ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1135.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1135/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. října 2006 o dovolání obviněného Ing. Z. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 To 148/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 96/2004, takto:
Z podnětu dovolání obviněného Ing. Z. P. se podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně něho a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněné Mgr. H. P. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 To 148/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 T 96/2004, byli obvinění Ing. Z. P. a obviněná Mgr. H. P. uznáni vinnými trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustili tak, že u svého nezletilého syna Z. P., u kterého byla v únoru 2002 ve Fakultní nemocnici v M., klinika Dětské onkologie, stanovena diagnóza Morbus Hodgkin – nádorové onemocnění, po operačním zákroku odmítli jeho další potřebnou léčbu, kterou podle schválených protokolů měla být chemoterapie a radioterapie, i když byli informováni o následcích a rizicích svého rozhodnutí a léčbu odmítali i po vyšetření nezletilého dne 25. 4. 2002 a 31. 10. 2002, kdy byla zjištěna progrese základního onemocnění s odůvodněním, že se synem absolvují alternativní léčbu u léčitele, a s ohledem na ohrožení života a zdraví nezletilého, byl tento dne 29. 11. 2002 na základě předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nc 400/2002 předán do péče Fakultní nemocnice M.
Za to byli obvinění podle §213 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody tak, že obviněnému Ing. Z. P. byl tento trest vyměřen v trvání dvou měsíců a obviněné Mgr. H. P. v trvání jednoho měsíce. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon těchto trestů oběma obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo každému z obviněných uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti po zkušební dobu spolupracovat při dispenzarizaci a léčbě nezletilého syna Z. P., u příslušného lékaře a používat netradiční léčebné a výživné postupy jen po schválení ošetřujícím lékařem.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. Z. P. odvoláním, které Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 To 148/2006, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze a v návaznostech i na rozsudek soudu prvního stupně podal obviněný Ing. Z. P. prostřednictvím obhájce Mgr. M. K. dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vadnost a nesprávnost rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný shledal především v tom, že v posuzovaném případě vůbec nejde o trestný čin. Jestliže byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., označil tuto právní kvalifikaci za nesprávnou proto, že skutková podstata tohoto trestného činu, dopadá na případy, kdy povinná osoba vůbec neplní svou zákonnou povinnost pečovat o zdraví jiného a zůstává pasivní. Takové okolnosti však v posuzované věci nebyly prokázány, neboť v jeho případě šlo o to, že podle svého nejlepšího vědomí a svědomí aktivně volil metodu léčby, která pouze není uznávána většinou lékařské veřejnosti. Ač se snažil soudu předložit jako důkaz o správnosti svého názoru podklady o úspěších alternativních forem léčení nemoci Morbus Hodgkin, tyto soudy buď vůbec nepřipustily nebo k nim nepřihlížely. Dále zmínil i to, že přestože obvinění byli v názorovém rozporu s lékaři Fakultní nemocnice M., nikdy nezpochybňovali správnost postupu, pokud byl rozhodnutím soudu nahrazen jejich souhlas jako zákonných zástupců a zdůraznil, že když bylo toto předběžné rozhodnutí vydáno, tak jej respektovali a podrobili se mu. Tím svou povinnost splnili dodatečně, a proto měli být za použití ustanovení §214 tr. zák. obžaloby zproštěni. Soudy prvního i druhého stupně se s touto okolností ve svých rozhodnutích nezabývaly. Obviněný v této souvislosti rovněž poukázal na čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (zákon č. 96/2001 Sb.m.s.) a poznamenal, že jestliže podle něj má občan právo odmítnout vydání souhlasu s léčebným úkonem, tohoto práva ve vztahu ke způsobu léčby svého syna využil, a tudíž by neměl být pro uvedený čin stavěn před soud. Obviněný svou trestní odpovědnost odmítl i proto, že když Český právní řád neobsahuje ucelenou právní úpravu zabývající se alternativními způsoby léčby, tyto výslovně nezakazuje, a proto oprávněně využil svého ústavního práva daného mu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (vyhlášená předsednictvem ČNR dne 16. prosince 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., ve znění zákona č. 162/1998 Sb.) V této souvislosti obviněný rovněž poukázal i na Deklaraci práv pacienta, podle které může pacient v případě pochybností o správnosti diagnózy a následné léčby žádat druhý nezávislý odborný názor. Takovou možnost však ošetřující lékaři odmítli žádat.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a poté přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatovala, že ze zákona o péči o zdraví lidu, vyplývá, že v případě nezletilého dítěte, které, ať již pro svůj zdravotní stav či pro svoji rozumovou nezralost, není schopné posoudit dosah rozhodnutí o odmítnutí léčby, jež by za něj učinili jeho zákonní zástupci, činí takové rozhodnutí soud (např. předběžným opatřením). Označila za nepřípustné, že by za této právní úpravy bylo možné kriminalizovat to, když zákonný zástupce využije tohoto svého zákonného práva a za dítě odmítne souhlas s návrhem poskytované léčby či jiným lékařským zákrokem, který by měl být na dítěti proveden. Zdůraznila i princip, že nelze nikoho kriminalizovat pro výkon jeho práv garantovaných zákonem a vyslovila názor, že skutek popsaný v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 není trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., ani jiným trestným činem, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozsudkem rozhodl a obviněného Ing. Z. P. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) Rovněž zjistil, že bylo podáno v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím obviněný poukazoval na nedostatky právní povahy.
Poté, co Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno v souladu s označeným dovolacím důvodem a nezjistil žádné okolnosti pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, zjistil, že dovolání je důvodné.
Městský soud v Praze zamítl odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně proto, že považoval za správné, že čin obviněného byl právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., čímž podpořil svůj právní názor, který v této trestní věci vyslovil již ve svém dřívějším usnesení ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 6 To 433/2005, jímž zrušil předchozí zprošťující rozsudek ve věci původně soudem prvního stupně vydaný. Odvolací soud tento svůj názor vysvětlil na straně 8 dovoláním napadeného rozhodnutí, tím, že obviněný, který byl ze strany lékařů informován o zdravotním stavu svého syna i o nebezpečí, které mu hrozí, když se nepodrobí příslušné vědou ověřené léčbě, nadále odmítal dát souhlas s touto léčbou, porušil zákonnou povinnost zaopatřovat jiného ve vztahu k povinnosti pečovat o zdraví svého syna a bez přiměřených důvodů spoléhal na způsob léčby, která podle vědeckých poznatků nemohla nikdy vést k vyléčení syna. Z toho dovodil, že trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. obviněný naplnil ve formě vědomé nedbalosti. Tento svůj názor opřel o výklad, že „zanedbáním povinné výživy“ (např. u dítěte) se rozumí nejen neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale i neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného, tedy neplnění povinnosti poskytovat dítěti stravu, ošacení, bydlení, pečovat o jeho zdraví a čistotu a vykonávat nad ním dohled a popřípadě opatřovat další prostředky pro všestranný rozvoj (odkázal na „komentář k trestnímu zákonu Šámal, Púry, Rizman, vysvětlivka č. 3). Z této citace pak dále dovodil, že „již z tohoto výkladu trestního zákona je zřejmé, že povinností rodičů je pečovat o zdraví dítěte a k naplnění tohoto trestného činu postačí nedbalost“.
Nejvyšší soud tento vyslovený názor považuje za nesprávný svědčící o nepochopení smyslu a povahy trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený trestný čin postihuje pachatele, kteří nezajišťují nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině. Zákonná povinnosti rodičů k dětem je upravena v ustanovení §85 odst. 1, 2 zák. o rod. tak, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Ustanovení §213 odst. 1 tr. zák., které z této citované obecné dikce ustanovení §85 odst. 1, 2 zák. o rod. vychází, nepostihuje toliko neplnění vyživovací povinnosti pouze v peněžní formě, ale uvedenou povinnost „vyživovat a zaopatřovat“ vymezuje v širších souvislostech, neboť se jím rozumí nejen výživné poskytované v penězích, ale i výživné vynakládané v tzv. naturální formě, přičemž výživným tu je nejen poskytování stravy, ale i ošacení a řádného bydlení, péče o zdraví a čistotu dítěte, výkon dohledu nad ním a popř. i opatřování dalších prostředků potřebných pro všestranný vývoj dítěte ve smyslu příslušných ustanovení zákona o rodině (srov. rozhodnutí č. 26/1982-I. Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného je tedy patrné, že trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. (jak již plyne i z jeho názvu) postihuje pachatele, kteří neposkytují osobě vyživovací povinnost, kterou k ní mají podle zákona o rodině, a to ve dvou formách, jednak prostřednictvím peněžních prostředků a jednak ve formě naturální spočívající např. v poskytování stravy, ošacení i poskytování bydlení, patří sem i zajištění řádné hygieny a čistoty. Pod tento pojem se samozřejmě řadí i péče o zdraví dítěte. Tuto je však nutné vykládat pouze s přihlédnutím k účelu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák., jak je shora vymezen, a nikoliv v celém jejím rozsahu, ale pouze v podobě jejího zajišťování po hmotné stránce, v rámci poskytování takových prostředků, ať již finančních nebo naturálních, kterými by byla zajištěna péče o zdárný a zdravý vývoj dítěte. Pod plnění vyživovacích povinností, jak vyplývá ze smyslu tohoto ustanovení, jehož formální znaky „vyživovat nebo zaopatřovat“ je nutné vnímat vždy v souvislosti s poskytnutím dostatečných materiálních podmínek v konkrétním případě nezbytných pro zajištění zdraví dítěte. Má-li se proto na mysli u trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. zanedbání povinnosti ve vztahu k zajištění zdraví dítěte, jde vždy o nedostatečné poskytování finančních prostředků např. na léky nebo léčbu, anebo o přímé nepodávání jistých druhů léků či léčiv, či neposkytování jiných služeb, mezi něž může patřit nezajištění odvozu k lékařskému vyšetření atd., a to v důsledku, že na ně rodič nevynaloží nebo nepoužije potřebné finanční a jiné prostředky, které má k dispozici. Musí jít proto o opatřování a poskytování prostředků potřebných pro všestranný rozvoj dítěte ve smyslu §33 odst. 1 zák. o rod. za které, pokud by je rodič nevykonával osobně, by k uspokojení osobních potřeb dítěte bylo nutno platit.
Pokud odvolací soud naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. bez bližšího vysvětlení opřel též o ustanovení §31 odst. 1 písm. a) zák. o rod., není tento poukaz důvodný, neboť toto ustanovení vymezuje rodičovskou zodpovědnost jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, a zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Jde o obecný pojem, z něhož vyživovací povinnost sice vyplývá a navazuje na něj, ale není jím plně určována. Proto z něho nelze dovozovat, že součástí vyživovací povinnosti je i péče o zdraví dítěte v jeho léčebné podstatě a s ní spojenou otázku volby, eventuelně souhlas rodičů se způsobem léčby určitými medicínskými prostředky dítěte, jak nesprávně dovozoval odvolací soud.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že čin obviněného, jak je shora popsán, spočívající v tom, že obviněný u svého nezletilého syna po operačním zákroku, i když byl informován o následcích a rizicích, odmítl jeho další potřebnou léčbu chemoterapií a radioterapií, a tuto odmítal i po kontrolách dne 25. 4. 2002 a 31. 10. 2002, kdy byla zjištěna progrese onemocnění a trval na aplikaci alternativní léčby. Podle popsaných skutkových zjištění ve spojení s důkazy ve věci provedenými totiž plyne, že obviněný nezletilému synovi po celou dobu léčby poskytoval veškeré jak finanční tak i materiální či naturální podmínky a věnoval mu i osobní péči, ať již v rámci jeho domácího i ústavního léčení a zajišťoval mu léčbu formou alternativních metod a postupů. Obviněný nechtěl, aby syn podstoupil léčbu radioterapií, zejména pak v kombinaci s chemoterapií, neboť se obával jejich negativního vlivu na mužskou potenci a možnosti poškození i jiných tělesných orgánů. Byl přesvědčen, že alternativními způsoby bude syn vyléčen stejně dobře jako léčbou navrhovanou.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že uvedeným činem obviněného, který neobsahuje žádnou ze shora popsaných a uvedených forem neplnění vyživovací povinnosti, nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zanedbání vyživovací povinnosti podle §213 odst. 1 tr. zák., a proto, právní posouzení činu, jak o něm soudy prvního a druhého stupně rozhodly, nepřichází do úvahy.
Z těchto důvodu Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Z. P. posoudil jako důvodné, a proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 6 To 148/2006. Vzhledem k tomu, že stejný důvod prospívá též obviněné Mgr. H. P., s přiměřeným použitím §261 tr. ř. takto rozhodl i ohledně této spoluobviněné. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedeného rozhodnutí se trestní věc obviněných vrací do stádia řízení před soudem druhého stupně a povinností tohoto soudu bude se znovu otázkou právního posouzení zjištěného činu obviněných zabývat a zkoumat ji ze všech zákonných hledisek.
Jestliže Nejvyšší soud v předchozí části svého rozhodnutí vyslovil názor, že popsaný skutek nelze posoudit jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., považuje za vhodné též uvést, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně vysloveném v rozsudku ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 33 T 96/2004, s nímž souhlasil i Městský soud v Praze, které své kladné stanovisko vyjádřil jak v usnesení ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 6 To 433/2005, tak i v nyní napadeném rozhodnutí, že shora popsaný čin obviněných nelze právně kvalifikovat jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák., podle něhož čin posuzovala obžaloba. Jde totiž o úmyslný trestný čin a výsledky provedeného dokazování nedávají dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky, protože v jejich jednání nebyl shledán ani eventuální úmysl.
V rámci dalšího projednávání věci se však bude nutné zabývat otázkou, zda se zřetelem ke shora rozvedeným úvahám a k okolnostem, za nichž byl čin spáchán, nenaplňuje uvedený čin znaky některého jiného nedbalostního trestného činu. Do úvahy by za daných okolností připadal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Zda je možné v trestném jednání, jehož se obvinění podle skutkových zjištění dopustili, tento trestný čin shledávat, bude nutné nejprve v dalším řízení objasnit. Povinností odvolacího soudu, bude, aby s ohledem na obsah spisu a shromážděný důkazní materiál, eventuelně na podkladě provedení dalších důkazů ověřil, zda jsou znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu po všech stránkách naplněny. Nejvyšší soud upozorňuje i na zásadu zákazu „reformationis in peius“, jíž bude nutné v této věci použít, když dovolání v neprospěch obviněného nebylo podáno a trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák. je mírněji trestný než trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. I přesto je ovšem nezbytné se otázkou, zda byly znaky tohoto přísnějšího trestného činu naplněny, zabývat a teprve po jejím vyřešení volit postup, který by nebyl v rozporu s uvedenou zásadou.
Nejvyšší soud s ohledem na dosavadní obsah spisu poznamenává, že v daném případě by na těžkou újmu na zdraví jako vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. bylo možné usuzovat z hlediska delší doby trvající poruchy zdraví (písm. ch) nebo poškození důležitého orgánu (písm. e). Bylo by ji možné zčásti dovodit i ze stávajících skutkových zjištění, ve kterých se podává, že obvinění odmítli léčbu svého syna a setrvali na tomto rozhodnutí, i když dne 31. 10. 2002 byla zjištěna progrese základního onemocnění a v důsledku tohoto byl nezletilý v ohrožení života. Závažnost tohoto jeho zdravotního stavu s nezbytností jeho okamžitého řešení byla důvodem pro předběžné opatření vydané Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. Nc 400/2002, na jehož základě byl nezletilý dne 29. 11. 2002 předán do péče Fakultní nemocnice M.
Pro posouzení, do jaké míry a v jakém rozsahu v důsledku obviněnými odmítnuté klasické léčby onemocnění, jímž nezletilý Z. P. trpěl, došlo ke stavu, kdy se jeho stávající choroba zhoršila, a zda tento zhoršený stav vykazoval znaky těžké újmy na zdraví, nepostačuje vycházet z prozatím zajištěných důkazů představovaných svědeckými výpověďmi lékařů, kteří nezletilého po celou dobu ošetřovali (např. svědka prof. MUDr. J. K., DrCs., který na str. 266 uvedl, že se zdravotní stav nezletilého vyvinul z I. do III. klinického stádia) nebo znaleckým posudkem Univerzity K. v P., 3. lékařské fakulty, protože neobsahují dostatek informací pro určení, o kolik a jak dalece se po odmítnutí klasické léčby stav nezletilého oproti předchozímu stavu zhoršil, jak závažným se stal a v čem se toto zhoršení konkrétně projevilo. Jinými slovy řečeno, účelem bude určení, nakolik se v důsledku realizování toliko popsané alternativní léčby zdravotní stav nezletilého zkomplikoval nebo jakou měrou onemocnění obviněného v rámci jeho závažnosti gradovalo oproti jeho stavu, který byl v říjnu zjištěn a který vedl k jeho nucené hospitalizaci na základě předběžného soudního opatření. Při určení povahy a charakteru újmy na zdraví, která bude u nezletilého takto zjišťována, bude nutné též přihlédnout k tomu, že poté, co byl nezletilý na podkladě soudního rozhodnutí v listopadu 2002 dodán do nemocnice a zde chemoterapií a radioterapií léčen, došlo k jeho vyléčení (s tím, že bude až do doby dospělosti jeho zdravotní stav sledován).
Na tyto velice specifické otázky prozatím dokazování nebylo zaměřeno a odpověď na ně i na další skutečnosti významné z hlediska §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. v dosud uvedených podkladech nelze nalézt. Současně je nutné brát v úvahu, že se jedná o odborné a s ohledem na posuzování těžké újmy za stavu již probíhajícího onemocnění i složité otázky, což vyvolává potřebu posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství. Jako vhodným řešením se jeví v naznačeném směru využít možnost doplnění již stávajícího znaleckého posudku Univerzity K. v P., 3. lékařské fakulty (viz č. l. 62 spisu).
Jestliže na podkladě tohoto doplnění dokazování a po zhodnocení všech důkazů bude shledáno, že byl naplněn uvedený formální znak těžké újmy po objektivní stránce, bude nutné zkoumat, zda byl dán též po stránce subjektivní. Bude proto nutné zkoumat, zda obvinění s přihlédnutím ke všem prokázaným souvislostem se mohli činu dopustit ve vědomé nedbalosti, že věděli, že mohou způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhali, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§5 písm. a) tr. zák.] nebo v nevědomé nedbalosti, pokud nevěděli, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měli a mohli [§5 písm. b) tr. zák].
Pro hodnocení, zda v jednání obviněných jde o některou z těchto forem nedbalosti, Nejvyšší soud připomíná, že kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti, odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu [§5 písm. a) tr. zák.], je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. K závěru o vědomé nedbalosti by tedy nestačilo, pokud by pachatel věděl, že jeho postup spočívající v alternativní léčbě, při němž došlo k těžké újmě na zdraví, odporoval příslušným předpisům (objektivní hledisko), protože i vědomá nedbalost musí být dána též se zřetelem na osobu pachatele a na konkrétní okolnosti případu jím vnímané nebo které měl alespoň možnost vnímat (subjektivní hledisko). Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu. [Viz Šámal. P., Púry, F., Rizman. S. Trestní zákon. Komentář. I. díl 6., doplněné a přepracované vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, s. 61].
S ohledem na tyto obecné zásady bude potřeba při zkoumání nutné míry opatrnosti ve vztahu k posouzení, zda obvinění naplnili znaky vědomé či nevědomé nedbalosti posoudit, že obvinění neodmítli svého syna léčit, ale odmítli pouze konkrétní způsob léčení navržený lékaři. V léčení svého syna sami po jeho propuštění z nemocnice pokračovali způsobem, který považovali za nejlepší a absolvovali s ním i lékaři předepsané kontroly. Obvinění tedy zvolili jiné, než klasikou medicínou doporučené formy a prostředky léčby, neboť se (ať důvodně či nedůvodně) domnívali, že by jejich synovi mohly do budoucnosti chemoterapie, především však radioterapie výrazně poškodit zdraví. Nezletilému poskytovali léčbu prostřednictvím alternativních metod, jak jsou v obsahu spisu rozvedeny, tyto způsoby léčby konzultovali s osobami, které se zmíněnému oboru věnují a s nimiž z minulosti již měli vlastní dobré zkušenosti. Vzhledem ke shora popsaným skutkovým zjištěním, může být důležité též pravidlo, že míra opatrnosti je zachována (a tudíž není subjektivní stránka naplněna), jestliže pachatel sice nedodržel příslušný postup, avšak ze svého hlediska zajistil bezpečnost jiným vhodným způsobem odpovídajícím novým vědeckým poznatkům.
Tyto okolnosti mají zásadní význam zejména pro posouzení subjektivního hlediska na straně obou obviněných ve vztahu k naplnění znaku, že bez přiměřených důvodů spoléhali, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí.
Pokud odvolací soud shledá, že jsou naplněny znaky trestného činu ublížení na zdraví po subjektivní stránce, bude nezbytné, aby dále zkoumal, zda je v daném případě naplněna materiální stránka tohoto činu, a to ze všech hledisek vyplývajících z ustanovení §3 odst. 1, 2, 4 tr. zák.
Pozornosti nemůže uniknout ani ustanovení §23 zákona o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen zák. č. 20/1966 Sb.), na jehož obsah Nejvyšší soud též upozorňuje. Toto ustanovení upravuje, že lékař je povinen poučit vhodným způsobem nemocného, popřípadě členy jeho rodiny, případně jeho partnera o povaze onemocnění a o potřebných výkonech tak, aby se mohli stát aktivními spolupracovníky při poskytování léčebně preventivní péče. Vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného, nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers). Je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte anebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem ke své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu.
Jeví se potřebným, aby byl čin obviněných zkoumán i s přihlédnutím k zásadám vysloveným v tomto ustanovení, které navazuje na ustanovení čl. 5 Úmluvy o lidských právech v biomedicíně uveřejněné pod č. 96/2001 Sb.m.s., která pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 1. 10. 2001 (dále jen „Úmluva“), které stanoví obecné pravidlo, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možné provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jako i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat. Čl. 6 odst. 2 stanoví, že jestliže nezletilá osoba není podle zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nemůže být zákrok proveden bez svolení jejího zákonného zástupce, úřední osoby či jiné osoby nebo orgánu, které jsou k tomu zmocněny zákonem.
Nejvyšší soud na tyto principy poukazuje zejména proto, že by i na jejich základě měla být zkoumána nezbytnost trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ a je nutné mít na paměti, že posouzení činu jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Jestliže obecná právní norma, jíž je zákon o zdraví lidu č. 20/1966 Sb., jak je výše uveden a v souvislosti s ním i mezinárodní smlouva dávající rodiči právo odmítnout za své dítě lékaři navrhovanou potřebnou péči, není přijatelné, aby v případě, kdy této možnosti využije a dojde ke škodlivému účinku, za takto vzniklý následek nesli trestní odpovědnost a tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení. Jejich úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře, a které nechrání trestní právo.
Nejvyšší soud tímto připomíná zásadu, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.).
Nejvyšší soud s ohledem na závěry soudů obou stupňů shledal, že se otázkou vhodnosti použití prostředků trestní represe nezabývaly a konstatuje, že je třeba z hlediska shora rozvedeného obsahu především posuzovat, že obvinění odmítli dát souhlas s tím, aby se jejich nezletilý syn podrobil lékaři navrhované a prosazované chemoterapii a radioterapii při léčbě jeho onkologického onemocnění, i když jejich vlastní způsob léčby, kterou zvolili, protože ji považovali za vhodnější, a ze svého pohledu za dostatečně účinnou, k příznivému léčení nevedl. Stejně je nutné mít na zřeteli, že oba obvinění poté, co nezletilý byl na základě soudního rozhodnutí hospitalizován a byla mu nasazena jak chemoterapie, tak i radioterapie, tuto léčbu již neodmítali, předmětnému rozhodnutí soudu se podrobili, plnili pokyny lékařů a o syna v souladu s nimi pečovali a u syna došlo k vyléčení nemoci.
Tyto okolnosti bude nutné zvažovat a posoudit, zda na základě všech těchto skutečností je vhodné čin obviněných kriminalizovat, a to s ohledem na to, že obviněnými odmítnutý souhlas s navrhovanou léčbou byl současně v rámci občanskoprávního řízení nahrazen soudním rozhodnutím, jímž byly negativní účinky činu obviněných odstraněny.
Po posouzení všech uvedených skutečností a s přihlédnutím k vyjádřeným právním principům bude nutné o vině obviněných rozhodnout tak, aby byly dostatečně všechny vyjádřené zásady respektovány.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová