ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.406.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 406/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce statutárního města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 35 C 98/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2006, č. j. 61 Co 459/2006-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2006, č. j. 61 Co 459/2006-57, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 5. 2006, č. j. 35 C 98/2005-29, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 5. 2006, č.j. 35 C 98/2005-29, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaný (I.) nebo žalobce (II.) jsou vlastníky domu č. p. 1114 na ul. B. v P. a pozemku parc. č. 7022 – zastavěné plochy, obojí zapsáno na LV č. 5894 pro k.ú. P. u příslušného katastrálního úřadu. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, jejíž výrok měl být podkladem záznamu do katastru nemovitostí (§7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění změn a doplňků). Odvolací soud však – obdobně jako soud prvního stupně - nepřiznal žalobě naléhavý právní zájem podle §80 písm. c/ o. s. ř. Důvodem byla ochrana dosavadních vlastníků nemovitostí, kteří nebyli účastníky řízení; vzhledem k závaznosti rozsudku pro vlastnické vztahy však musí být tato účast dána, má-li mít rozsudek vůči nim právní účinky (viz rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 1333/2002). Rozhodné právní skutečnosti byly tyto:
- v roce 1946 po dědickém řízení zapsaní spoluvlastníci A. D. (ten posledně bydlištěm v S. 2002-10, W., USA), P. D., L. D., F. M. F. a M. D., posledně jmenovaná ke 4/16 a ostatní ke 3/16, nejsou, podle všeho již od nabytí vlastnictví (nemuseli se o něm ani dozvědět), v kontaktu s republikou, jejími institucemi a předmětnými nemovitostmi; ani v současné době není známo místo jejich pobytu, či zda jsou naživu;
- rozhodnutím MěNV v P. ze dne 20. 5. 1959 byla na nemovitosti uvalena – a dosud nezrušena – národní správa; správa nemovitostí přešla na město P., které ji vykonávalo prostřednictvím tamního bytového podniku a od roku 1998 se tak děje prostřednictvím společnosti T., spol. s r.o.;
- v roce 1976 podal Městský bytový podnik žádost k Národnímu výboru města P., aby byly nemovitosti jako opuštěné ve smyslu §453 odst. 2 o. z. přiřčeny do vlastnictví státu; k rozhodnutí o této žádosti (podle spisových podkladů) nedošlo;
- žalobce proto průběžně sledoval dvě varianty nabytí vlastnictví k nemovitostem, z nichž jednou je vlastní vydržení nemovitostí podle §134 odst. 1 o. z., druhou pak nabytí vlastnictví státem v důsledku opuštění nemovitostí; stát však nesouhlasil se svým vlastnictvím a přikláněl se, za předpokladu respektování procesní ochrany dosavadních vlastníků, k možnosti vlastnictví obce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž přičítá napadenému rozsudku zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podotýká, že se existenci či místo pobytu zapsaných vlastníků nepodařilo zjistit; ve světle toho považuje postup nižších instancí za formalistický. Z možností změny vlastnictví k nemovitostem preferuje eventualitu vydržení žalobcem, byť nevylučuje ani vlastnictví státu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání shodl s právním názorem žalobce a též navrhl, aby byly rozsudky nižších instancí zrušeny a věc vrácena k prvostupňovému řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod spočíval v tvrzeném nesprávném právním posouzením věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání je přípustné a důvodné.
Především lze konstatovat, že po stránce skutkové nedošlo ke stavu, který by bylo možné charakterizovat jako opomenutí podat informace vlastníkům či snad dokonce bránění výkonu vlastnického práva. Dovolatel poukazuje na dřívější marnou snahu svou i soudu, a to i prostřednictvím zastupitelského úřadu v USA, identifikovat osoby vlastníků. Dovolacímu soudu nedává obsah spisu možnost posoudit tento postup; shledává však, že již soud prvního stupně uzavřel, že „není v silách žalobce“ provést identifikaci osob vlastníků (a že to je – v případě pokračujícího řízení – nadále věcí žalobce).
Zajisté, že je právně žádoucí, aby žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem směřovala vůči všem osobám, jež jí mohou být dotčeny; právě tyto osoby jsou výrokem soudu vázány a v případě, že jiné subjekty práva byly opomenuty, absentuje naléhavý právní zájem na určovací žalobě (§80 písm. c/ o. s. ř.). Tento rezultát výkladu posledně uvedeného i dalších relevantních procesních i hmotněprávních ustanovení není obsažen jen ve shora citovaném rozhodnutí NS, ale i v řadě jeho dalších rozhodnutí (viz např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí, sv. 18, C 1309).
Není však možné abstrahovat od výjimečné situace, jež ohledně poměrů k domu (a pozemku) vznikla. Pravidelným průvodním jevem odchylky od standardních, zákonem předvídaných skutečností je kolize právních principů či zásad. To se děje i nyní. Soudy nižších instancí akcentovaly princip procesní ochrany formálně zapsaných vlastníků nemovitostí. Je však třeba, a to zejména v důsledku uplynutí doby více než 60 let od posledního vlastnického záznamu (vkladu), vzít v úvahu i argumenty uváděné nejen žalobcem, ale posléze i žalovaným. Plyne z nich dovolání se principu právní jistoty ve vlastnických poměrech a také obecné právní zásady vigilantibus iura.
Jeví se ex post zjevným, že zapsaní vlastníci (nebo nežijí-li již, jejich právní nástupci) neměli reálnou možnost dosáhnout skutečného výkonu práva v období do roku 1990, v němž – viz správa státu na nemovitosti uvalená – panoval totalitní režim. Od zmíněného roku, tedy v období, v němž jsou do ústavního pořádku, dalších obecně závazných norem i právního života společnosti začleňovány zásady demokratického právního státu, však již další tolerance nevyřešeného právního stavu není udržitelná. Postup nižších instancí, neučinily-li samy další důkazní kroky ve věci (to je ovšem záležitostí jejich úvahy), vede ke stavu, při němž je právní nejistota stran vlastnictví nemovitostí fixována možná „na věčné časy“. Jestliže by existoval zájem ze strany zapsaných vlastníků (sukcesorů) realizovat nabytá práva, proběhla již doba sedmnácti let k jeho projevení.
V řízení tedy lze v tomto konkrétním případě pokračovat bez rozšíření okruhu účastníků, posoudit splnění podmínek nabytí vlastnictví na straně žalobce či žalovaného, a zakončit je rozhodnutím ve věci samé. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že svému rozsudku nepřičítá judikatorní přesah ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ab initio, neboť skutkový stav, jímž se sám cítí být vázán, je skutečně výjimečný a vyžaduje nestandardní aplikaci a interpretaci práva. Přípustnost dovolání je však založena řešením právní otázky (aplikace §80 písm. c/ o. s. ř.) pro věc určující v rozporu s hmotným právem, jak presumuje odst. 3 §237 o. s. ř. v samotném závěru. Důvodnost dovolání pak eo ipso implikuje znění §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jež bylo v posuzované věci konkrétním způsobem - pro nesprávnost právního posouzení věci - naplněno.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, neboť obě instance se dopustily shodného pochybení. Jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně, jemuž se věc vrací, jsou v dalším řízení vázány ve smyslu §226 odst. 1 o. s. ř. právním názorem Nejvyššího soudu; rozhodnuto bude též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu