ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2977.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2977/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po V. Ž., zemřelém, za účasti 1) RNDr. Z. J., 2) E. M., obou zastoupených advokátkou, 3) H. B., 4) M. V., obou zastoupených advokátem, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. D 536/2000, o dovolání RNDr. Z. J. a E. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. prosince 2005, č.j. 15 Co 745/2005-122, takto:
Dovolání RNDr. Z. J. a E. M. se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 19.5.2000, č.j. D 536/2000-2, zahájil řízení o dědictví po V. Ž., zemřelém (dále též jen „zůstavitel“). Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena notářka v T. (§38 o.s.ř.).
V průběhu řízení Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 6.6.2005, č.j. D 536/2000-104, rozhodl, že „považuje za dědičku ze závěti z 5.1.1994 E. M., ohledně poloviny domu č.p. 105/II v S., ul. Dr. B., a bude s ní nadále jednat jako s dědičkou majetku uvedeného v této závěti“; že „nepovažuje E. M. a RNDr. Z. J. za závětní dědičky práv plynoucích z členství zůstavitele ve S. b. d. v T. a práva k bytu 2 + 1 ve II. poschodí domu č.p. 484 v ulici P. M. ve V. n. L. podle závěti, která je zůstavitelem podepsána a datována v T. dne, a následuje datum nečitelné asi 14.3.00, a dále s nimi nebude jednat jako s dědičkami podle této závěti“; že „soud bude dále jednat s dědičkami ze zákona skupiny III. s pozůstalou neteří H. B. a pozůstalou neteří M. V. Vycházel ze závěru, že „závěť z 5.1.1994 vykazuje formální náležitosti platné závěti“; že „druhá závěť, která není psána rukou zůstavitele, nesplňuje všechny náležitosti platné závěti, především neobsahuje určité datum, kdy byla podepsána, datum lze jen obtížně dovodit jako 14.3.00“; že „ už nečitelné datum je důvodem, který vylučuje dědické právo dědiček v této závěti uvedených a ke kterému soud přihlíží ze zákona“.
K odvolání RNDr. Z. J. a E. M. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 29.12.2005, č.j. 15 Co 745/2005-122, usnesení soudu prvního stupně, „vyjma odstavce prvého ve výroku o tom, že za dědičku ze závěti z 5.1.1994 se považuje E. M., který zůstává nedotčen“, potvrdil. Dospěl k závěru, že „druhá závěť, pokud se týče data jejího pořízení, není určitým právním úkonem“; že „nikdo z účastníků nezpochybňuje, že dnem, měsícem a rokem závěť označil zůstavitel“; že „tyto údaje zůstavitelem uvedené však vzbuzují pochybnost o tom, kdy skutečně byla závěť sepsána a podepsána“; že „jen s velkými obtížemi lze dovodit datum 14.3.00, zcela určitě však takový závěr přijmout nelze“; že „nejde, z hlediska §175k odst. 2 o.s.ř., o zjištění sporné skutkové okolnosti, ale pouze o právní posouzení sporné otázky“, že tedy „postup dle §175k odst. 1 o.s.ř. byl správný“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly RNDr. Z. J. a E. M. dovolání. Namítají, že „napadeným rozhodnutím byl zcela evidentně z vlastní iniciativy soudů napravován neúspěch dědiček ze zákona ve sporu vedeném pod sp.zn. 6 C 68/2002 u Okresního soudu v Táboře, v němž rozsudkem ze dne 24.3.2004 byla zamítnuta žaloba o neplatnost závěti zůstavitele ze dne 14.3.2000, jednak z důvodu nedostatku právního zájmu žalobkyň na tomto určení, jednak z důvodu, že závěť označená dnem 14.3.2000 není neplatná, neboť ohledně čitelnosti data dospěl k závěru, že se nejedná o nerozlišitelné znaky, ale právě o datum 14.3.2000“. Navrhly, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a V. Ž. zemřel, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě RNDr. Z. J. a E. M. dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu RNDr. Z. J. a E. M. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a RNDr. Z. J. a E. M. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinily.
Protože dovolatelky netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání RNDr. Z. J. a E. M. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Na místě je však dodat, že při hodnocení významu napadeného usnesení odvolacího soudu, i tímto usnesením potvrzeného usnesení soudu prvního stupně, pro další postup v řízení o dědictví po zůstaviteli, je třeba vycházet z toho, že závěr soudu o „čitelnosti“ data uvedeného v závěti, tedy závěr o tom, zda závěť datum obsahuje nebo neobsahuje, je závěrem skutkovým, nikoli právním (§175k odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu