž jí umožnila vybájenou historkou nespravedlivě jeho osobu osočit. U hlavního líčení nebylo možno výpověď nezletilé jakkoli hodnotit, neboť tato, zřejmě si vědoma své trestně právní odpovědnosti, výpověď odmítla. Proto byla čtena její výpověď z přípravného řízení, která však nebyla opatřena v souladu s trestním řádem, navíc je nesrozumitelná, nepřesná a neúplná. Poškozená ve věci vypovídala značně obecně a bylo zřejmé, že používala termínů, které získala z televize nebo jiných zdrojů a v podstatě jenom v náznacích naznačovala, že se M. H. měl vůči ní něčeho dopustit.
Podle názoru obviněného okresní soud kvalitu této výpovědi přecenil, přičemž jeho zdůvodnění, že nevěrohodnost poškozené nelze prokázat, a proto jí nelze nevěřit, je zcela v rozporu se smyslem trestního řádu. Výslechy svědků, kteří jednoznačně popírali možnost jeho protiprávního jednání vůči poškozené, soud vůbec nehodnotil a pouze je zjednodušeně vyjmenoval. Pokud by však postupoval v souladu s trestním řádem, nepochybně by musel k těmto důkazům přihlédnout a dospěl by k názoru, že naopak poškozená se k němu lísala a snažila se být v jeho přítomnosti a zřejmě nebyla schopna akceptovat myšlenku, že si nalezl jinou partnerku, se kterou je v manželství velmi spokojen. Tuto skutečnost potvrdila i řada svědků, a to jak z jeho rodiny, tak i osoby nemající k němu žádný právní vztah. Poškozená evidentně ve snaze zdůraznit kvalitu svého tvrzení začala znenadání tvrdit, že ji pohlavně zneužíval ještě v době, kdy žil s její matkou ve společné domácnosti. Okresní soud vzal toto za prokázané, ačkoliv v tomto směru žádný důkaz neexistuje a tvrzení poškozené je velmi obecné. Obviněný namítl, že v této době žil s matkou poškozené ve společné domácnosti, řádně se o poškozenou staral, zabezpečoval její výchovu a výživu a dokonce ji nezrušitelně osvojil. Zdůraznil, že v rámci jednání o nezrušitelném osvojení pracovnice oddělení péče o dítě nepochybně hovořila jak s matkou poškozené, tak i s poškozenou a pokud by v této době již dva roky probíhalo pohlavní zneužívání, N. H. by toto jistě uvedla, oznámila by to matce a nesouhlasila by, že bude nosit jméno osoby, která jí má ubližovat. Ve C. nebylo ani technicky proveditelné, aby se uvedeného jednání mohl dopustit. I po jeho rozvodu s matkou poškozené a odstěhování do L. za ním poškozená pravidelně a ráda jezdila na návštěvy, a to i mimo stanovené termíny, a rovněž s jeho novou rodinou jezdila na zahraniční dovolené. Pokud poškozená tvrdila, že měl obtěžovat i jím vyženěné dcery, což se měla dozvědět z SMS zpráv, tak dotčené dcery jakékoliv nevhodné chování z jeho strany zcela popřely. Navíc si s poškozenou mohly posílat SMS nejdříve až ve druhé polovině roku 2003, kdy dostaly mobily. Podle obviněného je zarážející, že se soud vůbec nezabýval základní otázkou - co bylo důvodem tvrzení poškozené. Přitom bylo zřejmé, že poškozená se místo docházky do školy opila a ve chvíli, kdy jí její matka upozornila, že problémy s ní bude řešit obviněný, tak si vymyslela, že ji obtěžoval. Do té doby žádné informace ani signály tohoto typu neprojevila, účelově se snažila vyhnout přímému setkání s ním, neboť si byla vědoma, že za takové jednání na ni bude velmi přísný. Obviněný je přesvědčen, že právě nekvalitně vedený výslech poškozené neobjasnil všechny otázky a okolnosti případu a nebylo možno ani poškozenou konfrontovat s dalšími důkazy, které její tvrzení vyvracely. Rovněž výpověď matky poškozené je velmi obecná; vyplývá z ní, že o ničem nevěděla, ačkoliv se měl protiprávního jednání dopouštět opakovaně po dobu šesti let v jejím bydlišti, nezjistila jakékoliv změny v chování poškozené a sama navrhovala nezrušitelné osvojení.
Obviněný dále poukázal na výslech matky a dcery R., které obě slyšely vyprávění opilé poškozené v době, kdy jí bylo vyhrožováno, že tuto opilost s ní bude řešit M. H. a kdy si začala stěžovat, že ji pohlavně zneužívá. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval tím, že nezletilá R. hovoří o telefonátu a SMS, které se měly uskutečnit v době, kdy jeho vyženěné dcery telefony neměly. Navíc obě jmenované svědkyně potvrdily, že vyprávění poškozené jim připadá nevěrohodné, neboť po celou dobu jezdila za obviněným do L. Ostatní ve věci provedené důkazy byly vyšetřovatelkou provedeny pouze zběžně, bez snahy dobrat se pravdy. Rodiče obviněného i jeho současná tchýně pohlavní zneužívání jednoznačně vyvrátily. Ani vzhledem k prostorovému uspořádání bytu v L. nemohlo technicky k pohlavnímu zneužívání docházet, neboť poškozená zde během své přítomnosti spala s ostatními dětmi v jednom pokoji na palandě, většinou na horním patře, kam byl přístup nemožný. Tvrzené zneužívání poškozené v obývacím pokoji za přítomnosti dalších osob nebylo možné, jelikož obviněný byl vždy na gauči a dcery ležely vedle sebe na koberci pod konferenčním stolem přiraženým ke gauči a za této situace na ně nebylo možno dosáhnout. Pokud nalézací soud opřel své tvrzení o jakési SMS, opominul, že tyto SMS byly odpověďmi na jiné SMS, se kterými se soud neseznámil. Tento důkaz je tak vytržen z kontextu a ztrácí svoji vypovídací schopnost.
Další námitky obviněný zaměřil proti znalkyni Mgr. Ing. I. H. Vyjádřil údiv nad její úvodní větou v rámci hlavního líčení, kdy prohlásila, že byla přibrána, aby prokázala vinu obviněného. Přestože znalkyně neměla příslušnou odbornou kvalifikaci, hodnotila poškozenou, tedy osobu mladší patnácti let. V rámci znaleckého posudku také hodnotila další osoby, se kterými se nedostala do kontaktu. Obhajoba opakovaně napadala nezákonnost znaleckého posudku, avšak soud se tím vůbec nezabýval. Obviněný namítl, že soud prvního stupně neprovedl další jím navržené důkazy, které byly nepochybně v jeho prospěch. Nedodržel tak základní zásadu trestního řízení in dubio pro reo. Rovněž porušil zásadu uvedenou v §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť opatřoval pouze důkazy v jeho neprospěch a důkazy, které byly provedeny ve prospěch, pouze provedl, ale nehodnotil. V závěru podání obviněný shrnul vytýkané skutečnosti s tím, že okresní soud dospěl k nesprávným právním závěrům a uznal ho neodůvodněně vinným z trestných činů, kterých se nedopustil. Krajský soud nesprávné rozhodnutí potvrdil, přičemž zcela opominul základní zásady trestního řízení.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby byl zrušen rozsudek okresního soudu i usnesení krajského soudu a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí s pokyny pro řádné doplnění důkazního řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že s argumenty obviněného, které uplatnil již v řádném opravném prostředku, se podrobně vypořádal odvolací soud. V tomto ohledu uvedla, že řada úkonů byla provedena ještě před sdělením obvinění s tím, že se jednalo o řízení podle §158 odst. 1 tr. ř. Těžiště dokazování bylo novelou trestního řádu posunuto před soud, přičemž v důsledku této skutečnosti některá zjištění z fáze řízení podle §158 odst. 1 tr. ř. poté nekorespondovala s důkazy provedenými u hlavního líčení, a to v důsledku změny postoje jednotlivých svědků. K námitkám vůči znalkyni Mgr. Ing. I. H. státní zástupkyně připomněla, že byla řádně jmenována Krajským soudem v Ústím nad Labem pro tento obor s tím, že byla přibrána v tomto trestním řízení za účelem podání znaleckého posudku na poškozenou N. H. Podle jejího názoru nelze tomuto postupu ničeho vytknout. Došlo ke zcela běžné situaci, kdy jednání, kterého se obviněný vůči poškozené dopustil, bylo uskutečněno v době, kdy poškozená byla osobou nezletilou, avšak její vyšetření znalkyní a vypracování znaleckého posudku se konalo v době, kdy již dosáhla věku patnácti let. Pokud jde o hodnocení jednotlivých důkazů, nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace státní zástupkyně uzavřela, že dovolání obviněného M. H. je zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí z hodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným M. H. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami naplněn. V dovolání obviněný brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, na jehož základě byl uznán vinným. Tak je tomu v případě námitek, kterými obviněný zpochybňuje procesní použití výpovědi poškozené N. H. a tvrdí nezákonnost znaleckého posudku znalkyně Mgr. Ing. I. H. Dále poukazuje na nedostatek důkazů prokazujících jeho vinu a polemizuje s hodnocením provedených důkazů soudy s tím, že jeho vina nebyla prokázána. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům (týkající se především věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené) a vlastní skutková tvrzení, prostřednictvím kterých předkládá závěr, že se vytýkaného jednání nedopustil a poškozená si celou záležitost vymyslela. Soudům obou stupňů rovněž vytýká porušení procesních zásad in dubio pro reo, materiální pravdy, vyhledávací a volného hodnocení důkazů. Nutno zdůraznit, že všechny tyto uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve činné ve věci. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný M. H. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v České Lípě (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše) a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že zjištěný skutek, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, byl nesprávně posouzen jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto ze strany obviněného výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. H. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k