ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1743.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1743/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce ČR – Ministerstvo obrany, jménem žalobce jednající Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti žalovanému městu Ch., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 198/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2006, č.j. 14 Co 15/2006-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení o dovolání v částce 3.065,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 11. 2005, č.j. 15 C 198/2005-25, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 171 se stavební parcelou č. 1166/1 o výměře 649 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro k.ú. a obec Ch. u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště Ch. Žalobce byl rozsudkem odvolacího soudu zavázán též k zaplacení nákladů odvolacího řízení ve výši 5.075,- Kč, jak protistraně vznikly.
Okresní soud v Chebu zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k výše označeným nemovitostem, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Dospěl sice k závěru, že na požadovaném určení vlastnického práva má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., po věcné stránce –z hlediska zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, však žaloba neobstála. Novelou tohoto zákona pod č. 114/2000 Sb., účinnou od 1. 7. 2000, byl totiž mj. zařazen do citovaného zákona §2a, podle kterého do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) – d), které obce získaly za podmínek uvedených v §2a odst. 1 písm. a), b) – tedy také jako konfiskát v roce 1945, jehož vlastníkem se později stala Česká republika. Soud prvního stupně z gramatického výkladu §zmíněného §2a dovodil, že rozhodujícím datem přechodu vlastnictví k nemovitostem na obec (za současného závěru o splnění ostatních restitučních podmínek) byl 1. červenec 2000. Žalovaný tedy postupoval správně, pokud nechal na základě ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. zapsat své vlastnické právo k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, neboť tyto nemovitosti mu byly již v minulosti přiděleny do vlastnictví v režimu dekretu prezidenta republiky č.108/1945 Sb. Přede dnem 1. 7. 2000 byly nemovitosti ve vlastnictví ČR, a tudíž k tomuto datu žalobce pozbyl ex lege své vlastnické právo.
Odvolací soud pak vyšel ze skutkového stavu, který zjistil soud prvního stupně, a dospěl ke shodnému právnímu závěru. Zákon č. 172/1991 Sb., účinný ode dne 24. 5. 1991, byl právní skutečností, na jejímž základě obce nabyly vlastnictví k majetku tam uvedenému, ovšem za předpokladu, že šlo k tomuto dni o věc (nemovitost) ve vlastnictví České republiky. Nemovitosti, o které se ve sporu jednalo, sloužily však ke dni 24. 5. 1991 k obraně a ekonomickému zabezpečení obranyschopnosti dřívější České a Slovenské federativní republiky, a proto do majetku obce tehdy nemohly přejít. Na základě novely č. 114/2000 Sb. (viz §2a) zákona č. 172/1991 Sb. přešly z majetku státu do majetku obcí další nemovitosti včetně předmětných; šlo tu již výhradně o majetek České republiky, který na ni přešel z majetku federálního po zániku tohoto státního útvaru. Odvolací soud zároveň dovodil, že za rozhodné pro přechod vlastnictví je nutno považovat datum 1. 7. 2000, jako den účinnosti shora zmiňované novely.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné právní posouzení věci mělo spočívat v nesprávném stanovení rozhodného data pro přechod majetku z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Žalobce v dovolání tvrdil, že vlastnictví k nemovitostem, přecházejícím do vlastnictví obcí podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., je nutno posuzovat k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v původním znění, tj. k 24. 5. 1991; nikoliv tedy k datu 1. 7. 2000. Slovní spojení „pokud jsou ve vlastnictví České republiky“ je nutno interpretovat ve významu zákona novelizovaného a nikoliv novelizujícího. Jestliže by zákonodárce sledoval záměr, aby se ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. vztahovalo na majetek, který byl ve vlastnictví České republiky ke dni 1. 7. 2000, učinil by tak výslovně. Podle názoru žalobce lze dovodit závěr, že ustanovení §2a citovaného zákona se týká majetku, který byl ve vlastnictví České republiky ke dni 24. 5. 1991, též z ustanovení čl. II. zákona č. 114/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení se nároky založené tímto zákonem nedotýkají věcí, které před účinností zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát; v období od 24. 5. 1991 do 1. 7. 2000 mohlo dojít ke změně vlastníka nemovitostí. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Zdůraznil, že podmínkou přechodu vlastnictví podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. bylo pouze vlastnictví ČR ke dni 1. 7. 2000 a nikoliv ke dni 24. 5. 1991, což vyplývá jednak z výkladu příslušného ustanovení, ale také z účelu celé novely č. 114/2000 Sb.; jejím cílem bylo předání takového majetku obcím, s nímž se dříve pro jejich hospodaření počítalo. Žalovaný považoval právní posouzení věci nižšími instancemi za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání protistrany zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za správně nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, doznal změny zákonem č. 114/2000 Sb., a to mj. vložením ustanovení §2a, upravujícího další případy přechodu nemovitostí do vlastnictví obcí ke dni 1. 7. 2000. Smyslem tohoto zákona bylo dále omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit jim hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu. Stát tak obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004).
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že rozhodným datem, k němuž je nutné posuzovat vlastnictví přecházejících nemovitostí z ČR na obce, je právě 1. červenec 2007. Z textu zákona nijak nevyplývá, že věci resp. nemovitosti vypočtené v §2a musely být - ostatně bylo by to takřka protismyslné – ve vlastnictví České republiky ke dni 24. 5. 1991. Z dikce §2a „do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d)“ lze naopak poprávu dovodit, že mělo jít o nemovitosti, patřící České republice právě k datu 1. 7. 2000. Uvedený závěr koresponduje i s ustanovením čl. II. zákona č. 114/2000 Sb., podle kterého nároky, založené tímto zákonem v čl. I (obsahujícího §2a), se nedotýkají věcí, které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát (což se zde nestalo).
Na základě řečeného dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli hmotněprávním pochybením, a nedošlo tedy k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, či snad že by nebyly řešeny (kromě judikátů citovaných výše viz dále např. rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 28 Cdo 280/2004, 28 Cdo 2212/2004). Podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly dány a dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalované straně vzniklo podle §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 5.000,- Kč (§5 písm. b/, §14 odst. 1, §15), krácená však ještě o 50 % podle §18 odst. 1 téhož předpisu za jediný úkon v dovolacím řízení na 2.500,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. J. W. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty (19 % - srov. §47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 490,- Kč (srov. též R 21/2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu