ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1515.2006.2
sp. zn. 28 Cdo 1515/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a/ R. V., b/ Ing. B. K., c/ Mgr. H. D., všechny zastoupené advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 497.036,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení 1,308.817,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 188/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005, č. j. 20 Co 387/2005-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyním na nákladech dovolacího řízení částku celkem 18.330,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem shora označeným částečně potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2005, č. j. 12 C 188/98-132, a to ohledně žalobkyněmi požadované částky 423.585,-Kč s příslušenstvím (I.); ve zbytku žaloby změnil rozsudek tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním 73.451,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 10. 2. 1999 do zaplacení (II.). Ve výroku o vzájemném návrhu, aby žalobkyním byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 1.308.817,- Kč s příslušenstvím, odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (III.). Odvolací soud konečně rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na nákladech řízení před oběma instancemi částku 105.008,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (IV.).
Odvolací soud řešil spor o výši pohledávek stran z titulu bezdůvodného obohacení podle §457, §458 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť nebyl zpochybněn závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor mezi účastníky ze dne 1. 4. 1993 pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Žalobkyně se jako pronajímatelky domáhaly doplatku částky odpovídající dlužnému nájemnému za období od počátku užívání prostor v domě na Masarykově nábřeží 22 v P. až do 1. 4. 1998; byla jim přiznána částka, která odpovídala dluhu žalovaného s ohledem na výši nájemného podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. a na (neplatné) smluvní ujednání o zvýšení nájemného a inflační doložce. Žalovaný požadoval náhradu za investice vložené do prostor, jimiž došlo ke zhodnocení nemovitosti; o těchto investicích nebyla uzavřena samostatná smlouva a žalobkyně úspěšně namítly jejich promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, směřující do výroku III. o potvrzeném zamítnutí vzájemného návrhu a do akcesorického výroku IV. o nákladech řízení (sám o sobě nemůže být přípustným předmětem dovolání). Dovolatel přičítal napadené části rozsudku zásadní právní význam a vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že mezi účastníky smlouvy existovala dohoda o provedení stavebních prací a že tedy nešlo o plnění právně nepodložené. Investice byly „jednostranným konáním účastníka“, k jejich provedení byl dán souhlas žalobkyň a otázkou zásadního právního významu mělo být, „zda nárok žalovaného je či není nárokem z neplatné nájemní smlouvy vzniklým z titulu povinnosti žalobkyň vrátit vše co podle ní od žalovaného dostaly“, přičemž měla být též posouzena důvodnost námitky promlčení, vznesené žalobkyněmi, ve světle §107 odst. 3 o. z. Žalovaný žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání nesouhlasily s tvrzeními dovolatele a navrhovaly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl či zamítl.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátkou, podal dovolání v otevřené lhůtě. Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v zásadním právním významu napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod byl vylíčen (viz výše) v intencích §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání byla – při shodě rozsudků nižších instancí – závislá na případné kontradikci řešení relevantních právních otázek vyššími instancemi nebo na posouzení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem. Žádný z těchto znaků přípustnosti dovolání však nebyl naplněn.
Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Nemohl tedy dovodit, že by o investicích, vložených do nemovitosti, existovala dohoda o konkrétních podmínkách a úhradách stavebních prací, jestliže to neučinily nižší soudy (zejména soud odvolací).
Za takového právního stavu je nutné se řídit usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 355/2001, publikovaným v Souboru rozhodnutí NS, sv. 23, č. C 1672/2003, znějícím (právní věta) takto: Vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila, a to k okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, nikoliv k okamžiku, kdy investující osoba nemovitost vyklidí.
Stavební práce dokončil žalovaný dne 23. 9. 1993, jak zjistil odvolací soud. Tímto dnem začaly běžet lhůty podle §107 odst. 1, 2 o. z., tedy tříletá objektivní a dvouletá subjektivní lhůta. Žalovaný však uplatnil v řízení nárok cestou vzájemného návrhu až s účinkem dne 17. 3. 1999. Vznesly-li poté žalobkyně námitku promlčení nároku (§100 odst. 1 in fine o. z.), stalo se tak důvodně a žalovaný nemohl být úspěšný.
Neobstojí ani poukaz dovolatele na §107 odst. 3 o. z. Toto ustanovení upravuje právní relevanci (resp. neúčinnost) námitky promlčení jen pro případ vzájemného (synalagmatického) plnění účastníků neplatné smlouvy (zde užívání nebytových prostor kontra úhrada za toto užívání), nikoli však ve vztahu k investicím vloženým do cizí nemovitosti.
Ze všech shora uvedených důvodů bylo dovolání žalovaného odmítnuto (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobkyním vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady spočívaly v odměně jejich zástupce za jeden úkon, která představovala ve výchozí výši částku 61.360,- Kč (počítáno z výše nároku uplatněného žalovaným, dovolací řízení zahájeno před 1. 9. 2006, tj. sazba podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před uvedeným datem; zvýšení za společné zastoupení podle §17 odst. 2 téže vyhl.). K takto zjištěné výši odměny bylo třeba přičíst DPH ve výši 19%, takže odměna činila 73.020,- Kč. Poté však nezbylo než odměnu dvakrát krátit o polovinu, a to za jediný úkon v dovolacím řízení a za odmítnutí dovolání (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Výsledná částka odměny pak byla – s přičtením 75,- Kč režijního paušálu – 18.330,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu