ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2201.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2201/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. U., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. U., zastoupenému advokátem, o 2 240 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 250/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 23 Co 68/2005-54, 23 Co 69/2005, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 23 Co 68/2005-54, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2004, č. j. 28 C 250/2002-26, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. prosince 2004, č. j. 28 C 250/2002-48, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 2 240 000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 11. 9. 2002 do zaplacení a za tutéž dobu ještě úrok z prodlení ve výši 0,5 % z částky 2 240 000,- Kč. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby ohledně úroků z prodlení řízení v této části zastavil a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci v rámci řízení o rozvod manželství podle §24a zákona o rodině uzavřeli 25. 1. 1999 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Dohodli se na zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu s tím, že nájemcem bytu jako člen družstva bude žalovaný a že na vypořádání členského podílu žalobkyně ničeho nepožaduje. Dále vypořádali movité věci, peněžní prostředky uložené na účtech bank, pohledávky, podniky a nemovitosti a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni „na vyrovnání převzatých hodnot“ částku 4 000 000,- Kč do 30. 9. 1999. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu - západ z 28. 1. 1999, sp. zn. 8 C 1750/98, který nabyl právní moci 1. 4. 1999. Účastníci 18. 10. 1999 uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů, obsahově totožnou se smlouvou z 25. 1. 1999, včetně závazku žalovaného k zaplacení částky 4 000 000,- Kč žalobkyni do 30. 9. 1999. Na podkladě této smlouvy provedly katastrální úřady v katastru nemovitostí příslušné změny, naposledy 8. 3. 2000. Na úhradu částky 4 000 000,- Kč žalovaný zaplatil žalobkyni 1 760 000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda z 25. 1. 1999 nikdy nenabyla účinnosti jako celek, neboť vklad do katastru nemovitostí byl proveden na podkladě dohody z 18. 10. 1999, která tak nabyla účinnosti 8. 3. 2000. Námitku promlčení zažalované pohledávky vznesenou žalovaným soud neshledal důvodnou s tím, že žalobkyně nemohla své právo uplatnit u soudu před účinností smlouvy a že pohledávku u soudu uplatnila ve tříleté promlčecí lhůtě počínaje účinností smlouvy.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 23 Co 68/2005-54, 23 Co 69/2005, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně právně posoudil otázku promlčení. Uvedl, že okamžik plnění podle dohody účastníků o vypořádání společného jmění manželů z 25. 1. 1999 (zaplacení částky 4 000 000,- Kč žalovaným žalobkyni do 30. 9. 1999) není závislý na tom, kdy nabude část dohody, týkající se nemovitostí, účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Přisvědčil žalovanému, „že nelze směšovat právní aspekty dohody o vypořádání SJM, které ohledně nemovitostí skutečně vznikají až vkladem do katastru nemovitostí, s účinky smluvními, které nastávají ohledně jiných práv než práv k nemovitostem, nikoli vkladem do katastru nemovitostí, nýbrž dohodou účastníků“. V daném případě byla splatnost určena dohodou. Na počátek promlčecí lhůty nemůže mít vliv skutečnost, že 18. 10. 1999 byla mezi účastníky podepsána dohoda o vypořádání společného jmění manželů shodného znění i se shodnou lhůtou splatnosti. Tříletá promlčecí lhůta tedy začala běžet 1. 10. 1999 a skončila 30. 9. 2002. Žalobkyně však žalobu u soudu podala 17. 10. 2002, tj. po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že dohoda z 25. 1. 1999 se opírala o §24a zákona o rodině, zatímco dohoda z 18. 10. 1999 o §150 občanského zákona (dále „ObčZ“). Úprava vyplývající z §150 ObčZ „váže veškeré účinky, se kterými uzavřená dohoda o vypořádání společného jmění počítá, na účinnost smlouvy, která nastává pro případ, že je vypořádávána v rámci uzavřené dohody i nemovitost, s povolením vkladu nemovitosti do katastru nemovitostí“. Dohoda z 25. 1. 1999 pro její drobné nepřesnosti neumožňovala provést vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Byla-li uzavřena dohoda podle §150 ObčZ 18. 10. 1999, byť téměř stejného obsahu, včetně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na vypořádání částku 4 000 000,- Kč, bylo třeba se zabývat otázkou, zda tato dohoda nenahradila dohodu dříve uzavřenou 25. 1. 1999 a zda v důsledku jejího uzavření nedošlo ke změně splatnosti uvedené částky. S ohledem na termín splatnosti částky 4 000 000,- Kč stanovený dohodou z 18. 10. 1999 na dobu před uzavřením této dohody, je dohoda v této části neplatná. Splatnost tohoto závazku pak nastala účinností dohody, tj. „právními účinky vkladu nemovitosti do katastru nemovitostí“. I kdyby tomu tak nebylo, nemohla by splatnost nastat dříve než dnem uzavření dohody, tj. 18. 10. 1999, neboť tato dohoda nahradila dohodu prakticky stejného obsahu uzavřenou 25. 1. 1999. Každá z obou uzavřených dohod se opírá o jiný právní předpis, jsou na sobě nezávislé, vzájemně se nevylučují a „každá samostatně založila každému z jejich účastníků konkrétní práva a závazky“. Zaplacení požadované částky se žalobkyně domáhá podle dohody z 18. 10. 1999, nikoli podle dohody z 25. 1. 1999. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Uvedl, že uzavřením dohody z 18. 10. 1999 účastníci nechtěli měnit jimi projevenou vůli v dohodě z 25. 1. 1999 a byla uzavřena jen proto, aby existoval větší počet výtisků této dohody. Proto také, přestože prošel termín splatnosti vypořádacího podílu žalobkyni a došlo již k částečnému plnění, pokud jde o zaplacení částky 4 000 000,- Kč a její splatnost, došlo k opsání textu původní dohody z 25. 1. 1999. Pokud by druhá dohoda byla zčásti neplatná, jak tvrdí žalobkyně, pak by podle názoru žalovaného platila ohledně splatnosti označené částky dohoda první.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §149 ObčZ společné jmění manželů zaniká zánikem manželství.
Zaniklé společné jmění lze vypořádat písemnou dohodou (§150 odst. l ObčZ) uzavřenou ve lhůtě do tří let od zániku manželství (§150 odst. 4 ObčZ). Jestliže do společného jmění náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí (§150 odst. 1 ObčZ). Pokud v tříleté lhůtě není dohodou společné jmění manželů vypořádáno nebo ani není jedním z manželům v této lhůtě podán návrh na jeho vypořádání soudem (§150 odst.3 ObčZ), dojde jejím uplynutím k vypořádání společného jmění podle zákonné domněnky upravené v §150 odst. 4 ObčZ.
Dohoda o vypořádání společného jmění může být uzavřena manžely nejen po zániku jejich manželství podle §150 odst. l ObčZ, ale i za trvání manželství. Jde o dohodu upravenou §24a zákona o rodině. Ten stanoví, že soud nezjišťuje příčiny rozvratu manželství a manželství rozvede, pokud manželé předloží písemnou smlouvu s ověřenými podpisy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost a pravomocné rozhodnutí o schválení dohody o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu.
Smlouva o vypořádání majetkových vztahů, kterou zákon podmiňuje rozvod manželů bez zjišťování příčin rozvratu manželství, je platná pouze v případě rozvodu, o němž bylo rozhodnuto podle §24a zákona o rodině (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001, publikovaný pod C 572 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Jak vyplývá z 24a zákona o rodině i z §150 odst. 1 ObčZ, zákon vyžaduje pro platnost dohod o vypořádání písemnou formu a také dohoda uzavřená podle §24a, kterou byla vypořádána nemovitost, nabývá podle §150 odst. 1 ObčZ účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. V tomto rozsudku Nejvyšší soud rovněž uvedl, že „ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů, nikoli aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem byla nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, váže zákon věcněprávní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti ke vkladu práv do katastru nemovitostí.“
Z uvedeného vyplývá, že dohoda manželů o vypořádání společného jmění, zahrnující rovněž nemovitost evidovanou v katastru nemovitostí, nabývá účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí. Není vyloučeno, aby se manželé dohodli, že účinnost té části dohody, která se nemovitosti netýká a kterou manželé vypořádávají další majetek, např. věci movité, ujednání o zaplacení částky na vyrovnání podílů a její splatnosti, nastane ještě před vkladem věcných práv z dohody do katastru nemovitostí.
Pro daný případ z toho plyne, že účastníci dohodu o vypořádání společného jmění z 25. 1. 1999, aniž byla vložena od katastru nemovitostí, nahradili dohodou z 18. 10. 1999, podle které se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 4 000 000,- Kč do 30. 9. 1999, tj. v den, který uzavření smlouvy předcházel. Pak je ovšem dohoda v části týkající se ujednání splatnosti podle §37 ObčZ pro neurčitost neplatná, přičemž tato neplatnost nezpůsobuje neplatnost zbývající části dohody. Protože dohodou z 18. 10. 1999 účastníci vypořádali zaniklé společné jmění i k nemovitostem, nabyla dohoda podle §150 odst. 1 ObčZ účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí, tj. 8. 3. 2000. Promlčení nároku žalobkyně vůči žalovanému z této dohody je třeba posuzovat podle §101 ObčZ, který stanoví obecnou tříletou promlčecí dobu, která počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud už v rozsudku z 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, publikovaném pod C 1610 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, že „za okamžik rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby v případě, že doba splnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je třeba považovat den bezprostředně následující po dni, ve kterém dluh vznikl, nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.“ Uvedený závěr platí obdobně i v případě neplatného ujednání o lhůtě k plnění. Dluh z dohody z 18. 10. 1999 tak vznikl dnem 8. 3. 2000, právo na jeho zaplacení z této dohody mohlo být vykonáno poprvé 9. 3. 2000 a konec tříleté promlčecí lhůta připadl na 9. 3. 2003. Žalobkyně uplatnila dluh u soudu 17. 10. 2002, tedy včas v obecné tříleté promlčecí lhůtě z §101 ObčZ vyplývající. Jestliže odvolací soud vycházel z opačného názoru s tím, že k námitce promlčení vznesené žalovaným nelze dluh žalobkyni přiznat, jde o nesprávné právní posouzení věci, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek odvolacího soudu byl proto zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu