ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2064.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2064/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) T. H., zastoupeného advokátem, b) M. H. – H., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR – Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o zaplacení částky 1,463.422,- Kč, vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 64/2002, o dovolání žalobce a) a žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, č.j. 22 Co 365/2003-105, takto:
I. Dovolání žalobce a) a žalobce b) se odmítají.
II. Žalobce a), žalobce b) a žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č.j. 22 Co 365/2003-105, potvrdil rozsudek ze dne 10. 4. 2003, č.j. 26 C 64/2002-52, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) zamítl žalobu o zaplacení částky 1,463.422,- Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že dne 22. 5. 1996 byla mezi žalobci společně s jejich právním předchůdcem Z. S. jako osobami oprávněnými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a státním podnikem P., p. z., (dále jen „podnik P.“, resp. „státní podnik“), jako osobou povinnou podle téhož zákona, uzavřena dohoda o uznání nároku na náhradu za znehodnocené nemovitosti v částce 1,574.253,- Kč (dále jen „dohoda o uznání restitučního nároku“) a že dne 22. 8. 1997 podnik P. zanikl výmazem z obchodního rejstříku po zrušení bez likvidace a jeho majetek, práva a závazky přešly na Fond národního majetku České republiky (dále jen „FNM“, resp. „Fond“), který v souladu s ustanovením §14 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, převedl na základě privatizačního projektu č. 21105 majetek zaniklého státního podniku na nové nabyvatele. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že v rámci privatizace podniku P. provedené podle zákona č. 92/1991 Sb. přešla s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky s privatizovaným majetkem související včetně závazku z dohody o uznání restitučního nároku a že FNM neručí za závazky přešlé na nabyvatele v rámci tzv. velké privatizace, které vznikly před 13. 8. 1993, a z těchto důvodů není ve sporu věcně pasivně legitimován (stejně jako žalovaná jakožto jeho právní nástupce). Uvedl, že dnem zrušení státního podniku nebo dnem vynětí části jeho majetku přechází privatizovaný majetek na FNM; v souvislosti s tímto převodem však na FNM práva a povinnosti nepřecházejí, neboť tato práva a povinnosti přecházejí přímo na nabyvatele privatizovaného majetku.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení samostatným dovoláním. Žalobce a) [dále též „dovolatel a)“] i žalobce b) [dále též „dovolatel b)“] dovozují přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelé zpochybňují závěry odvolacího soudu, že v rámci privatizace podniku P. přešly spolu s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, tedy mimo jiné i závazek z dohody o uznání restitučního nároku, a že závazek podniku P. nepřešel na FNM, přičemž je zcela nerozhodné, zda ke dni zániku státního podniku trval či nikoli. Dovolatel a) namítá, že v případě, kdy docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky), nepřecházely na jejího nabyvatele ty závazky, které se vztahovaly k privatizovanému podniku jako celku (bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly) a na podporu svého názoru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1142/2000. V posuzované věci se předmětný závazek podniku P. podle žalobce a) „vzhledem ke své povaze mohl upínat k privatizovanému podniku jako celku.“ Z tohoto důvodu nepřešel na žádného z nabyvatelů při privatizaci částí majetku státního podniku ke dni jeho zrušení; tímto dnem došlo k přechodu závazku na FNM, do jehož práv a povinností vstoupila dnem účinnosti zákona č. 178/2005 Sb. žalovaná. Dovolatel b) vytýká odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s námitkou žalobců, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť soud prvního stupně „měl za prokázané, že náhrada za znehodnocení zemědělského majetku uplatněná na s.p. P. byla vyřešena s Pozemkovým fondem ČR H. B..“ Tato náhrada nebyla oprávněným poskytnuta v plné výši, neboť jim bylo zaplacenou pouze 110.831,- Kč formou převodu části nemovitostí podniku P. do jejich vlastnictví. Z těchto důvodů oba dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně žádají o odklad vykonatelnosti výroků rozsudků soudů obou stupňů o nákladech řízení.
Žalovaná se k žádnému z dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud posoudil obě dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání byla podána oprávněnými osobami, včas, obsahují stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokáty a jimi byla dovolání též sepsána.
Návrh žalobců na odklad vykonatelnosti podle §243 o.s.ř. dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož jí dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelé zpochybňují právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozhodnutí spočívá), že v rámci privatizace majetku podniku P. přešel s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele i závazek z dohody o uznání restitučního nároku, a (mimo jiné) z tohoto důvodu není žalovaná jakožto právní nástupce FNM ve sporu pasivně věcně legitimována.
Závěr o absenci pasivní věcné legitimace na straně žalované z důvodu, že FNM neručí ve smyslu §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. svým majetkem za závazky přešlé na nabyvatele v rámci tzv. velké privatizace, žádným z dovolatelů zpochybněn nebyl.
V rozsudku ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 420/2002, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že Fond disponuje vždy s privatizovaným majetkem a souvisejícími právy a závazky pouze od okamžiku, kdy jsou na něj zakladatelem státního podniku převedeny, do okamžiku, kdy je převede nabyvateli. Z toho důvodu není žalovaná pasivně legitimována ani jako přímý dlužník.
Dovolatel a), poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1142/2000, podle kterého s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházela podle §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku, a závazky, které se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely podle citovaného ustanovení v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky), namítá, že v posuzované věci byl majetek podniku P. „privatizován podle (několika) rozhodnutí o privatizaci části podniku, tj. došlo k převodům několika částí podniku,“ z čehož dovozuje, že do okamžiku zrušení podniku nenastala žádná právní skutečnost, se kterou zákon spojuje přechod závazku z dohody o uznání restitučního nároku na některého z nabyvatelů. Dovolatel a) však pomíjí, že uvedené závěry se týkaly odpovědnostních závazků (konkrétně závazků z odpovědnosti státního podniku jako zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnanci), u nichž je opodstatněna úvaha, že se upínají k privatizovanému podniku jako celku, a nedopadají tudíž na nároky z dohody o uznání závazku k náhradě za znehodnocení nemovitosti dle §14 zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatel b) odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal s námitkou uplatněnou v odvolacím řízení směřující proti skutkovému zjištění soudu prvního stupně, že „náhrada za znehodnocení zemědělského majetku uplatněná na s.p. P. byla vyřešena s Pozemkovým fondem ČR H. B.“ Tyto námitky jsou podle dovolacího soudu podřaditelné toliko dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., které však za situace, kdy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze.
Z vyjádření obou dovolatelů, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ vyplývá, že obě dovolání směřují i proti té části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolací námitky ve věci samé nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části obě dovolání směřují proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Žalobci sice z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání byla odmítnuta, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobcům právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žalobce a), žalobce b) a žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu