ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1103.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1103/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, PhD.,v právní věci žalobce O., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. V. P., zastoupenému advokátkou, o 1.837.764,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 23 C 259/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2004, č. j. 42 Co 394/2004-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalující společnost (dále jen žalobce) se domáhala zaplacení částky 1.837.764,90 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že žalovaný sepsal formou notářského zápisu kupní smlouvu o převodu nemovitostí mezi Obchodním domem T., a. s., jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím a měl též zajistit vklad vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí. Smlouva, kterou žalovaný sepsal, nebyla okamžitě způsobilá pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí z důvodu nedostatků podaného návrhu, proto bylo řízení u katastrálního úřadu přerušeno. Na dotaz žalobce o dalším postupu ve věci měl žalovaný navrhnout, aby žalobce kupní cenu zatím neplatil. Za opožděnou úhradu kupní ceny byla pak ze strany prodávajícího uplatněna sankce ve výši 1.711.550,90 Kč a i poté trval žalovaný na stanovisku sankci neplatit a nechat věc projít soudním řízením. Na nákladech tohoto řízení vznikla pak žalobci povinnost uhradit další částku 126.214,- Kč, celkem tedy 1.837.764,90 Kč.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 1. 2000, č. j. 23 C 192/99-13, byla žaloba na zaplacení částky 1.837.764,90 Kč s 15% úrokem od 24. 9. 1999 zamítnuta a k odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2000, č. j. 13 Co 662/2000-42, potvrzen. K dovolání, jež podal žalobce, Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 22. 10. 2002, č. j. 25 Cdo 2797/2000-61, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, že při právním posouzení uplatněného nároku na náhradu škody nelze vycházet z ust. §420 obč. zák., jak učinily soudy obou stupňů, neboť odpovědnost za škodu způsobenou notářem nebo jeho pracovníkem v souvislosti s výkonem činnosti notáře je upravena zákonem č. 358/1992 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem zvláštním.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, č. j. 23 C 259/2002-79, žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V souladu se závazným právním názorem vysloveným dovolacím soudem posuzoval odpovědnost notáře dle zák. č. 358/1992 Sb. Na základě provedeného dokazování uzavřel, že kupní smlouva, kterou žalovaný sepsal notářským zápisem, vycházela z údajů účastníků smlouvy, včetně jejich dohody o datu splatnosti kupní ceny, jež bylo vázáno na pevně stanovené datum bez odkládacích podmínek. Návrh na vklad do katastru nemovitostí trpěl pouze formálními, nikoliv právními, vadami, které by činily kupní smlouvu neplatnou, a k opožděné platbě ze strany žalobce nedošlo v důsledku právních vad. Odložení zaplacení kupní ceny poté, co katastrální úřad přerušil řízení o vkladu, mělo ze strany žalovaného pouze charakter doporučení, které směřovalo vůči technikovi útvaru důlních škod, který tuto informaci následně sdělil svým nadřízeným. V této skutečnosti soud prvního stupně neshledal příčinu vzniku škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2004, č. j. 42 Co 394/2004-104, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1.837.764,90 Kč s 12% úrokem od 24. 9. 1999 do zaplacení, ohledně zaplacení 3% úroku z částky 1.837.764,90 Kč od 24. 9. 1999 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci, zejména pokud jde o otázku příčinné souvislosti. Uvedl, že je nesporné, že žalovaný v souvislosti s kupní smlouvou poskytoval žalobci právní pomoc ve smyslu §3 odst. 1 notářského řádu, jejímž obsahem byl sepis kupní smlouvy a její vložení do katastru, a zastupoval žalobce i v řízení před katastrálním úřadem. Bylo prokázáno, že v době před vkladem do katastru, k němuž došlo v říjnu 1997, žalovaný v lednu 1997 před splatností kupní ceny poskytl zaměstnanci žalobce, oprávněnému k výplatě kupní ceny, právní radu – doporučení – kupní cenu do vyřešení záležitosti na katastru nemovitostí neplatit. Odvolací soud dospěl k závěru, že v souvislosti s touto radou vznikla žalobci škoda v podobě sankčních úroků z prodlení, které byl nucen zaplatit spolu s náklady řízení v celkové výši 1.837.764,90 Kč, a je tak dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného, jímž je vadný výkon právní pomoci, kterou je notář oprávněn poskytnout, a vznikem škody na straně žalobce. Byla to právě tato rada (doporučení), jež vedla žalobce k nezaplacení ceny ve sjednaném termínu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Popírá, že by sepsal kupní smlouvu nezpůsobilou pro vklad do katastru nemovitostí, že by pracovníkům žalobce sdělil, ať kupní cenu neplatí, že sankce nehrozí a že by po uplatnění sankce ze strany prodávajícího trval na neplacení sankcí. Uvádí, že informoval zaměstnance žalobce W. o přerušení řízení o vkladu a doporučil oběma stranám smlouvy, aby se dohodly o novém termínu zaplacení kupní ceny, a bez žádosti obou stran nemohl dodatek ke kupní smlouvě vypracovat. Namítá, že tvrzení žaloby nebylo výslechem svědků prokázáno, svědci M. a L. se k věci nemohli vyjádřit, svědek W. uvedl, že mu žalovaný telefonoval počátkem ledna 1997 a informoval ho, že jsou nějaké problémy s vkladem do katastru, že kupní cenu nemá žalobce platit do vyřešení záležitosti a že tuto informaci svědek sdělil vedoucímu útvaru důlních škod ing. H., avšak svědek ing. H. výpověď tohoto svědka nepotvrdil; připustil, že byl tímto svědkem informován o telefonátu žalovaného a zmínil se o tom, že mu měl žalovaný doporučit nebo říci, že se kupní cena nemá platit. Dovolatel dovozuje, že nebylo prokázáno, že by doporučil nebo přímo řekl, že kupní cena nemá být ve lhůtě stanovené smlouvou zaplacena. Odvolacímu soudu vytýká, že ač neprovedl žádné důkazy a konstatoval, že přejímá skutková zjištění soudu prvního stupně, přesto vyslovil opačný názor než soud prvního stupně, že žalovaný poskytl odpovědnému pracovníku žalobce právní radu nezaplatit kupní cenu, avšak soud opomenul, že dle tvrzení žalovaného radu poskytl v tom smyslu, aby se smluvní strany dohodly o změně kupní smlouvy ohledně data výplaty kupní ceny. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tonuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. se jedná v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkovým zjištěním je třeba rozumět výsledek hodnocení důkazů. Nesprávné hodnocení důkazů může být uvedeným dovolacím důvodem, je-li hodnocení důkazů založeno na skutkovém předpokladu, který nemá oporu v provedeném dokazování, takže skutková zjištění, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího soudu, jsou proto nesprávná. Může jít o situaci, že soud vycházel při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, nebo kdy učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí zcela jinak, než jak vyplývá ze spisu, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou skutečnost, která bez dalšího ze spisu vyplývá. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a v dovolání namítat, že soud měl určitému tvrzení ve výpovědi účastníka či svědka uvěřit nebo naopak že jinému důkazu uvěřit neměl.
V dané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně včetně zjištění, že odložení plnění kupní ceny po přerušení řízení u katastrálního úřadu mělo ze strany žalovaného charakter doporučení, které směřovalo vůči techniku žalující společnosti W. Skutkový závěr, z něhož vycházel odvolací soud při svém rozhodnutí, že žalovaný dal uvedenému zaměstnanci žalobce radu do vyřešení záležitosti na katastrálním úřadě neplatit kupní cenu, má oporu v důkazech provedených v řízení před soudem prvního stupně, a to nejen v obsahu výpovědi svědka W. a ing. H., ale i v obsahu následného jednání mezi účastníky, jak vyplynul z výpovědi svědka JUDr. L. a z listinného důkazu – zápisu ze dne 13. 5. 1998, a není ostatně ani v příkrém rozporu s výpovědí žalovaného, který uvedl, že nikdy sice přímo neřekl, aby kupní cena nebyla hrazena, ale v souvislosti s přerušením řízení u katastrálního úřadu svědkovi W. sdělil, že by se (s prodávajícím) měli domluvit ohledně úhrady kupní ceny, a že on o odložení termínu úhrady kupní ceny jednal i s prodávajícím. I když s odstupem doby nebyla v řízení zjištěna přesná formulace rady či doporučení, jež žalovaný poskytl zaměstnanci žalobce ohledně výplaty kupní ceny, skutkový závěr o obsahu a významu sdělení žalovaného, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení. Ostatně už samo doporučení krátce před splatností začít jednat o odložení platby nese sebou závěr, že kupní cena nemá být zatím – v termínu splatnosti – vyplacena.
Nejde tedy v daném případě o situaci, že by soud pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování, nebo že by při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány. Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která v základní sporné otázce nemají oporu v provedeném dokazování.
Důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem nebyla změna či odchýlení se od zjištěného skutkového stavu věci, jak namítá dovolatel, nýbrž právní posouzení příčinné souvislosti.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či tzv. škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě soud prvního stupně zvažoval existenci příčinné souvislosti mezi zaplacenou sankcí na straně žalobce a sepisem kupní smlouvy žalovaným ve formě notářského zápisu a dovodil, že k opožděné platbě nedošlo v důsledku právních vad smlouvy. Odvolací soud zcela správně příčinu vzniku škody, spočívající v zaplacených sankčních úrocích za opožděnou platbu, shledal v jiné okolnosti v souvislosti s výkonem činnosti notáře ve smyslu §57 notářského řádu (zákon č. 358/1992 Sb. ve znění účinném do 14. 5. 1998), tedy v poskytnuté právní službě v rámci výkonu notářského úřadu. Stejně tak výplata částky 126.214,- Kč na náhradě nákladů v soudním řízení o zaplacení sankčních úroků byla důsledkem postoje žalovaného k mimosoudnímu uspokojení požadavku prodávajícího, jak vyplývá ze zápisu z 13. 5. 1998 a z výpovědi svědka JUDr. L.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu