Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2007, sp. zn. 25 Cdo 2523/2004 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2523.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2523.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2523/2004 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované Č. r. – Č. n. b., o zaplacení částky 956.842,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 185/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2004, č. j. 13 Co 132/2004-60, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se proti státu domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, kterého se Č. n. b. (dále též jen „ČNB“) měla dopustit tím, že byla nečinná jako orgán státního dohledu nad devizovým trhem a neprovedla řádnou kontrolu společnosti M. I., s. r. o. (dále též jen „MI“), se kterou žalobkyně uzavřela dne 26. 10. 1999 smlouvu a postupně jí svěřila finanční prostředky v cizí měně ve výši žalované částky. MI vklad žalobkyně nezhodnotila, nevrátila jej a ukončila svou činnost. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 13 C 185/2002-40, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost M. I., s. r. o., byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 2. 1999 s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství, zprostředkovatelská činnost v obchodu a službách a pronájem movitých věcí. V období od 6. 8. 1998 do 14. 2. 2000 bylo v MF DNES a v Hospodářských novinách prostřednictvím inzerátů nabízeno zaměstnání v zahraniční společnosti na úseku obchodu s devizami a dne 18. 11. 1998 vyšel v Hospodářských novinách článek pod názvem „Slušný zisk za několik málo minut“, kde makléř společnosti M. C. L. (dále též jen „MCL“) popisoval možnosti obchodování s devizami při relativně nízkých vkladech s tzv. loty. Žalobkyně podepsala dne 26. 10. 1999 svazek listin v anglickém jazyce, nadepsaných Customer´s Agreement, Risk Disclosure Statement a Agreement For Appointment of Agent, které nejsou podepsány druhou stranou, tj. společností MCL, a neobsahují ani jasné označení smluvních stran. Žalobkyně složila ve dvou platbách dne 26. 10. 1999 a 31. 1. 2000 celkem 23.417,- USD za účelem jejich zhodnocení na zahraničních devizových trzích. Soud dále zjistil, že MI prováděla svou činnost v ČR bez devizové licence a především na základě inzerátu zveřejněného v Hospodářských novinách dne 23. 6. 1999 byla zařazena do plánu kontrol prováděných ČNB, a to na jaro 2000. Před faktickým provedením kontroly však MI uzavřela své kanceláře a prostředky svěřené žalobkyní nezhodnotila ani nevrátila. Soud dospěl k závěru, že ČNB se jako orgán státního dozoru nedopustila kvalifikované nečinnosti, která by mohla být charakterizována jako nesprávný úřední postup. MI nabízela peněžní služby ve smyslu ustanovení §1 písm. n) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, k čemuž potřebovala devizovou licenci udělovanou ČNB. Pokud licenci neměla, jednalo se z její strany o činnost v rozporu s devizovým zákonem, podléhající kontrolní a dozorové činnosti ČNB, stanovené zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance a devizovým zákonem. Možnosti dozorujícího orgánu chránit občany před nedovolenou činností MI však byly v rozhodné době omezené, ČNB mohla přikázat ukončení činnosti podle ustanovení §22 odst. 1 nebo uložit pokutu podle ustanovení §22 odst. 3 písm. b) devizového zákona. Žalobkyni by mohlo ochránit pouze první z těchto opatření, a to za předpokladu, že by MI na příkaz reagovala a svoji činnost ukončila předtím, než žalobkyně na její účet složila své prostředky. Jinak ovšem ČNB podle tehdy účinných předpisů neměla žádnou obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob, které se rozhodnou obchodovat na devizových trzích, ani obecnou povinnost informovat občany o tom, že určitý subjekt provozuje svou činnost v rozporu se zákonem. Soud proto provedení kontroly podle plánu kontrol ze strany žalované nekvalifikoval jako postup v rozporu s objektivním právem s tím, že nejde o postup, který by byl v příčinné souvislosti s tím, že žalobkyně nerozumně investovala. Žalovaná kontrolu provedla, aniž se jí podařilo zjistit porušení devizových prostředků, přičemž v průběhu této kontroly a zřejmě též v reakci na ni MI přestala fakticky vykonávat svoji činnost. Soud nakonec uvedl, že žalovaná byla poškozena postupem MI a měla by se především na této společnosti domáhat náhrady škody. Teprve poté, když by byla zcela vyloučena možnost domoci se náhrady škody na primárně odpovědném subjektu (společnosti MI a jejich představitelích), by mohla přicházet v úvahu odpovědnost státu. Žalobkyně však netvrdí ani neprokazuje, že vymáhání škody proti MI bylo bezvýsledné. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2004, č. j. 13 Co 132/2004-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, zejména s tím, že nebyly splněny základní předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, tedy vznik škody, porušení právní povinnosti a existence příčinné souvislost mezi škodou a porušením povinnosti. Zdůraznil, že možnosti ČNB v rozhodné době byly omezené, když mohla pouze uložit pokutu nebo zakázat činnost, což jsou prostředky, které nemohou vést k zabránění vzniku škody. Navíc v řízení bylo prokázáno, že ČNB kontrolu ve společnosti provedla, takže jí nelze vytknout ani nečinnost. Podle odvolacího soudu byl vztah mezi žalobkyní a MI vztahem ryze soukromoprávním a stát není v obecné rovině garantem náhrady všech majetkových ztrát, které jeho občanům vzniknou v důsledku jejich finančních transakcí, byť i uskutečněných na základě podvodného jednání jiných osob. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně si počínala neobezřetně, jestliže složila na zahraniční účet zahraniční společnosti vysokou peněžní částku, a škodu, která jí tím vznikla, proto musí nést ze svých vlastních prostředků. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Podle žalobkyně bylo provedeným dokazováním zjištěno, že pracovnice odboru měnové politiky žalované zachytila inzeráty MI, ve kterých makléř a broker veřejně nabízeli potencionálním klientům své volné kapacity pro obchodování na mezinárodních devizových trzích. Pracovníci žalované inzeráty prověřili a dospěli k závěru, že je důvodné podezření na porušení devizového zákona (ustanovení §3 odst. 1 a 9, §6 odst. 3 a §9 odst. 1). Vzhledem k závažnosti případu proto pracovnice odboru měnové politiky ČNB podaly místně příslušné pobočce dne 25. 6. 1999 podnět k provedení devizové kontroly. Výslovně uvedly, že považují za nutné, aby se ČNB jako devizový orgán odpovědný ze zákona za výkon devizové kontroly zaměřila na tyto nedovolené aktivity. Na základě tohoto podnětu očekávaly provedení důkladné devizové kontroly MI a to nejlépe s FAÚ MF ČR a finančním úřadem. To se však nestalo, žalovaná sice nařídila kontrolu dodržování devizových předpisů v MI, ale až na období 14. 3. - 30. 9. 2000, tedy po více jak 9 měsících a dávno potom, co žalobkyně a s ní většina dalších poškozených přišli o veškeré úspory. K fyzické kontrole společnosti již nedošlo, neboť po upozornění na možnost kontroly MI uzavřela kanceláře a ukončila činnost. Žalovaná přitom měla možnost nařídit kontrolu MI i mimo plán devizových kontrol, jak tomu bylo například (z politických důvodů) u vládního politika E. L.. Ani nedostačující stav personálu přitom nemůže být omluvou pro nečinnost žalované. Podle žalobkyně tedy žalovaná nejméně od 25. 6. 1999 věděla, že MI, MCL a fyzické osoby za ně nebo v jejich zájmu jednající (tzv. devizoví makléři) porušují devizový zákon, ale přesto nejednala a nenařídila včas kontrolu dodržování devizových předpisů, čímž porušila ustanovení §36 a násl. zákona o ČNB, §8 odst. 1 zákona o státní kontrole, §3 odst. 1 a §18 odst. 1 správního řádu; naplnila tedy všechny znaky nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně dovozuje též příčinnou souvislost mezi vznikem majetkové újmy na její straně a nečinností žalované. Pokud by žalovaná řádně vykonávala svoji kontrolní funkci, musela by zjistit porušování devizových předpisů podezřelými daleko dříve a byla by povinna zahájit správní kontrolu dodržování devizových předpisů. Dřívější zahájení kontroly by tak nepochybně vedlo k ukončení činnosti MI a osob s ní spojených, čímž by se zabránilo vzniku škody na straně žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že postup ČNB v dané věci nebyl nesprávným úředním postupem a že nebyl ve vztahu příčinné souvislosti s majetkovou újmou, která žalobkyni vznikla tím, že jí nebyly vráceny vložené peníze. Dovolatelka nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a to zejména v otázce příčinné souvislosti mezi postupem ČNB a škodou, kterou spatřuje ve vložení finančních prostředků do společnosti MI. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či právně kvalifikovaná okolnost v případě odpovědnosti objektivní (v dané věci nesprávný úřední postup) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Odvolací soud správně dovodil, že ani dřívější provedení kontroly mimo plán či přijetí zákonem stanovených opatření nebylo způsobilé zabránit vzniku škody, spočívající v tom, že společnost MI odmítla žalobkyni vrátit vložené finanční prostředky. Nabízí-li dovolatelka závěr, že ke škodě nemuselo dojít, jestliže by ČNB zahájila kontrolu v dřívějším termínu, předkládá tak hypotetickou vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by v tomto směru formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je dána při současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) vztah příčinné souvislosti mezi prvními dvěma podmínkami. Není-li dán vztah příčinné souvislosti, nejsou (bez ohledu na podmínky další) splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu a tento závěr sám obstojí jako důvod zamítnutí žaloby. Jestliže pak rozsudek odvolacího soudu není v této otázce zásadně právně významným a závěr o nedostatku příčinné souvislosti nepodléhá dovolacímu přezkumu, nemůže se řešení dovolatelkou formulované otázky nesprávnosti úředního postupu ČNB při dozoru nad devizovým trhem (další podmínky odpovědnosti) projevit v jejích poměrech kladně (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nemá na jejich náhradu právo a žalované v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek V Brně dne 31. ledna 2007 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2007
Spisová značka:25 Cdo 2523/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2523.2004.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21