ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2984.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2984/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Š. Š., zastoupené advokátem, proti žalované M. Ř., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1047/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 26 Co 377/2003-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2000, č. j. 26 Co 625/99-89, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soudu prvního stupně“) ze dne 22. dubna 1999, č. j. 6 C 1047/98-54, ve znění opravného usnesení z 11. 10. 1999, č. j. 6 C 1047/98-82, v napadených výrocích I. a III., kterými byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 184/4 o výměře 119 m2 v kat. území V., a rozhodnuto o nákladech řízení. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení z 11. 10. 1999, č. j. 6 C 1047/98-82, kterým bylo zastaveno řízení o vzájemné žalobě, kterou se žalovaná domáhala určení, že „vlastnické právo žalobkyně na vlastnictví pozemku číslo parc. č. 71/3 dle platných katastrálních map nebylo nikdy zpochybněno, aby žalobkyni bylo uloženo, aby neprodleně přestala užívat pozemek č. parc. 184/4 a část pozemku č. 71/4 a umožnila majitelce na tyto pozemky přístup a odstranila nepovolené stavby z cizích pozemků“, nebyl odvoláním napaden. Odvolací soud rozhodl dále o nákladech odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná prodala v roce 1982 pozemek parc. č. 71/3 o výměře 1 071 m2 v kat. ú. V., který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 71, manželům J. Ti prodali v roce 1987 pozemek parc. č. 71/3 rodičům žalobkyně M. a M. Š., kteří postavili oplocení zakoupeného pozemku tak, že k němu připlotili i část dalšího pozemku žalované parc. č. 176/1 (původně č. 184/1), který byl tehdy v užívání JZD. Oplocení postavili tak, že navázali na sloupek plotu pozemku parc. č. 71/5 a oplocení pokračovalo téměř rovně k hranici s dalším pozemkem parc. č. 72/1, který nebyl oplocen. Takto připlocenou část pozemku parc. č. 176/1 (původně č. 184/1) užívali nejprve rodiče žalobkyně nerušeně do roku 1991, kdy pozemek parc. č. 71/3 nabyly do spoluvlastnictví dědictvím po otci žalobkyně a její sestra J. Š. a ve stejném rozsahu užívaly dále i připlocený pozemek. Od roku 1994 takto užívala připlocený pozemek sama žalobkyně, když jí sestra spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 71/3 darovala. Teprve v roce 1995 žalovaná upozornila žalobkyni, že užívá část jejího pozemku č. 176/1, která byla vymezena geometrickým plánem jako pozemek parc. č. 184/4. Ani jeden z manželů J. nepotvrdil, že s pozemkem parc. č. 71/3 užívali i spornou část pozemku, při prodeji v roce 1987 rodičům žalobkyně hranici pozemku č. 73/1 neoznačili, horní část pozemku parc. č. 73/1 neužívali, od roku 1984 se o pozemek parc. č. 71/3 přestali úplně zajímat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně by mohla nabýt vlastnictví k tomuto pozemku jen vydržením podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále “ObčZ“), avšak nebyla prokázána oprávněná držba tohoto pozemku žalobkyní a jejími právními předchůdci po vydržecí dobu 10 let, tj. v letech 1985-1995. Oprávněnými držiteli předmětného pozemku byli totiž jen žalobkyně, její sestra a rodiče od roku 1987. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že držba tohoto pozemku manžely J. nevznikla vůbec, a pokud ano, byla už v roce 1984 přerušena tím, že od tohoto roku neužívali ani pozemek parc. č. 71/3, ztotožnil se odvolací soud jen s posledně uvedeným závěrem. Podle odvolacího soudu, jestliže je držba v §129 odst. l ObčZ vymezena tak, že jde o nakládání s věcí jako s vlastní, to znamená faktické ovládání věci s úmyslem mít ji pro sebe, pak stav, kdy někdo ponechá věc ladem - manželé J. se nejpozději od roku 1984 o pozemek parc. č. 73/1 nezajímali, nechodili tam a nevykonávali na něm žádnou činnost - nelze za její faktické ovládání považovat. To platí u pozemků tím spíš, že si nelze představit jejich ovládání jinak než užíváním, tzn. výkonem určité pravidelné činnosti, která může být různého druhu, ale musí se pozemku bezprostředně týkat. Právě pro výklad pojmu držby pozemku jako faktického ovládání věci připustil odvolací soud dovolání s tím, že není v judikatuře vyšších soudů dosud řešen.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudkem z 12. 9. 2002, č. j. 22 Cdo 2302/2000-110, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že podstata nakládání s věcí nespočívá jen v jejím fyzickém ovládání. Ovládání věci (corpus possessionis) má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ladem, a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem nemovitosti.
Odvolací soud rozsudkem z 22. 10. 2003, č. j. 26 Co 377/2003-159, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením znovu v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud znovu zdůraznil, že sporný pozemek parc. č. 184/4 vznikl z pozemku parc. č. 181/1 (dříve č. 176/1), který byl vždy vlastnictvím žalované. Nejde tedy o pozemek vzniklý z pozemku parc. č. 71/3, který byl předmětem kupní smlouvy, uzavřené v roce 1987 mezi žalovanou a manžely J. Žalobkyně by proto mohla vlastnictví k pozemku parc. č. 184/4 nabýt jen vydržením podle §134 odst. 1 ObčZ. Při posouzení otázky, zda žalobkyně a její právní předchůdci byli držiteli tohoto pozemku po vydržecí dobu, dospěl odvolací soud k závěru, že oprávněnými držiteli byli od roku 1987 rodiče žalobkyně a posléze i žalobkyně, a že její dobrá víra skončila v roce 1995. Aby žalobkyně mohla sporné pozemky v desetileté vydržecí lhůtě době vydržet, musela by si ve smyslu §134 odst. 3 ObčZ započíst i oprávněnou držbu jejich právních předchůdců - manželů J. Z provedených důkazů však vyplývá, že manželé J. sice koupili pozemek parc. č. 71/3, avšak nebyli si přesně vědomi jeho hranic, zvláště v horní části, kde později rodiče žalobkyně postavili plot. Stejně tak nepředpokládali, že by sporný pozemek mohl být součástí pozemku parc. č. 71/3. Manželé J. žádným způsobem neprojevovali svoji držbu ke spornému pozemku, vlastně o něm nevěděli a nemohli mít tedy ani vůli k jeho držení. Pozemek ani neužívali a jestliže držba věci předpokládá jednak vůli příslušné osoby věc pro sebe jako vlastník držet (animus possidendi) a jednak faktické nakládání s věcí (corpus), nelze o vzniku jejich držby ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. uvažovat. Žalobkyně tak nemohla nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením, když si nemůže započíst držbu manželů J. a od roku 1987, kdy její rodiče pozemek oplotili do roku 1995, kdy se žalovaná proti tomu prokazatelně ohradila, neuplynulo deset let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud dospívá ve svém rozsudku k jinému právnímu závěru, než v rozsudku předchozím, když uvádí, že manželé J. koupili pozemek parc. č. 71/3 a nebyli si vědomi jeho hranic, zvláště v horní části, kde rodiče žalobkyně později postavili plot. Stejně tak nepředpokládali, že by pozemek mohl být součástí pozemku parc. č. 71/3. Podle žalobkyně tak odvolací soud nadále nesprávně vykládá pojem corpus possessionis a odmítá, že ho má i ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev panství nad věcí, tedy nakládání s věcí. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uznal, že manželé J. projevili právní moc nad pozemkem parc. č. 71/3 tím, že jej převedli na manžele Š. na základě smlouvy z 26. 8. 1987. Závěr, že manželům J. nesvědčí ani animus possidendi, nemá oporu v provedením dokazování. Z kupní smlouvy z 1. 12. 1982 jasně vyplývá vymezení hranic převáděného pozemku, které byly vyznačeny i v terénu a v těchto hranicích je zahrnut i sporný pozemek. Manželé J. zaplatili kupní cenu pozemku vypočtenou podle výměry, která zahrnovala i pozemek parc. č. 174/4. Na základě kupní smlouvy z 1. 12. 1982 manželé J. pozemek parc. č. 71/3 převzali a drželi až do roku 1987. Závěr odvolacího soudu, že manželé J. nebyli oprávněnými držiteli sporného pozemku je tedy nesprávný. Žalobkyně ještě poukazuje na to, že svědek J. vypověděl, že pozemek parc. č. 71/3 převzali v hranicích vytyčených kolíky podle geometrického plánu a ve stejných hranicích předali manželům Š. To v podstatě potvrdila i svědkyně J., byť byla ovlivněna žalovanou (viz napomenutí svědkyně soudem prvního stupně). Jestliže soudy uznaly, že z vyjádření svědkyně Ing. P. vyplývá, že v důsledku chyby geodeta při vymezení hranic pozemku parc. č. 71/3 byla do něj zahrnuta i část pozemku parc. č. 176/1 (č. 184/1), tj. pozemek označený až v roce 1995 jako parc. č. 184/4, pak je zřejmé, že i tento pozemek byl od počátku v držení manželů J. a jejich právních nástupců v dobré víře, že jsou jeho vlastníky. Od roku 1982 do roku 1985 totiž pozemek neexistoval v jiných hranicích, než jak byl se souhlasem žalované vyznačen i v geometrickém plánu z roku 1982. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje za správný závěr odvolacího soudu, že k vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. 184/4 nedošlo, neboť nebyla splněna jedna z podmínek vydržení - vydržecí doba.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle části dvanácté hlavy deset bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“)
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou řádně zastoupenou osobou (účastnicí řízení).
Pro podání dovolání stanoví §240 odst. l OSŘ lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 6. listopadu 2003, dovolání podala žalobkyně dne 6. ledna 2004, tedy po uplynutí této lhůty. Protože však podala dovolání ve lhůtě, kterou v písemném vyhotovení svého rozsudku nesprávně vymezil odvolací soud, nelze dovolání odmítnout jako opožděné (k tomu srovnej právní větu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2004 sp. zn. 26 Cdo 853/2003, publikovanou pod C 2546/sešit 29 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck a nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 175/04, publikovaný v ASPI pod č. 33868).
Dále dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu pokud řízení trpí vadami v tomto řízení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož rozhodnutí).
Dovolatelka nenamítala, že v řízení došlo k vadám uvedených v §237 odst. 1 OSŘ a ani z obsahu spisu nevyplývá, že k některé z uvedených vad došlo. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 OSŘ tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být tak přípustné jen podle §239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v §238 odst. l písm. b) anebo v §239 odst. l OSŘ nebyly naplněny.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně při jednání odvolacího soudu dne 7. května 2000 přípustnost dovolání navrhla.
Nejvyšší soud v usnesení z 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 829/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval otázku, která měla v projednávané věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšší soudů nebyla vyřešena nebo její výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v usnesení z 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Jak vyplývá ze znění §239 odst. 2 OSŘ, přípustnost dovolání může být založena jen pro řešení otázky právní, nikoli skutkové. Skutkovými zjištěními odvolacího soudu, ze kterých vycházel při posouzení otázky, zda se manželé J. uchopili držby sporného pozemku, je dovolací soud vázán.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V dané věci nemá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Právní otázka, kterou dovolatelka nabízí k posouzení, byla totiž již vyřešena ustálenou judikaturou dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu. K obsahu pojmu „uchopení se držby“ se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, publikovaném pod C 949 v Souboru rozhodnutí, sv. 13, tak, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.“
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a příslušela by jí proto podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §142 odst. 1 OSŘ vůči žalobkyni náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady jí však nevnikly, když vyjádření k dovolání bylo sepsáno samotnou účastnicí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu