Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2007, sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2865.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2865.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce I. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. f. s., zastoupenému advokátem, o určení rozporu rozhodnutí žalovaného se zákonem a stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 142/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č.j. 16 Co 241/2006-127, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení 1. Žalobce svou žalobou napadl rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS (Č. f. s., dále „ČMFS“) a domáhal se určení, že toto rozhodnutí, datované dne 19. 8. 2004, je v rozporu se zákonem a stanovami svazu. Tvrdil zejména, že orgán ČMFS nebyl oprávněn ho jakkoli sankcionovat, neboť on sám nebyl členem tohoto občanského sdružení a ve funkci předsedy dozorčí rady 1. F. C. S., a. s. (později 1. F. C. S., a. s.) nepodléhal jeho jurisdikci. 2. Podle zjištění nižších instancí byla ve věci žalobce vydána dvě rozhodnutí: - prvním z nich, vydaným disciplinární komisí ČMFS pod č. j. 091/2004 dne 2. 7. 2004, byl žalobci jako předsedovi dozorčí rady 1. F. C. S. uložen zákaz výkonu všech funkcí v orgánech ČMFS a jeho členských subjektech na 24 měsíců nepodmíněně od 3. 7. 2004 do 2. 7. 2006 včetně a pokuta ve výši 100.000,- Kč (obojí podle tam citovaných článků stanov ČMFS); důvodem bylo ovlivňování výsledků utkání 1. G. l., jak tamtéž zdůvodněno; - druhým, vydaným dne 19. 8. 2004 odvolací a revizní komisí svazu, bylo zrušeno rozhodnutí disciplinární komise pro formální vady (nedostatek konkrétního odůvodnění) a nově uloženy tytéž tresty s tím, že v odůvodnění rozhodnutí byl delikt žalobce podrobně popsán. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 1. 2005, č. j. 19 C 142/2004-34, vyhověl žalobě a určil, že rozhodnutí odvolací a revizní komise žalovaného ze dne 19. 8. 2004 je v rozporu se zákonem a odporuje stanovám žalovaného. Zavázal též žalovaného, aby zaplatil na nákladech řízení žalobci částku 7.425,- Kč prostřednictvím jeho právního zástupce. 4. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Dovodil, že naléhavý právní zájem byl dán jak z materiálních (viz níže), tak i z formálních důvodů. Orgány ČMFS jsou orgány zájmové samosprávy a nejsou splněny podmínky, aby jejich rozhodnutí podléhalo správnímu přezkumu; těmito podmínkami by muselo být svěření rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob těmto orgánům zákonnou cestou (1), a to pro oblast veřejné správy (2). Kromě toho soud přisvědčil žalobci, že mu náleží jako nečlenovi žalovaného (podrobněji níže) za použití analogie právní ochrana ve znění takové určovací žaloby, jakou upravuje §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále převážně „zákon o sdružování občanů“) – tj. žaloby na určení rozporu rozhodnutí orgánu občanského sdružení se zákonem nebo stanovami. 5. Prvostupňový soud dospěl k závěru, že lze dovodit splnění obojího zákonného požadavku: jak rozporu napadeného rozhodnutí se zákonem, tak i se stanovami žalovaného. 6. Rozpor se stanovami vyplývá v odůvodnění rozsudku první instance ze srovnání organizačního předpisu ČMFS o členství ve svazu se závěrem o tom, že žalobce neučinil potřebné úkony a nestal se tedy jeho členem. Z toho se dovozuje, že žalobce – jako nečlen svazu - nemohl být disciplinárně potrestán. Členy ČMFS se podle článku 3 odst. 1 jeho stanov mohou stát fyzické osoby a právnické osoby, mající provozování fotbalu v předmětu své činnosti. Členství vzniká na základě přihlášky s prohlášením o dobrovolném vstupu do sdružení a o podřízení se jeho stanovám a dalším interním předpisům. Výkonný výbor ČMFS poté rozhoduje o přijetí přihlášky, k níž je právnická osoba povinna přiložit své stanovy či jiný zakládací dokument. Z obsahu spisu je zjevné, že žalobce jako fyzická osoba samostatně žádný z relevantních úkonů neučinil a nestal se tedy individuálním členem ČMFS. Č. f. s. je podle skutečností dostupných ze spisu založen především na členství právnických osob (klubů, oddílů, společností), jejichž družstva jsou aktivně účastna soutěží, pořádaných svazem. Členem ČMFS tedy bylo 1. F.C. S., a. s., nikoli žalobce. 7. Rozpor se zákonem dovodil soud prvního stupně z ustanovení §5 zákona o sdružování občanů. Podle tohoto ustanovení nesmějí občanská sdružení ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy. Právo občanů sdružovat se je dobrovolné a podmínky jeho výkonu chrání Ústava i citovaný zákon. Na obligační bázi lze připustit, že by se také nečlen sdružení mohl na základě vlastního projevu vůle zavázat k podřízení se stanovám sdružení. Soud prvního stupně však akcentoval, že žalobce jako předseda dozorčí rady akciové společnosti mohl svou aktivitou naplnit pouze podmínky §197 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení dozorčí rada jen dohlíží na výkon působnosti představenstva při realizaci podnikatelské činnosti, což obsahově nezakládá pravomoc orgánů ČMFS. Činnost dozorčí rady se projevuje pouze uvnitř obchodní společnosti, nikoli vůči třetím osobám stojícím mimo společnost (na rozdíl od jednání členů představenstva akciové společnosti). Ani odpovědnost členů dozorčí rady nemůže vybočit z rámce daného právní úpravou obchodní společnosti. 8. K odvolání žalovaného poté rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, č. j. 19 Co 151/2005 – 69, tak, že změnil výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobce byl zavázán, aby zaplatil žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 7.350,- Kč. 9. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, podle nichž žalobce nebyl členem ČMFS. Disciplinární řízení s ním tedy nemělo být vedeno. Odvolací soud však nepřiznal žalobci naléhavý právní zájem na žalobě podle §80 písm. c/ o. s. ř. Nestal-li se žalobce členem žalovaného, tím spíše se jeho právní postavení po uložení disciplinárního trestu v ničem nezměnilo; ani v případě vyhovění určovací žalobě by nebyl naplněn její preventivní charakter. 10. Po dovolání podaném žalobcem rozhodl ve věci Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2006, č. j. 28 Cdo 2750/2005-97. Tímto rozsudkem byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. 11. Dovolací soud nesdílel právní závěry odvolací instance ohledně naléhavého právního zájmu na žalobě (§80 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS negativně zasáhlo do sféry práv žalobce. Nemohl-li by žalobce podat žalobu k soudu, neměl by jinou možnost, jak toto rozhodnutí zpochybnit. Žalobce se nemohl jako nečlen přímo opřít o žalobní petit podle §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů. Náležel mu však naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby ve znění, které zmíněnému ustanovení odpovídá. Toto žalobcovo oprávnění dovodil dovolací soud za použití analogie. 12. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2006, č. j. 16 Co 241/2006-127, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (viz zde bod 3.) v meritu věci potvrdil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 20.113,- Kč. 13. Odvolací soud byl vázán právními závěry Nejvyššího soudu a opětovně konstatoval, že žalobce nesplnil podmínky členství v ČMFS. Přiznal žalobci naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve znění, jak byla podána, a dovodil, že se na žalobce nemohl vztahovat článek 1., bod 1., 7. Disciplinárního řádu ČMFS. Rozhodla-li odvolací a revizní komise sama ve druhé instanci a uložila-li žalobci stejné tresty jako disciplinární komise, pak z její strany nešlo o zamítnutí odvolání žalobce a žalobní petit byl správně směrován jen proti rozhodnutí odvolací a revizní komise. II. Dovolání 14. Žalovaný dovodil přípustnost dovolání, které proti rozsudku odvolacího soudu podal, pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Současně tvrdil, že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud na základě těchto důvodů zrušil oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 15. Dovolatel především napadl argumentaci odvolacího soudu, jež vycházela z právního názoru Nejvyššího soudu o přípustnosti určovací žaloby na základě analogického použití §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů. Tvrdil, že kombinace §15 odst. 1 uvedeného zákona a §80 písm. c/ o. s. ř. je neslučitelná a vnitřně logicky rozporná. Dovolací soud tuto svou interpretační konstrukci patřičně nezdůvodnil. Nevypořádal se s tím, proč by mělo být do činnosti občanského sdružení zasahováno zvenčí, tj. nečleny. Ustanovení §2 odst. 3 věty druhé zákona o sdružování občanů stanoví, že do postavení a činnosti občanských sdružení mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona (pasáž dovolání označená A.1). 16. Dovolatel dále vyložil svůj právní názor na důsledky rozhodnutí Odvolací a revizní komise ČMFS pro žalobce. Nesouhlasil s tím, že by toto rozhodnutí znamenalo jakýkoli negativní zásah do sféry jeho práv. Poukázal na postoj samotného žalobce, který se neohradil vůči požadavku ČMFS zaplatit pokutu ve výši 100.000,- Kč a uvedl v souvislosti se svou výzvou vrátit uvedenou částku (tedy pokutu zaplatil), že jinak bude muset pokračovat v soudním řízení. Je tedy zřejmé, že ani tato pokuta nemohla pro žalobce znamenat nějakou újmu. Rozhodnutím orgánů ČMFS nevznikl pro žalobce žádný stav nejistoty. Toto rozhodnutí není exekučním titulem a jeho samotná existence žalobcovo právní postavení nijak nemění. Bylo-li zároveň rozhodnuto o zákazu výkonu všech funkcí v orgánech žalovaného i v jeho členských subjektech na 24 měsíců, pak ani tento trest nemohl přinést žádný posun v postavení žalobce a určovací výrok soudu podle §80 písm. c/ o. s. ř. nemohl splnit preventivní funkci (A.2). 17. Nejvyšší soud nerespektoval podle dovolatele princip smluvní volnosti, který v posuzované věci vedl ke vzniku závazkového vztahu mezi účastníky. Žalobce se svou účastí při jednání disciplinární komise dne 2. 7. 2004 podřídil – a to i výslovně – disciplinárnímu řádu žalovaného. Stanovisko dovolacího soudu „nemůže než vést k závěrům, že např. žalovaný v předmětné době nemohl trestat hráče (jakožto nečleny žalovaného) např. za prohřešky v průběhu fotbalových utkání, stejně tak např. rozhodčí nemůže vyloučit hráče v utkání („potrestat červenou kartou“); i v takovém případě by jistě ve smyslu závěrů Nejvyššího soudu musel vyloučený hráč uspět se žalobou na určení, že jeho vyloučení v utkání rozhodčím žalovaného je v rozporu se zákonem, příp. též stanovami žalovaného, a to jen a pouze proto, že hráč není členem žalovaného. Takovýto závěr je přitom již na první pohled absurdní; vychází z přepjatého právního formalizmu… Dovolacím rozsudkem je tak žalovaný jako organizátor soutěží stavěn do pozice, kdy nemůže (s ohledem na Nejvyšším soudem deklarovanou nemožnost rozhodovat ve věcech soutěží ve vztahu k těm účastníkům soutěže, kteří nejsou členy žalovaného) spravovat své soutěže…“(A.3). 18. Z hlediska procesního pak dovolatel brojil proti dvěma postupům v řízení, jež označil B.1 a B.2. Podle něj odvolací soud vydal svůj rozsudek bez toho, že by přihlédl k námitkám žalovaného ve vyjádření ze dne 13. 6. 2006. Ani odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na námitky v tomto vyjádření uvedené nereaguje. Také dovolací soud vydal svůj předchozí rozsudek bez jednání, takže žalovanému bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. 19. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Dovolací přezkum 20. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel dovozoval přípustnost svého dovolání z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy z přípustnosti dovolání pro zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce. Dovolací důvody, vytýkající odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a procesní vady v řízení vzniklé, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. 21. Dovolací soud musel poté posoudit, zda je dovolání přípustné. Dospěl zde ke kladnému závěru. Dovolatel totiž v částech A.1-3 dovolání nastolil svými tvrzeními takové právní otázky, které dosud Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi neřešil a které tedy navodily judikatorní přesah rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. 22. Dovolací soud ovšem při posouzení přípustnosti – a poté důvodnosti – dovolání nemohl vzít v úvahu procesní námitky dovolatele, jež byly vysloveny sub B.1, B.2 podaného dovolání a jež měly oprávnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. V těchto námitkách se nevyslovují právní otázky, které by mohly vyvolat dovolací přezkum; navíc je v posuzované věci dovolací přezkum omezen. V případě přípustnosti dovolání proti shodně znějícím výrokům rozsudků nižších instancí totiž přicházela v úvahu jen varianta podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozsudku) a v jejím rámci nebylo možné přihlížet ke všem dovolacím tvrzením. Konkrétně v této věci se jednalo o tvrzení o vadách řízení s následkem nesprávného rozhodnutí, tedy o tvrzení odpovídající dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Tento závěr plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaného v Soudní judikatuře č. 7/2004, str. 536 a násl. Ostatně ta dovolací tvrzení, která se ze zmíněných příčin nestala ani předmětem meritorního dovolacího přezkumu, postrádají opodstatnění. Odvolací soud procesně nepochybil a vypořádal se se všemi námitkami žalovaného. Dovolací soud nebyl povinen v souvislosti se svým předchozím zrušovacím rozsudkem nařídit jednání, jak je patrné z §243a o. s. ř. a jeho ustáleného výkladu. 23. Z hlediska předpisů hmotného práva považoval dovolací soud za relevantní tato ustanovení zákona o sdružování občanů: §5 Sdružení nesmějí vykonávat funkci státních orgánů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Nesmějí řídit státní orgány a ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy. §15 Soudní ochrana (1) Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. (2) Soud v řízení postupuje podle občanského soudního řádu. 24. Z interních předpisů ČMFS považoval dovolací soud nadále za prokázané, že žalobce jako fyzická osoba nesplnil podmínky členství v tomto občanském sdružení (jak je uvádí již zmíněný čl. 3 bod 1 stanov této organizace). Pro ČMFS je podle všeho příznačné členství právnických osob s fotbalovými aktivitami (viz již bod 6. shora). Členem ČMFS byla 1. F.C. S., a. s., a žalobce byl funkcionářem této společnosti jako předseda její dozorčí rady. Na základě dovolacích námitek žalovaného však bylo nutné vzít v úvahu tato ustanovení jeho disciplinárního řádu, obsažená v Úvodních ustanoveních Disciplinárního řádu ČMFS v článku 1, nazvaném Působnost disciplinárního řádu: (1) Podle tohoto disciplinárního řádu Č. f. s. (dále jen „DŘ ČMFS“) se projednávají všechna disciplinární provinění v českomoravském fotbale, tj. všechna provinění účastníků fotbalových utkání organizovaných kteroukoliv složkou Č. f. s. (dále jen „ČMFS“) a to bez ohledu na to, zda je provinilý členem některé z organizací sdružených v ČMFS či nikoliv. Tresty uložené disciplinárními orgány podle tohoto DŘ ČMFS mají platnost pro všechna utkání v českomoravském fotbale. (7) Pokud to tento DŘ ČMFS stanoví, odpovídají kluby, oddíly a družstva (dále jen „kolektivy“) za disciplinární provinění, jichž se dopustí jejich členové, hráči, funkcionáři a další osoby, které pověřily vykonáváním funkcí nebo činností při soutěžích ČMFS. K citovaným ustanovením disciplinárního řádu je nutné dodat, že konkrétní disciplinární provinění charakterizuje Příkladový sazebník provinění a trestů, jenž je přílohou řádu a jehož bod 8. popisuje provinění spočívající v úmyslném ovlivňování výsledku utkání za úplatu či za slib úplaty, které se trestá zastavením závodní činnosti nebo zákazem výkonu funkce. 25. Výchozí přístup k právnímu stavu nastolenému předpisy sub 23., 24. lze formulovat takto: Připouští-li interní norma občanského sdružení, aby jeho orgán rozhodoval v podstatě bez jasného omezení o povinnostech (potrestání) osob, jež nejsou členy tohoto sdružení (verbální rozpor s §5 druhou větou zákona o sdružování občanů), pak v zásadě nelze takovým osobám odepřít oprávnění napadnout rozhodnutí orgánu sdružení soudní cestou (umožňuje-li to zákon jeho členu). Na tom nic nemění skutečnost, že potrestaný respektoval – jak tvrdí v posuzované věci dovolatel – jurisdikci orgánu sdružení. Ustanovení §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů je třeba chápat jako vyjádření postulátu „kdo je potrestán, má právo se domáhat nezávislého přezkumu oprávněnosti uložení trestu“, z něhož právě tato norma o soudní ochraně, navzdory jinak respektované spolkové autonomii, vychází. 26. K zákonné úpravě sdružování do spolků pod č. 83/1990 Sb. je však třeba zdůraznit, že byla přijata v období legislativního optimismu počátkem 90. let minulého století. Tato úprava akcentovala jak dobrovolnost sdružování, tak i poměrně značný prostor pro soudní ochranu členů sdružení; panovala víra v široké možnosti nápravy všech negativních společenských jevů nezávislými soudy. Takto pojatá zákonná regulace byla ovšem „šita na míru“ relativně méně početným spolkům založeným na dobrovolném členství (sdružením typu mysliveckých, zahrádkářských apod.), nikoli však společensky významným právnickým osobám, jakou je nepochybně ČMFS. Přitom i tyto právnické osoby byly a jsou nuceny akceptovat zmíněnou právní úpravu jako základ svého statusu a organizační struktury. 27. Přes verbální kontradikci §5 věty druhé s mechanismem disciplinárního trestání používaným ČMFS a přes výraznou výchozí možnost soudní ingerence ve smyslu §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů je třeba k potenciální soudní ochraně fyzických osob proti rozhodnutím orgánů sdružení přistupovat velmi obezřetně. K tomuto přístupu nabádá charakter činnosti ČMFS, jen s obtížemi subsumovatelné pod (byť rámcová) ustanovení zákona o sdružování občanů. Konkrétní sportovní aktivity ČMFS jsou veřejnosti dobře známy. Tyto činnosti jsou nepochybně rozsáhlejší než u většiny „běžných“ občanských sdružení. Za notoriety tu můžeme považovat zejména - výrazně komerční charakter aktivit svazu, - početní rozsah osob, jež jsou s těmito aktivitami spojeny právními vztahy či jen pouhou účastí. 28. Nejvyšší soud nehodlá v zásadě zpochybňovat široce rozkročenou praxi osobního rozsahu disciplinárního trestání u žalovaného, i když to může být – viz velmi obecné vymezení „účastníků“ fotbalových utkání – shledáno ad hoc jako kontroverzní. Nepřispěl by tím k právní jistotě uvnitř ČMFS. Věcný záběr předestřených aktivit svazu také velí, aby bylo ustanovení §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů vykládáno opatrně. Namístě je zde restriktivní, tedy zužující výklad z hlediska okruhu osob, které se mohou dovolávat soudní ochrany. Lze uzavřít, že ne každá fyzická či právnická osoba (tím spíše nečlen sdružení) by měla mít možnost se soudní cestou bránit proti rozhodnutí orgánu ČMFS. Celá řada svazových rozhodnutí má evidentně natolik „operativní“ charakter, že případně poskytnutá soudní ochrana by nabývala takřka absurdního rázu. Na to ostatně - značně expresivně - poukázal dovolatel ve své zmínce o absurditě soudní ochrany proti „hvizdu rozhodčího“ při fotbalovém utkání. V principu však stále platí, že soudní ochranu proti zásadním rozhodnutím interních organizačních složek žalovaného nelze vyloučit. Může se to týkat například takového disciplinárního trestu, jenž by aktivně činného profesionálního sportovce doživotně zbavil možnosti vykonávat své zaměstnání. Pak by se zajisté jednalo o výrazný zásah do osobnostní integrity a existenční sféry fyzické osoby; ten by mohl přicházet v úvahu jako předmět soudního přezkumu. Podobně i ve vztahu k členům jednotlivých právnických osob, které jsou ve svazu sdruženy, je třeba zaujmout diferencovaný postoj. Na jedné straně lze zohlednit rozsáhlé pojetí účasti na sportovních aktivitách svazu, jak je naznačuje bod 1. článku 1 disciplinárního řádu a do jisté míry konkretizuje Příkladový sazebník provinění a trestů k disciplinárnímu řádu. Na straně druhé je však třeba, a to právě v této projednávané věci, vyslovit oprávněné pochybnosti vůči postupu proti funkcionáři dozorčí rady, jejímž úkolem je podle obchodního zákoníku nikoli vlastní výkon podnikatelské činnosti, ale dohled na tuto činnost (§197 obch. zák.). Přitom právě na předmětu činnosti akciové společnosti 1. F.C. S. a na postavení žalobce ve společnosti je založeno odůvodnění Odvolací a revizní komise ČMFS, proč byla oprávněna žalobce potrestat. Nezbytným požadavkem při poměření pravomoci disciplinárních orgánů žalovaného a soudní ochrany potrestaného subjektu musí být vztah vyváženosti obou těchto oprávnění. Disciplinární orgány by měly zvažovat rozsah osob, který mohou ve smyslu článku 1 odst. 1 disciplinárního řádu své pravomoci podrobit. Na diskreci soudu zase závisí rozumný okruh těch osob, kterým je proti rozhodnutí disciplinárního orgánu žádoucí přiznat soudní ochranu. 29. Žalobce byl disciplinárně potrestán jako nečlen žalovaného občanského sdružení. Byl potrestán jako funkcionář právnické osoby za provinění přesahující rámec její podnikatelské činnosti. Byl mu uložen trest zákazu činnosti v orgánech i členských subjektech žalovaného. Dalším trestem bylo uložení peněžité pokuty ve výši 100.000,- Kč, tedy trest majetkové povahy. Důsledkem potrestání žalobce byla též široká publicita, která byla spojena (opět notorieta) se zveřejněním obsahu trestu a charakteru provinění žalobce. Všechny tyto aspekty disciplinárního trestu vedou dovolací soud k závěru, že žalobce je osobou, která požívá v rámci vyvážené interpretace §5 věty druhé a §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů soudní ochrany. Žalobce tedy nikoli že nemohl napadnout disciplinární rozhodnutí proto, že nebyl členem sdružení, ale byl oprávněn napadnout toto rozhodnutí právě z důvodu, že bylo vydáno vůči němu jako nečlenu (argument a minori ad maius). V případě žalobce shledává dovolací soud za důvodné akcentovat překročení práva orgánů sdružení ukládat povinnosti pouze členům sdružení (§5 věta druhá zákona o sdružování občanů) a trvat na závěru, že žalovaný nebyl oprávněn žalobce potrestat. 30. Dovolatel vznáší ve svém podání procesně pojatou námitku, v níž tvrdí, že určovací žaloba, kterou soud připustil ve stejném znění jako podle zákona, je neslučitelná se zákonnou žalobou. Jinými slovy, že §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. není slučitelný s naléhavým právním zájmem na určení podle §80 písm. c/ o. s. ř. Dovolatel však náležitě nezvážil procesní možnosti, které bylo přípustné při formulaci žalobního petitu v posuzované věci akceptovat. Výchozím požadavkem, který nebylo možné obejít, byla exkluzivita soudního zásahu do činnosti občanského sdružení omezená jen tím žalobním petitem, jak je formulován v §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů. Tento zákon neumožňuje například deklarovat neplatnost právního aktu sdružení nebo určit, že žalobce je členem sdružení. V tomto ohledu vytváří Nejvyšší soud již konstantní judikaturu a lze tu odkázat na usnesení ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1618/2006 nebo 28 Cdo 2948/2006. Jedinou žalobou člena, kterou vůči občanskému sdružení jako žalovanému může soud projednat, je žaloba uplatňující nezákonnost rozhodnutí orgánu sdružení či rozpor tohoto rozhodnutí se stanovami. Takto nastolený požadavek nepřipouští petitorní odchylku. Nebyl-li žalobce členem žalovaného, pak při přiznání soudní ochrany považoval dovolací soud za přípustné analogické použití petitu podle §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů. Dovolací soud se nedomnívá, že by naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. omezoval spektrum určovacích žalob, které jsou k dispozici. Žádný rozpor mezi použitou a zákonnou určovací žalobou tu soud nespatřuje. 31. Nejvyšší soud je toho názoru, že v odůvodnění tohoto rozsudku s ohledem na svou vázanost uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) vyčerpal veškerý obsah dovolacích námitek, vznesených dovolatelem jak v relaci ke konkrétním okolnostem případu, tak i z širšího polemického pohledu. 32. Rozsudek odvolacího soudu považoval dovolací soud za správný a dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). 33. Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Vyjádření k dovolání však nepodal a o nákladech řízení bylo proto rozhodnuto tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 28. června 2007 JUDr. Ludvík D a v i d, CS., v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2007
Spisová značka:28 Cdo 2865/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2865.2006.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28