ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3227.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3227/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. T., zastoupené advokátkou, proti žalované J. S., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 302/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2006, č.j. 24 Co 220/2006-255, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 27.11.2000 (doplněnou podáními ze dne 31.7.2001 a ze dne 6.10.2004) se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou po svém manželovi Š. H.“. Uvedla, že „v rámci dědického řízení vedeného po zemřelém Š. H. byla předložena závěť s datem 6.7.2000, kterou měl pořídit zemřelý Š. H.“; že „zůstavitel byl její manžel“; že „je přesvědčena o neplatnosti závěti“; že „má pochybnosti zejména o pravosti podpisu zůstavitele na předmětné závěti“; že „závěť je zcela totožně opsána podle předchozích závětí, které zůstavitel v minulosti pořídil“; že „považuje za pochybné okolnosti, za kterých měla být závěť sepsána, zejména z hlediska vůle zůstavitele“; že „zůstavitel byl dlouhodobě vážně nemocný, byl v podstatě závislý na lécích, v nadměrné míře rovněž požíval alkoholické nápoje“, a že proto „má pochybnosti o jeho duševním stavu“.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 19.1.2004, č.j. 17 C 302/2000-98, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že rovněž „stát“ nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že „z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3.7.2003, č.j. 18 C 60/2001-120, který nabyl právní moci dne 25.10.2003, zjistil, že návrh na určení, že závěť zůstavitele Š. H. ze dne 6.7.2000 je neplatná, byl zamítnut“; že „ve věci bylo rozhodováno o žalobě Š. P., pozůstalé dcery Š. H. proti žalované J. S.“, a dospěl k závěru, že „v uvedené věci a ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 60/2001 se jedná o tentýž předmět řízení a to určení neplatnosti závěti zůstavitele Š. H. ze dne 6.7.2000“; že „předmětná závěť je stejný právní úkon, který zasahuje do sféry více osob a nelze v jednom řízení dospět k závěru, že je platný, a v jiném případě, že je neplatný“; že „nelze vést dokazování ke zkoumání toho, zda týž právní úkon je či není platný, když tato otázka již byla vyřešena ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 60/2001“, a že „je zde překážka věci pravomocně rozsouzené“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30.6.2004, č.j. 21 Co 228/2004-110, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „odvolatelce lze přisvědčit v tom, že v dědickém řízení po Š. H. se jí dostalo chybného poučení o znění žalobního návrhu“; že „žalobní návrh na určení měl znít tak, že je dědičkou po zůstaviteli Š. H., a sporná otázka – platnost závěti zůstavitele ze dne 6.7.2000 - představovala jen posouzení předběžné, byť pro věc významné otázky“; že „takto vymezený předmět řízení, odpovídající znění §175k odst. 2 o.s.ř., měl být obsažen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně“; že „nesprávné poučení v dědickém řízení nelze klást k tíži žalobkyně, a proto bylo povinností soudu prvního stupně postupem podle §43 o.s.ř. umožnit jí opravu zmíněné nesprávnosti podání“; dále že „závěr okresního soudu, že jde o věc již pravomocně rozhodnutou není správný“; že „v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 60/2001, šlo sice také o určení neplatnosti závěti zůstavitele Š. H. ze dne 6.7.2000“, že však „žalobkyně nebyla jeho účastnicí a důvody neplatnosti, uváděné žalobkyní v tomto skončeném řízení (dcerou zůstavitele Š. P.), nebyly totožné s těmi, jichž se dovolává manželka zůstavitele Z. T.“; že „závěť může být neplatná z více důvodů, a proto i skutkový závěr, významný pro určení dědického práva, může být u dvou a více dědiců odlišný“ a že „především jde o určení dědického práva dvou odlišných osob“. Soudu prvního stupně uložil, aby „vedl žalobkyni k opravě žalobního návrhu“ a „postupem podle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ji vyzval k doplnění rozhodných skutečností i označení důkazů, o něž svá tvrzení opírá“.
Okresní soud v Kladně poté rozsudkem ze dne 1.12.2005, č.j. 17 C 302/2000-221, žalobu zamítl a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 11.150,- Kč k rukám jejího zástupce a že žalobkyně je povinna zaplatit „státu do pokladny Okresního soudu v Kladně“ na nákladech řízení částku 20.544,- Kč. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel Š. H. předmětnou závěť podepsal vlastní rukou“; že „při podpisu této závěti nebyl v hypoglikemickém stavu, neboť jeho podpis nevykazoval změny oproti běžnému podpisu“; že „dne 6.7.2000 netrpěl duševní chorobou ani přechodnou duševní poruchou“; že „dne 6.7.2000 byli současně přítomny svědkyně J. P. a L. F. a závěť podepsaly“; že „zůstavitel dne 6.7.2000 dostatečným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti projevil, že předmětná listina obsahuje jeho poslední vůli“; že „z ustanovení §476b obč. zák. nevyplývá, že zůstavitel musí před svědky závěť podepsat“; že „předmětná závěť je platná“ a že „žalobkyně není dědičkou po zůstaviteli Š. H.“; dále že „není rozhodné, zda zůstavitel pravdivě či nikoli vypovídal v dubnu roku 2000 při rozvodovém řízení či v trestním řízení“; že „dne 6.7.2000 zůstavitel netrpěl duševní chorobou, přechodnou duševní poruchou a závěť nepodepisoval v hypoglikemickém stavu“, a že proto „soud nezjišťoval, zda a v jakém stavu se zůstavitel nacházel dne 5.7.2000, či zda u něj zasahovala pohotovost nemocnice S.“; že „jako nadbytečný se jevil výslech znalce z oboru písmoznalectví k upřesnění, zda podpis zůstavitele na předmětné závěti by se odlišoval v některých detailech oproti podpisovým vzorům, které použil znalec ve svém znaleckém posudku, pokud by byl učiněn v hypoglikemickém stavu“, neboť „znalkyně MUDr. Ch. jasně uvedla, že v hypoglikemickém stavu by zůstavitel nemohl podepisovat listiny ani při počátečním stavu slabosti“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2006, č.j. 24 Co 220/2006-255, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.557,- Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel Š. H. přede všemi osobami přítomnými dne 6.7.2000, tedy i před svědky závěti a listiny o vydědění, u něj v domě, projevil, že listiny, které jim předkládá, jsou jeho poslední vůlí a listinou o vydědění manželky a dcery“; že „odchylky nebo neshody výpovědí jednotlivých svědků jsou dány delším časovým úsekem od události, o které svědci vypovídali, a dále tím, že se občas se zůstavitelem stýkali a navštěvovali jej v domě ve S. a předtím ve S. a mohlo se tak stát, že okolnosti, za kterých byla návštěva u zůstavitele a žalované domluvena, mohla svědkům splynout s jinou návštěvou“; že „okolnosti, za kterých byla návštěva u zůstavitele dne 6.7.2000 domluvena, nejsou pro posouzení platnosti závěti a listiny o vydědění rozhodné“; že „všichni svědci shodně vypověděli, že dne 6.7.2000 po obědě Š. H. přinesl ke stolu dvě listiny, o kterých uvedl, že je to závěť, kterou odkazuje všechno J. (žalované), neboť se o něj starala a že si ji chce vzít a s dcerou že nemá dobré vztahy“; že „pak požádal svědkyni F. a P., aby listiny podepsaly jako svědkyně (aby mu to odsvědčily) a poté všichni, svědkyně i zůstavitel, listiny podepsali“; že „rozdíly ve výpovědích v té části, kde svědci vypovídají o tom, jak zůstavitel formuloval svůj projev, kterým je seznamoval s tím, co listiny obsahují, nemohou být důvodem pro zpochybnění skutkového děje tak, jak je shora popsán“; že „svědkyně závěti a listiny o vydědění L. F. a další přítomný svědek F. (její manžel) věděli, že zůstavitel Š. H. chce pořídit závěť ve prospěch žalované a listinu o vydědění, neboť se s ním častěji stýkali“ a že „zůstavitel o svém úmyslu před nimi hovořil“; že proto „tito svědci nemuseli věnovat přílišnou pozornost tomu, co zůstavitel říká, když je seznamoval s obsahem listin, které jim předložil, neboť jeho úmysl znali“; že „v této fázi je zřejmě nejpřesnější výpověď J. P., která před tím s úmyslem zůstavitele sepsat závěť a listinu o vydědění seznámena nebyla, a proto jistě nejpozorněji zaznamenala děj, který se odehrával po obědě dne 6.7.2000“; že „tato svědkyně stejně jako před okresním soudem, tak i před krajským soudem, uvedla, že před tím, než obě listiny podepsali ona, zůstavitel a paní F., zůstavitel jim sdělil, že se jedná o jeho závěť, že si chce J.u vzít a s dcerou, že nemá dobré vztahy“; že „zůstavil projevil výslovně svoji vůli, ať už použil slovo závěť, poslední vůle či narovnání, kterým uvedl, že sepsal závěť a listinu o vydědění ve prospěch žalované a požádal svědkyni F. a P., aby listiny podepsaly jako svědci“; dále že „zůstavitel před svědky závěť a listinu o vydědění podepsal“; že „rozdílné informace, které svědkyně závěti a listiny o vydědění měly před podpisem, a delší časový úsek od události, o které vypovídaly, měly nepochybně vliv na zapamatování si pořadí podpisů zůstavitele a svědkyň“; dále že „znalec vypracoval znalecký posudek na základě důkladné a všestranné analýzy sporných listin a srovnávacího materiálu, kterého měl dostatek“; že „závěry jsou podloženy podrobným a pečlivým zkoumáním“ a že „se jedná o pravý podpis Š. H. a doplnění dokazování výslechem znalce není ani účelné ani hospodárné“; že „důkazy, které navrhla žalobkyně v odvolacím řízení – výslechy dvou svědků Ing. V. H. a paní H. – jsou v odvolacím řízení nepřípustné, neboť účastníci byli poučeni podle §119a odst. 1 o.s.ř. a tyto důkazy byly objektivně proveditelné před soudem prvního stupně (§205a o.s.ř.)“; že ze znění ustanovení §476b obč. zák. „nelze dovozovat, že by bylo určeno závazným způsobem, v jakém pořadí musí být náležitosti závěti splněny“, a že proto „důvodem neplatnosti allografní závěti není okolnost, že zůstavitel nejprve přede dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli“; že „není podmínkou, aby zůstavitel použil určitá slova k projevení své vůle, např. vyslovením formule“; že „zůstavitel pořídil závěť a listinu o vydědění, která splňuje podmínky ustanovení §476b obč. zák.“; že „listina nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele“, že však „zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky (J. P., L. F.) výslovně projevil, že jde o jeho poslední vůli, listinu vlastní rukou podepsal a podepsali ji i svědkové závěti“; že „závěť splňuje i další náležitosti dle ustanovení §476 odst. 1 a 2 obč. zák.“ a že „žalovaná je dědičkou ze závěti a žalobkyně jako manželka zůstavitele není k dědictví povolána (§461 odst. 1 obč. zák.)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že „se jedná o otázku zásadního právního významu, neboť došlo ke zcela evidentnímu porušení hmotného práva“ a že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, protože nebylo postupováno podle ust. §476b obč. zák., včetně neprovedení navržených důkazů a hodnocení důkazů v rozporu s ust. §132 o.s.ř.“. Namítá, že „během soudního řízení došlo k naprosté změně ve výpovědích svědků“; že „není zřejmé, jak mohl odvolací soud na základě odlišných svědeckých výpovědí, a to v podstatných náležitostech, dospět ke stejnému závěru jako soud prvního stupně“; že „tyto svědky považuje za podjaté a jejich výpovědi za účelově přizpůsobené obsahu jejího odvolání“; že „všichni tři svědci před soudem prvního stupně uváděli, že si na některé skutečnosti s odstupem času nepamatují“; že „u odvolacího soudu si tito svědci zcela přesně vzpomněli na skutečnosti, které pro účely tohoto řízení byly důležité“, i když „před soudem prvního stupně je neuvedli nebo o nich vypovídali odlišně“; že „svědkyně L. F. odlišně popsala místo, kde měl zůstavitel závěť připravenou, když před odvolacím soudem uvedla, že zůstavitel přinesl závěť z jiné místnosti, ovšem před soudem prvního stupně vypovídala, že závěť měl zůstavitel v sekretáři“; že svědkyně RNDr. J. P. před odvolacím soudem uvedla, že „poslední podepisoval závěť Š.“, ačkoliv před soudem prvního stupně uvedla, že „pan H. tam již byl podepsán“; že „výpovědi všech svědků se před odvolacím soudem téměř sjednotily, i když před soudem prvního stupně si odporovaly“; že „nově interpretované skutečnosti byly reakcí na odvolání, v němž byly žalobkyní zpochybněny právě skutečnosti ohledně toho, že závěť byla svědkyním F. a P. předložena již s podpisem zůstavitele, ohledně doby o dohodě termínu podpisu závěti, kde se závěť nacházela, či zda zůstavitel k závěti něco sdělil“; že „před odvolacím soudem si všichni tři svědci spontánně vzpomněli na čtení závěti před jejím podpisem, i když před soudem prvního stupně tuto skutečnost neuvedl žádný z nich“; že „svědkyně F. a RNDr. P. uvedly, že poslední vůli přečetla nahlas svědkyně F., jejíž manžel však před odvolacím soudem tvrdil, že závěť přečetl sám zůstavitel“; že „je vyloučeno, aby si všichni tři svědci shodně a přesně vzpomněli po šesti letech na podrobnosti ohledně podpisu závěti zůstavitelem, když při ústním jednání konaném před soudem prvního stupně dne 19.1.2004, tedy podstatně dříve a blíže této události, si tyto podrobnosti buď nepamatovali, případně je uváděli zcela odlišně“; že „odvolací soud se nevypořádal s původními výpověďmi svědků“; že odvolací soud „vycházel pouze z výpovědí přednesených před ním, aniž by se zabýval dalšími souvislostmi, jak mu ukládá ust. §132 o.s.ř.“; dále že „ze žádné svědecké výpovědi nelze dovodit, že zůstavitel výslovně projevil před přítomnými svědky svoji poslední vůli tak, jak to požaduje ust. §476b obč. zák.“; že „tvrzení žalované, že vůle zůstavitele byla projevena tím, že zůstavitel předložil závěť k podpisu svědkům, neodpovídá zákonnému požadavku ani ustálené judikatuře“; že „z pouhého předložení závěti již podepsané zůstavitelem nelze dovodit tuto základní podmínku“; že „jako zmatečné se jeví výpovědi svědků i ohledně domluvy termínu k podpisu závěti“; dále že „znalec nebyl vůbec vyslechnut, nedoplnil znalecký posudek a vůbec nebylo prokázáno, z jakých konkrétních písemností znalec vycházel“; že „navrhla další důkazy“, ale „soud o těchto návrzích vůbec nerozhodl a pouze konstatoval, že další dokazování prováděno nebude“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatelka v dovolání uvedla, že „se jedná o otázku zásadního právního významu, neboť došlo ke zcela evidentnímu porušení hmotného práva“ a že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, protože nebylo postupováno podle ust. §476b obč. zák.“, z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že podrobuje kritice výhradně skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Námitky žalobkyně tedy představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu