Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005 [ rozsudek / výz-A ], paralelní citace: 5/2008 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.874.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
Právní věta Ke stavení běhu promlčecí doby dochází v tom rozsahu, v jakém byla pohledávka věřitele namítnuta v soudním řízení k započtení proti pohledávce jeho dlužníka zanikla-li započtením jen část pohledávky namítnuté k započtení, staví se promlčecí doba dle §112 obč. zák. ohledně zbývající části pohledávky od okamžiku vznesení kompenzační námitky až do pravomocného skončení řízení.

ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.874.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 874/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce K. – S., s. r. o. v likvidaci, zastoupeného likvidátorem, právně zastoupeného advokátem, proti žalované M. č. P. 6, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 227/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2004, č. j. 14 Co 582/2003-94, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 91.255,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. 12. 2003, č. j. 7 C 227/2001-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 15,712.657,- Kč s úroky z prodlení 7,5 % od 20. 12. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalující společnosti (dále jen žalobce) na náhradu ušlého zisku z podnikání, z podnájmu a na náhradu škody vzniklé nuceným odprodejem zboží a zařízení provozovny. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná jako vlastník objektu D. v P. 6 uzavřela dne 31. 7. 1990 dohodu se společností P.-U., a. s., na jejímž základě tato společnost vykonávala jako zmocněnec žalované správu objektu D. a při správě měla oprávnění ke všem úkonům vlastníka. S touto společností žalobce uzavřel 6. 9. 1994 smlouvu o nájmu prostor v uvedeném objektu na dobu určitou do 31. 12. 2005 s nájemným stanoveným pevnými částkami. Žalobce v těchto prostorách podnikal a byl mu udělen souhlas i s podnájmem těchto prostor. Žalovaná 29. 4. 1998 a 30. 4. 1998 pod zjevným nátlakem přinutila žalobce k uzavření nových nájemních smluv ohledně těchto prostor s novým správcem nemovitostí A., s. r. o., v nichž bylo sjednáno několikanásobně vyšší nájemné, a některé části předmětných prostor žalovaná duplicitně pronajala jinému. Přinutila tak žalobce pod pohrůžkou okamžitého vyklizení k uzavření nových smluv za nereálných podmínek, o nichž věděla, že je žalobce nemůže plnit, a pro neplacení nájemného pak dala 5. 8. 1998 žalobci výpověď z nájmu ze všech prostor. Peněžní ústavy odmítly žalobce dále financovat a žalobce dne 14. 8. 1998 vstoupil do likvidace, když se mu nepodařilo zajistit další provozní úvěry. Poté, co žalobce předmětné prostory v objektu D. opustil, žalovaná je pronajala jiným společnostem za nájemné, které přibližně odpovídalo nájemnému, které žalobce platil před rokem 1998. Soud dospěl k závěru, že smlouvy ze dne 29. 4. 1998 a 30. 4. 1998 jsou absolutně neplatné podle §37 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť k jejich uzavření chyběla žalobcova svobodná a vážná vůle a navíc nebyla splněna podmínka tehdy platného §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb.; jednáním žalované vznikla žalobci škoda, za kterou žalovaná odpovídá podle §424 obč. zák., neboť jako vlastník objektu protiprávně zasáhla do smluvních vztahů upravujících žalobcovo užívání předmětných prostor, pod nátlakem ho přinutila k uzavření nových smluv a v důsledku toho byl žalobce nucen své podnikání zlikvidovat. Tento výkon práva, který – bez ohledu na to, zda se ve své podstatě mohl jevit jako oprávněný – směřoval záměrně ke způsobení škody jinému a byl úmyslně šikanózní, neboť jakmile žalobce prostory vyklidil, žalovaná je pronajala jiným subjektům za podstatně výhodnějších podmínek. Námitku promlčení „části nároku“ neshledal soud důvodnou, neboť žalobce svůj nárok uplatnil ke kompenzaci ve sporu vedeném žalovanou proti němu u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 92/99, a to do celé výše částky proti němu zažalované (4.721.167,- Kč), a v tomto řízení řádně pokračoval, takže promlčecí doba až do skončení tohoto řízení, tj. do 27. 3. 2003 se stavěla (§112 obč. zák.). Vzniklou škodu žalobce specifikoval v podáních ze dne 3. 4. 2000 a 29. 11. 2001 v uvedeném sporu, v němž byly předloženy potřebné dokumenty vážící se ke vzniklé škodě. Soud dospěl k závěru, že ušlý zisk za část roku 1998 mohl být vyčíslen nejdříve k 30. 6. následujícího roku v souvislosti s podáním daňového přiznání, a nároky i za rok 1998 byly uplatněny včas. Na základě provedených, zejména listinných důkazů soud zjistil celkovou výši škody v částce 17,053.513,- Kč (8,775.500,- Kč na ušlém zisku z prodeje zboží, 3,101.040,- Kč na ušlém příjmu z podnájemních smluv, 1,836.513,- Kč na věcné škodě z likvidace zboží a zařízení, které byl žalobce nucen v krátké době prodat bez ohledu na nevýhodnost prodeje, a 3,340.460,- Kč na ušlém zisku z ostatních služeb), přičemž na tuto škodu byla ve výše zmíněném soudním sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 92/99 započtena částka 1,340.856,- Kč; soud tedy žalobci přiznal zbývající částku 15,712.657,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2004, č. j. 14 Co 582/2003-94, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který nedoznal změn ani po doplnění dokazování, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Podle smlouvy uzavřené dne 31. 7. 1990 s tehdejším Obvodním národním výborem v P. 6 spravovala předmětnou nemovitost P.-U., a. s., a byla oprávněna uzavírat nájemní smlouvy a inkasovat nájemné a poplatky za služby. Příspěvková organizace S. P. 6 – správa nemovitostí, jejímž předmětem byla správa nemovitostí žalované, byla zřízena až dne 1. 12. 1992 a ohledně výkonu těchto práv uzavřela dne 15. 8. 1997 mandátní smlouvu se společností A., s. r. o. I když vznikla řada sporů o výklad smlouvy ze dne 31. 7. 1990, byly tyto spory řešeny smírně, nájemní i podnájemní smlouvy byly uznány a usnesením ze dne 20. 8. 1997 Obvodní rada M. č. P. 6 (dále jen „Rada“) schválila všechny stávající nájemní a podnájemní smlouvy. Zhojila tak nedostatek svého předchozího souhlasu a akceptovala dané nájemné. Přesto Rada v dopise ze dne 22. 4. 1998 a následně A., s. r. o., vyzývaly žalobce k uzavření nových smluv v jiných cenových relacích pod pohrůžkou vyklizení a nutily tak žalobce k uzavření nových smluv, ačkoliv dosavadní smlouvy byly schváleny. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nepřípustný nátlak na žalobce k uzavření nových nájemních smluv při několikanásobně vyšším nájemném za situace, že žalovaná následně uzavřela nájemní smlouvy s jinými subjekty za nájemné v obdobné výši jako v roce 1994, je jednáním proti dobrým mravům, a z tohoto jednání vyplývá i úmysl žalované ukončit za každou cenu vztah s žalobcem. Protože bylo prokázáno, že v důsledku tohoto jednání žalované musel žalobce ukončit svou podnikatelskou činnost, odvolací soud dovodil, že úmyslné jednání proti dobrým mravům je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce, a to jak ve formě skutečné škody, tak i ušlého zisku ve výši zjištěné soudem prvního stupně. Žalovaná za tuto škodu odpovídá podle §424 obč. zák. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Uvádí, že v řadě právních otázek má napadené rozhodnutí zásadní význam, a jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že dohoda o pronájmu objektu D. ze dne 31. 7. 1990, uzavřená s P.-U., a. s., není smlouvou o nájmu budovy, nýbrž je třeba ji posoudit jako hospodářskou smlouvu o dočasném užívání majetku podle §71 a §348 hospodářského zákoníku, která však nesplňuje náležitosti předepsané hospodářským zákoníkem či dalšími předpisy, a je proto podle §21 odst. 1 hospodářského zákoníku neplatná. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že na základě této dohody mohla P.-U., a. s., jednat jako zmocněnec vlastníka a že měla oprávnění ke všem úkonům vlastníka, neboť z obsahu dohody nelze dovodit, že by ONV v P. 6 udělil této společnosti plnou moc k jednání svým jménem. Z dohody vyplývá, že úmyslem obou smluvních stran bylo dočasné úplatné přenechání budovy do užívání, a nikoli postoupení práv a povinností. Usnesení Rady ze dne 20. 8. 1997 pak nemohlo zhojit nedostatek předchozího souhlasu Rady a schválit stávající nájemní a podnájemní smlouvy, neboť usnesení obvodní rady nemůže mít žádné účinky v soukromoprávních vztazích vůči třetím osobám a zpětné vyslovení souhlasu k uzavření smlouvy nemůže „ratihabovat“ neplatný právní úkon. Žalovaná tedy dovozuje, že v roce 1998 před tím, než byly uzavřeny nové nájemní smlouvy se žalobcem, neexistoval žádný právní vztah, který by opravňoval žalobce užívat předmětné nebytové prostory. Pokud žalobce takové právo dříve měl, jednalo se o podnájem, kdy nájemcem byla společnost P.-U., a. s., a se zánikem oprávnění společnosti P.-U., a. s., užívat předmětnou budovu zaniklo i oprávnění žalobce. Uvádí, že žalovaná naopak chtěla žalobci užívání těchto prostor umožnit, proto mu nabízela uzavření nájemních smluv v roce 1998, což není v rozporu s dobrými mravy, a nelze přičítat žalované, že s ní žalobce uzavřel smlouvy, které nebyl schopen plnit. Dovolatelka namítá nedostatek příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a škodou vzniklou žalobci, neboť kdyby nebyly uzavřeny smlouvy z roku 1998, které byly teprve později shledány neplatnými, musel by žalobce předmětné prostory vyklidit už tehdy, neboť je užíval bez právního důvodu. Nesouhlasí se způsobem, jakým byla zjištěna výše ušlého zisku z podnikání žalobce, a to jako násobek ročního průměrného příjmu z let 1996 a 1997, neboť tento způsob odpovídá úpravě v §380 obchodního zákoníku, který však nelze na vztahy žalobce a žalované aplikovat. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 676/2001 namítá, že od ušlého zisku z podnájmů měly být odečteny náklady, které je nutné na jejich dosažení vynaložit. Dovozuje, že samotným prodejem zboží a zařízení nemohla žalobci vůbec škoda vzniknout, neboť inventární cena zboží a zařízení nemusí odpovídat tržní ceně, za kterou byly tyto věci prodány. Nesouhlasí dále se závěrem odvolacího soudu ohledně promlčení nároku na náhradu ušlého zisku, neboť okolnost, že 30. 6. 1999 uplynulo zdaňovací období za rok 1998, nemohla mít vliv na vědomost žalobce o výši škody z podnájmů, vzniklé v předchozím kalendářním roce. I kdyby počala subjektivní promlčecí doba běžet až od 1. 7. 1999, jak dovodily soudy obou stupňů, právo na náhradu ušlého zisku se promlčelo dne 1. 7. 2001, neboť u soudu bylo uplatněno až dne 20. 12. 2001 a skutečnost, že žalobce v jiném sporu část svého nároku započetl proti pohledávce žalované, nemá žádný vliv na běh promlčení u nezapočtené části nároku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 o. s. ř., neboť aplikace ust. §424 obč. zák. byla správná a nejedná se o věc zásadního právního významu. Vyvrací důvody dovolání s tím, že dovolatelka nesprávně interpretuje obsah rozhodnutí soudu, polemizuje se skutečnostmi, které nejsou relevantní pro rozhodnutí, a uvádí v dovolání nová stanoviska a tvrzení, která jsou nepřípustnými novotami podle §241a odst. 4 o. s. ř. Ať už je právní povaha smlouvy uzavřené mezi žalovanou a P.-U., a. s., jakákoli, soudy správně dovodily, a to i v předchozím sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 92/99, že tato společnost jednala se žalobcem jako zmocněnec žalované, správce nemovitostí, a to se souhlasem žalované na základě jejího pověření, uvedeného v dohodě ze dne 31. 7. 1990 pod písm. f). V řízení bylo prokázáno, že žalovaná v roce 1998 přinutila žalobce uzavřít nové - absolutně neplatné -smlouvy se zcela nereálnými podmínkami, jednání žalované bylo jednoznačně zaměřené na likvidaci podnikání žalobce a žalovaná tak jednala úmyslně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §424 obč. zák. Tvrzení, že před uzavřením smluv z roku 1998 nebyl žalobce k užívání předmětných prostor oprávněn, nebere v úvahu jeho smlouvu s P.-U., a. s. ze dne 6. 9. 1994 s dodatky z roku 1996, jejichž platnost byla usnesením Rady potvrzena. Pokud jde o výši škody, žalovaná uplatňuje nové skutečnosti, které nebyly v předchozím řízení uplatněny a nejsou proto přípustné. Poukazuje na to, že ušlý zisk byl doložen listinnými důkazy a stanoven podle výnosů dosahovaných z podnikatelské činnosti žalobce v předchozích letech, přičemž náklady na jejich dosažení byly již od příjmů odečteny. Pokud jde o promlčení, škoda byla způsobena úmyslně, což má z hlediska aplikace ust. §106 odst. 2 obč. zák. zásadní význam. Námitka promlčení byla vznesena k „části nároku“, tedy neurčitě, což neodpovídá požadavku §37 obč. zák. na platnost právního úkonu. Odvolací soud správně dovodil, že o výši škody se žalobce dozvěděl až na konci zúčtovacího období, neboť při dlouhodobějších a kolísavých nákladech lze až tehdy stanovit výši zisku. Žalobce nesouhlasí s názorem v dovolání, že z hlediska běhu promlčecí doby k uplatnění nároku nemá započtení vliv na běh promlčení u nezapočtené části. Navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Žalovaná pak dodatečně uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí považuje za zásadně významné po právní stránce, neboť řeší otázku odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím vyřešena, a další otázky týkající se platnosti a charakteru smluvních vztahů mezi žalobcem, žalovanou a P.-U., a. s., odpovědnosti za skutečnou škodu a ušlý zisk a jejich výše, promlčení nároku žalobce, vzniku odpovědnosti a účinků usnesení obvodní rady M. č. P. 6. Opakuje a rozvádí své výhrady uvedené v dovolání, popírá, že by se dopustila úmyslného jednání proti dobrým mravům. Žalobce v dalším vyjádření k replice žalované poukázal na to, že některé z otázek předložených žalovanou dovolacímu soudu již byly řešeny v jeho rozhodnutích. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku ve věci samé se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Při úvaze, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, a při přezkoumávání správnosti rozhodnutí je pak vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Především jde o to, zda v napadeném rozhodnutí řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí projednávané konkrétní věci, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, a za splnění tohoto předpokladu pak dovolací soud zkoumá, zda jde o takovou právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. o právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005). Z právních otázek, předložených dovolacímu přezkumu, nemůže mít zásadní význam pro rozhodnutí otázka platnosti či neplatnosti smlouvy mezi bývalým ONV P. 6 a společností P.-U., a. s., z 31. 7. 1990, a to nejen proto, že příčina vzniku škody vzniklé žalobci nespočívá v uzavření této smlouvy, nýbrž v nájemní smlouvě mezi spol. A. a žalobcem z r. 1998, jejíž neplatnost byla v řízení vyřešena, ale zejména proto, že z hlediska aplikace §424 obč. zák. není tato otázka rozhodující. Z hlediska tohoto ustanovení nemá zásadní význam ani otázka právních účinků usnesení rady M. č. P. 6 o schválení dosavadních nájemních smluv a ostatně ani otázka platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy žalobce z r. 1994 – 6. Podle ust. §424 obč. zák. za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Aplikace §424 obč. zák. nevyžaduje, aby ze strany škůdce došlo přímo k porušení smluvního závazku, tedy k porušení právní povinnosti vyplývající ze smlouvy, neboť v takovém případě nastupuje odpovědnost za porušení právní povinnosti podle §420 obč. zák. Odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům zahrnuje jak případy právem neupraveného jednání, tak právě případy oprávněného výkonu práva, který směřuje k poškození jiného, neodporuje sice přímo zákonu a nedosahuje intenzity protiprávnosti, ale je v rozporu s dobrými mravy. Znamená to, že i když škůdce vykonává své právo, avšak způsobem, který záměrně poškozuje jiného a vede k nepřiměřeným důsledkům, jde o tzv. šikanozní výkon práva, jenž je sankcionován právě ustanovením §424 obč. zák. Úmyslné jednání proti dobrým mravům, jež má za následek vznik škody, je předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu. Nemůže obstát námitka dovolatelky, že právě uzavřením nájemní smlouvy v r. 1998 mělo být žalobci umožněno pokračovat v dosavadním užívání prostor v objektu D., neboť - jak vyplývá ze skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn - nešlo o navázání nájmu, nýbrž o snahu stanovením nereálných podmínek znemožnit mu jeho další podnikání v tomto objektu. Ze skutkových zjištění, jež nejsou předmětem dovolacího přezkumu, vyplývá, že v důsledku toho, že žalobce byl donucen nájemní smlouvy v r. 1998 uzavřít a podle nich plnit, musel zanechat své podnikatelské činnosti a vznikla mu tak škoda, zatímco poté žalovaná pronajala tyto prostory jinému za výrazně nižší nájemné. Proto – i kdyby zde před r. 1998 neexistoval platný nájemní vztah mezi účastníky – ač obě strany vycházely z opaku – platí, že šikanozní výkon práva (tedy nikoliv jen „nemravný“ zásah do smluvních vztahů) je jednáním proti dobrým mravům. Zásada „nikdo nesmí zneužívat svého práva jednáním proti dobrým mravům“ platí právě v případech, kdy jde o jednání dovolené, nikoliv protiprávní, avšak v konkrétních souvislostech naplňující znaky nemravného jednání. Vzhledem k tomu, že na závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto k okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. proto nesplňují dovolací námitky, směřující proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí. To se týká zejména námitek ohledně stanovení výše náhrady škody. Zjištění výše vzniklé škody je především otázkou skutkových zjištění na základě provedeného dokazování. Nesouhlas s tím, jak byl na základě zhodnocení provedených důkazů zjištěn skutkový stav, není námitkou nesprávného řešení otázky právní, tím méně může být otázkou zásadního právního významu. Pokud jde o námitky ke způsobu, jakým byla stanovena výše ušlého zisku v daném případě, je třeba uvést, že občanský zákoník nestanoví kogentní pravidla, jakým způsobem je soud povinen při zjišťování výše ušlého zisku podnikatele – obchodní společnosti postupovat. Vždy je rozhodující stav, jaký zde byl před vznikem škody, tedy předtím, než poškozenému začala vznikat škoda. Způsob zjišťování výše ušlého zisku pak v každém jednotlivém případě závisí na skutkových okolnostech a na tvrzeních poškozené společnosti o konkrétních okolnostech, z nichž dovozuje, že by v zažalovaném období dosahovala při svém podnikání zisku, o který přišla. V daném případě byla výše ušlého zisku žalující společnosti zjišťována konkrétně z výsledků její podnikatelské činnosti v předchozích letech ve výši, v jaké by zisku skutečně dosáhla v době, za níž je náhrada požadována, a nikoliv - jak je s odkazem na §380 (správně §381) obchodního zákoníku namítáno v dovolání – že by byla stanovena zjednodušeným způsobem jako náhrada zisku ve výši zpravidla dosahované za srovnatelných podmínek v obdobném okruhu podnikání. Už z toho důvodu nemá zásadní význam námitka, že právní názor na způsob stanovení výše ušlého zisku v dané věci nemá oporu v občanském zákoníku. Ostatně lze dodat, že ani v občanskoprávních vztazích není vyloučena možnost stanovit výši nároku na náhradu ušlého zisku (§136 o. s. ř.) formou tzv. fiktivního příjmu, tj. příjmu, jakého by poškozený v rozhodném období dosahoval, nebýt jeho vyřazení z výdělečné činnosti, v porovnání s jiným srovnatelným podnikatelem. Ani skutkový závěr, kdy se žalobce dozvěděl o rozsahu, v jakém mu ušel zisk z podnikání za část roku 1998, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Dozvědět se o škodě znamená mít k dispozici takové skutkové údaje, které umožňují výši škody - aspoň orientačně – vyčíslit tak, aby bylo možno podat žalobu, samozřejmě s možností dodatečného upřesnění, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. Rozhodující je skutkové zjištění, kdy se poškozený dozvěděl o skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit rozsah škody na ušlém zisku za r. 1998, nikoliv – jak je namítáno v dovolání – zda s ohledem na právní úpravu zákona o daních z příjmu a o správě daní a poplatků lze předpokládat, že již předtím mohl určit výši majetkové újmy v penězích. V tomto směru dovolatel zpochybňuje především skutková zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci; nejedná se proto o námitku týkající se nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Otázkou zásadního právního významu, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a má i judikatorní přesah, je otázka běhu promlčecí doby k uplatnění práva na plnění z pohledávky, jež byla předtím v jiném sporu namítnuta k započtení a zčásti k jejímu započtení nedošlo. Řešení, jež ohledně této otázky odvolací soud v projednávané věci přijal, je zpochybňováno v dovolání. Z hlediska této otázky představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, a dovolání je v tomto směru přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák. předpokládá, že věřitel v promlčecí době uplatnil své právo u soudu, popř. jiného příslušného orgánu, a v řízení řádně pokračoval, tedy svými úkony nebránil průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí. Věřitel může uplatnit své právo proti dlužníkovi u soudu nejen podáním žaloby na plnění (§79 o. s. ř.), ale v řízení vedeném dlužníkem proti němu i podáním vzájemné žaloby (§97 odst. 1 o. s. ř.) a rovněž tzv. kompenzační námitkou, tedy projevem, jímž uplatňuje svou pohledávku k započtení proti pohledávce žalobce (§98 o. s. ř.). Od okamžiku, kdy bylo právo takto v řízení uplatněno, promlčecí doba až do skončení řízení neběží; po jeho skončení pak její běh pokračuje. V rozsahu, v jakém se kryjí, zanikají započtením vzájemné pohledávky dlužníka a věřitele, a to zásadně okamžikem, kdy se setkaly, tj. kdy nastala splatnost pohledávky později splatné (§580 obč. zák.). Započtení je jeden z důvodů zániku dluhu. Pohledávka, jež nezanikla započtením, však trvá dále a běh promlčecí doby k jejímu uplatnění pokračuje po pravomocném skončení řízení, v němž byla vznesena kompenzační námitka. Na tom nic nemění okolnost, že z celkové výše pohledávky namítnuté k započtení proti pohledávce dlužníka zanikla jen její část. Ke stavení běhu promlčecí doby dochází totiž v tom rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno. Jestliže započtením zanikla jen část pohledávky namítnuté k započtení, ohledně zbývající (nezaniklé) části pohledávky se promlčecí doba stavěla po dobu řízení, v němž byla takto uplatněna (§112 obč. zák.), a teprve po jeho skončení pokračoval běh promlčecí doby k uplatnění této zbývající části pohledávky. Jestliže tedy v daném případě v soudním řízení, v němž se žalovaná domáhala na žalobci plnění, žalobce namítl proti pohledávce na něm vymáhané svou protipohledávku k započtení, a to do výše pohledávky proti němu uplatněné (4,721.167.-Kč) a svými úkony nebránil pokračování v tomto řízení, došlo ke stavení promlčecí doby ohledně celé takto uplatněné pohledávky, a to od okamžiku vznesení kompenzační námitky až do pravomocného skončení řízení. Započtením vzájemných pohledávek zanikly obě sice jen do výše, v níž byla pohledávka uplatněná proti žalobci shledána důvodnou (tj. 1,340.856,- Kč), avšak až do pravomocného skončení řízení (27. 3. 2003) běh promlčecí doby v rozsahu celé uplatněné protipohledávky (4,721.167.-Kč) nepokračoval. Nelze proto přisvědčit názoru vyslovenému v dovolání, že na běh promlčecí doby nemá vliv skutečnost, že pohledávka žalobce proti žalované byla namítnuta k započtení v jiném řízení. Jak z výše uvedeného vyplývá, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, Nejvyšší soud tedy dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 91.180,- Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vypočítaná podle ust. §3 odst. 1 bod 7. vyhlášky, zaokrouhlená podle §16 odst. 2 vyhlášky a snížená o polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 1. 11. 2004), v částce 75,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. ledna 2007 JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Právní věta:Ke stavení běhu promlčecí doby dochází v tom rozsahu, v jakém byla pohledávka věřitele namítnuta v soudním řízení k započtení proti pohledávce jeho dlužníka zanikla-li započtením jen část pohledávky namítnuté k započtení, staví se promlčecí doba dle §112 obč. zák. ohledně zbývající části pohledávky od okamžiku vznesení kompenzační námitky až do pravomocného skončení řízení.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2007
Spisová značka:25 Cdo 874/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.874.2005.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Započtení
Promlčení
Dotčené předpisy:§112 předpisu č. 40/1964Sb.
§98 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:5 / 2008
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21