Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2006, sp. zn. 6 Tdo 1459/2006 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1459.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1459.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1459/2006 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2006 dovolání, které podal obviněný R. W., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 7 To 231/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 132/2005, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. W. odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 T 132/2005, byli obvinění J. W. a R. W. uznáni vinnými, že dne 7. 11. 2004 kolem 01.00 hod. v obci D., po předchozí domluvě s dalším pachatelem tento pachatel nejprve v sále restaurace bezdůvodně vyvolal konflikt s poškozeným J. S., kterého pod pohrůžkou fyzického napadení vyzval, aby s ním šel ven před restauraci, když v opačném případě jej fyzicky napadne již uvnitř restaurace, čemuž poškozený v úmyslu se s tímto pachatelem dohodnout vyhověl a vyšel bočním vchodem ze sálu ven z restaurace, kde však již čekali obžalovaní R. a J. W., zde následně onen další pachatel řekl poškozenému, aby mu dal peníze a poškozený z obavy, že pokud peníze nevydá, bude všemi třemi pachateli fyzicky napaden a peníze mu budou i tak odcizeny, tak po svém sdělení, že má peníze v zadní kapse kalhot, si nechal jedním z blíže neurčených obžalovaných bratrů W. sáhnout do zadní kapsy kalhot a odcizit tak finanční hotovost ve výši 300,- Kč, přičemž obžalovaní poté společně s dalším pachatelem z místa činu společně odešli a získanou hotovost užili pro svou potřebu. Takto zjištěné jednání soud prvního stupně u obou obviněných kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a shodně je odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon obviněného J. W. zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a obviněného R. W. podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozenému J. S., částku 300,- Kč. Proti konstatovanému rozhodnutí podali oba obvinění odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 7 To 231/2006, bylo rozhodnuto: I. Z podnětu odvolání obviněného R. W. byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušen výrok o trestu u tohoto obviněného. Dále za použití §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud obviněného R. W. nově odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. II. Odvolání obviněného J. W. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Vůči rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný R. W. prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl výrok pod bodem I., přičemž mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění podání obviněný namítl, že skutkový stav, který soud zjistil, byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství. V této souvislosti konstatoval, že v případě spolupachatelství je nutné, aby osoby vědomě spolupůsobily ke spáchání určitého individuálně určeného trestného činu. U trestného činu loupeže, kdy znakem skutkové podstaty je užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, je nutné, aby úmyslné zavinění všech spolupachatelů zahrnovalo jak zmocnění se cizí věci, tak užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Připouští se sice možnost, kdy násilí nebo pohrůžku užije pouze jeden ze spolupachatelů, nicméně i v tomto případě musí o této pohrůžce ostatní spolupachatelé vědět a vědomě jejího působení využít ke zmocnění se cizí věci. Podle obviněného nelze ze zjištěného skutkového stavu dovodit, že by věděl o pohrůžce bezprostředního násilí, kterou podle zjištění prvostupňového soudu užil spoluobviněný M. ještě uvnitř restaurace. V žádném případě se s žádnou osobou nedomluvil, aby tato bezdůvodně vyvolala konflikt s poškozeným J. S. Pokud soud ohledně jeho osoby uvádí, že venku již čekal, aby poté využil pohrůžky násilí k získání peněžních prostředků, tak konstatování nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Obviněný namítl, že nebyl prokázán jakýkoliv jeho úmysl použít proti jinému pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci či využít pohrůžky učiněné jinou osobou. Nebylo prokázáno, kdo a zda vůbec odcizil poškozenému finanční hotovost, a že R. W. odešel s dalším pachatelem z místa činu se získanou finanční hotovostí. Dále obviněný připomněl, že od počátku zahájení trestního řízení popíral spáchání skutku, který mu obžaloba kladla za vinu, přičemž žádným z důkazů nebyl prokázán opak. V této spojitosti konstatoval, že ve věci řádně vypovídal a popsal děj, jak se dne 7. 11. 2004 opravdu udál. Zdůraznil, že poškozeného neznal a nezná, nebyl s ním v inkriminovanou dobu v žádném kontaktu, nevěděl, že poškozený má peníze, ale naopak sám měl dostatek peněžní hotovosti. Nebylo ničím prokázáno, že by s poškozeným S. přišel do kontaktu; pouze ví, že byl na zábavě, toto dosvědčil, přestože jej poškozený jako útočníka neoznačil a nepoznal. Zda trestnou činnost spáchal spoluobviněný M., je na uvážení a rozhodnutí soudu. Nikdo ze slyšených svědků neprokázal, že by k loupežnému přepadení došlo. Pokud poškozený tvrdí, že venku byli dva muži, tak nebylo prokázáno, že jeden z nich byl R. W.; mohly se zde nacházet i třetí osoby, neboť byla tma a jak uvedl personál pohostinství, byl vedlejší vchod užíván. Nebylo též prokázáno, do jaké míry byl poškozený pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost jistě ovlivnila jiné vnímání děje a možné zkreslování a domýšlení si událostí. Z čeho poškozený vydedukoval, že ho chce někdo oloupit, není jasné. Jediným důkazem, na kterém obžaloba a soud staví, je výpověď svědka S., o jejíž pochybnostech bylo výše hovořeno. Jmenovaného svědka považuje soud prvního stupně za jediného věrohodného, ačkoli nebyl schopen identifikovat spoluobviněného M. a ani osobu dovolatele, který měl v té době prokazatelně viditelně krk ovázán bílým obvazem, což je zřetelné a velmi lehce zapamatovatelné znamení. Závěrem podání obviněný uvedl, že hodnocení důkazů ve věci není správné a byla porušena zásada stanovená v §2 odst. 5 tr. ř., týkající se zjišťování skutkového stavu. V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 7 To 231/2006, i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 T 132/2005, a nově rozhodl rozsudkem, že se jeho osoba v plném rozsahu zprošťuje obžaloby Okresního státního zastupitelství ve Frýdku - Místku. K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v převážné části namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán. Podle názoru státního zástupce nebyly shledány žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka nesprávné právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. s tím, že dovolatel o předchozí pohrůžce fyzickým napadením poškozeného nevěděl. V této části státní zástupce shledal dovolání zjevně neopodstatněným. Lze sice připustit, že obviněný R. W. nemohl znát přesný průběh rozhovoru mezi poškozeným a třetím pachatelem (věc obviněného P. M., byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí), nicméně podle učiněných skutkových zjištění všichni obvinění jednali po vzájemné dohodě, v rámci níž měl obviněný M. poškozeného vylákat na odlehlé místo před postranním vchodem do restaurace, aniž by bylo specifikováno, jakými prostředky tak učiní. Taková dohoda zahrnovala i možnost, že k vylákání poškozeného ven bude použita pohrůžka bezprostředního násilí. Z dalšího vývoje situace, jak je popsána ve skutkové větě a rozvedena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, vyplývá, že poškozený S. na výzvu sice peníze nevydal, nicméně z obavy před napadením strpěl, aby mu byly ze zadní kapsy kalhot jedním z obviněných odňaty. Obviněný R. W. si tedy musel být vědom skutečnosti, že poškozený jim peníze nedává dobrovolně, ale pod vlivem pohrůžky násilím, vyjádřené (odmyslíme-li předchozí pohrůžku obviněného M. pronesenou v restauraci) přinejmenším konkludentně ve formě obstoupení poškozeného třemi mladšími a nepochybně fyzicky zdatnějšími pachateli. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. W. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci citovaného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Z popsaných důvodů je potřebné uvést, že obviněný R. W. uplatnil v části dovolání námitky, které deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud nesouhlasí s konstatováním soudu prvního stupně, že venku již čekal, aby poté využil pohrůžky násilí vůči poškozenému J. S. k získání peněžních prostředků. Rovněž zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení popíral spáchání skutku, který mu obžaloba kladla za vinu, přičemž žádným z důkazů nebyl prokázán opak. V této spojitosti uvádí, že ve věci řádně vypovídal a popsal děj, jak se kritického dne opravdu udál. Tvrdí, že poškozeného neznal a nezná, nebyl s ním v inkriminovanou dobu v žádném kontaktu, nevěděl, že poškozený má peníze, ale naopak sám měl dostatek peněžní hotovosti. Nikdo ze slyšených svědků neprokázal, že by k loupežnému přepadení došlo. Obviněný též zpochybňuje výpověď poškozeného jednak s poukazem na ovlivnění jeho osoby alkoholem, jednak jej jako útočníka neoznačil a nepoznal. Podle jeho názoru není hodnocení důkazů ve věci správné a byla porušena zásada stanovená v §2 odst. 5 tr. ř., týkající se zjišťování skutkového stavu. Nutno zdůraznit, že všechny tyto obviněným uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V daném případě jde proto ze strany obviněného o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výhrady, bylo by nezbytné dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V mimořádném opravném prostředku obviněný též uplatňuje s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku, že skutkový stav, který soud zjistil, byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti konstatuje, že v případě spolupachatelství je nutné, aby osoby vědomě spolupůsobily ke spáchání určitého individuálně určeného trestného činu. Podle jeho názoru nelze ze zjištěného skutkového stavu dovodit, že by věděl o pohrůžce bezprostředního násilí, kterou podle zjištění prvostupňového soudu užil spoluobviněný M. ještě uvnitř restaurace. Tyto výhrady by mohly uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu. Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl pachatele se vztahuje jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i za situace, kdy každý ze spolupachatelů (po společné dohodě výslovné nebo konkludentní) svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna pouze souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je i osoba, která svou přítomností při činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. např. právní názor publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod B 2/1980). Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda); každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn. Z výroku o vině, jak je popsán v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku, vyplývají skutečnosti, jež byly výše citovány. Podle tzv. právní věty výroku o vině téhož rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně považoval znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. za naplněné tím, že obvinění proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V odůvodnění napadeného rozsudku Krajský soud v Ostravě ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: „…z okolností případu, pohybu jednotlivých obžalovaných v restauraci, způsobu jejich příchodu a odchodu z restaurace, časového sledu jednotlivých událostí tak, jak vyplývá z jejich výpovědí, jakož i z výpovědi poškozeného J. S. staršího, lze jednoznačně uzavřít, že třemi osobami, které obstoupily poškozeného poté, co byl z restaurace vylákán P. M., byli právě obžalovaní P. M., který je stíhán samostatně v jiné trestní věci a dále obžalovaní J. W. a R. W.“. Dále rovněž uvedl: „Ze způsobu jakým byl svědek J. S. kontaktován obžalovaným P. M., je zřejmé, že se jednalo o cílenou provokaci se záměrem vylákat poškozeného z restaurace, a to k bočnímu vchodu, kde byl předpoklad pachatelů, že nebudou při trestné činnosti sledováni a nikým vyrušováni na rozdíl od hlavního vchodu do restaurace, který směřuje na hlavní silnici. Skutečnost, že spolupachatelé se na tomto odlehlém místě v nočních hodinách nacházeli, nelze v žádném případě označit za náhodnou, a to, co bylo popsáno výše svědčí o předchozí dohodě pachatelů. O této dohodě pak svědčí i skutečnost, že jeden z obžalovaných, a to pravděpodobně J. W., případně R. W., neboť tato osoba nebyla poškozeným jednoznačně ztotožněna, avšak z hlediska spolupachatelství to nemá na trestní postih vliv, bezprostředně na základě výzvy spoluobžalovaného P. M. sáhla do kapsy poškozeného a vytáhla z této kapsy částku 300,- Kč, a poté všichni tři společně místo opustili.“ V této souvislosti odvolací soud zdůraznil: „…není nutné, aby předcházela nějaká konkrétní dohoda spolupachatelů o provedení činu a není nutný ani požadavek, aby některý ze spolupachatelů od počátku spolupůsobil při celé trestné činnosti. V daném případě postačuje, že více osob vědomě spolupůsobilo za stejným cílem, tedy jednalo společně a svým společným jednáním činili nátlak na vůli napadeného poškozeného J. S., neboť každý ze spoluobžalovaných svou přítomností umocňoval hrozbu použití fyzického násilí na odlehlém tmavém místě u bočního vchodu restaurace, kam byl poškozený jedním ze spolupachatelů vylákán a na jehož výzvu též odmítl vydat peníze. Bylo zřejmé, že tyto peníze si musí vzít obžalovaní sami, a to i případně za použití násilí, pokud by se bránil. Poškozený však právě proto, aby předešel nějakému dalšímu napadání ze strany obžalovaných pod pohrůžkou jejich fyzické převahy, se však nebránil a peníze mu byly touto pohrůžkou bezprostředního násilí odňaty. U všech obžalovaných se jednalo o aktivní přítomnost na místě činu v podobě obstoupení poškozeného v době, kdy na něm byly za výše popsaných okolností vyžadovány peníze.“ V této spojitosti krajský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 495/2005 (vše na str. 4 a 5 rozsudku soudu druhého stupně). Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupovaly Okresní soud ve Frýdku - Místku a následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě v rozporu s trestním zákonem, když zjištěný skutek, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v případě obviněného R. W. posoudily jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Tento právní závěr soudů koresponduje se zjištěným skutkovým stavem věci a je přiléhavý a správný. Ze způsobu provedení činu je zřejmý takový charakter vzájemné součinnosti všech tří obviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. V daném případě zcela evidentně šlo o jejich společnou akci, kdy za společné jednání všech spolupachatelů odpovídá každý z nich, jako by celý trestný čin spáchal sám. Zjištěné skutečnosti jednoznačně svědčí pro závěr, že jednání obviněného R. W. bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních dvou spoluobviněných a objektivně i subjektivně představovalo složku děje, který ve svém celku tvořil trestné jednání (svou aktivní přítomností na místě činu umocňoval nátlak na vůli poškozeného - hrozbu použití fyzického násilí vůči jeho osobě, a to za situace, kdy po J. S. byly požadovány peníze). Lze důvodně konstatovat, že obviněný odpovídá i za tu část jednání, kterou uskutečnili obvinění P. M. a J. W. V jeho činnosti soudy obou stupňů oprávněně shledaly všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. včetně úmyslného zavinění podle §4 písm. a) tr. zák., neboť proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu aplikovaná právní věta. Námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž nelze v dovolacím řízení akceptovat. Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. W. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 21. prosince 2006 Předseda senátu: JUDr. Jiří H o r á k

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:265b/1g
Datum rozhodnutí:12/21/2006
Spisová značka:6 Tdo 1459/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1459.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21