ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.5238.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5238/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. Z. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 574/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2007, č.j. 22 Co 88/2007-22, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 30. 6. 2006, č. j. 6 C 574/2005-11, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 1. 2007, č.j. 6 C 574/2005-18, odmítl „podání žalobce ze dne 22. 12. 2005, kterým bylo zahájeno řízení
o uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu nemovitostí“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se s odkazem na ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) domáhal vydání rozsudku, jímž soud uloží žalovanému povinnost do 10 dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu nemovitostí (pozemků), které však v žalobním návrhu nespecifikoval. Soud dospěl k závěru, že žalobce ani přes výzvu řádně nedoplnil neurčit vymezený žalobní petit, když zejména nereagoval na požadavek uvést, jakou konkrétní náhradu vůči žalovanému za nevydané pozemky požaduje. Žalobce byl přitom usnesením ze dne 21. 4. 2006 vyzván k doplnění žaloby ve lhůtě dvaceti dnů, byl poučen, jak má podání doplnit, a byl také poučen o následcích nesplnění výzvy soudu, vytýkanou vadu žaloby však neodstranil. Soud proto postupoval dle §43 odst. 2 občanského soudního řádu („o.s.ř.“) a podání (žalobu) odmítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne
16. 7. 2007, č.j. 22 Co 88/2007-22, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odkázal na závěry soudu prvního stupně a odmítl opodstatněnost námitky žalobce, že kvůli postoji žalovaného není v jeho silách specifikovat pozemky. Zdůraznil, že žalobcův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 13. 132. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 je sice přiléhavý, že si však žalobce obsah tohoto nálezu nesprávně vyložil, neboť z něj vyplývá pouze to, že z hlediska §161 odst. 3 o.s.ř. musí žalobní petit nutně zahrnovat všechny v úvahu přicházející pozemky v katastru dané obce (tj. musí v něm být přesně uvedeny pozemky, které jsou předmětem řízení); soud je pak vázán rozsahem náhrad, které žalující oprávněná osoba v řízení uplatnila, přičemž z pozemků, které byly v žalobním petitu uvedeny, převezme ty, u nichž budou dány podmínky k jejich bezplatnému převodu.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. a dovolací důvod podřadil ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., když vytkl soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že je nepochybné, čeho se domáhá – vydání pozemku, který by odpovídal jeho nároku. Vyjádřil názor, že není jeho povinností a v tomto případě nebylo objektivně v jeho možnostech, aby konkretizoval již při podání žaloby pozemek, o který se má jednat. Nebyly tak splněny předpoklady pro odmítnutí žaloby. Vadu bylo možno odstranit v průběhu řízení. Žalobce na výzvu soudu reagoval, nejednalo se z jeho strany o nečinnost, ale o objektivní nemožnost vyhovět ještě před zahájením řízení požadavkům soudu. Dle jeho názoru mu byl odmítnutím žaloby odepřen přístup k soudu a bylo zasaženo do jeho základních lidských práv a svobod. Nesprávně byl dle jeho názoru hodnocen i závěr vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 o.s.ř., přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je podle §239 odst. 3 o.s.ř. přípustné, není opodstatněné.
Řízení před soudem se zahajuje na návrh. Návrh (žaloba) musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) obsahovat též náležitosti uvedené v §79 odst. 1 o.s.ř., tedy mimo jiné z něj musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit). Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na doslovné znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit), která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu.
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti, předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o.s.ř.).
Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže zásadně účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány (§153 odst. 2 o.s.ř.). Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené (srov. nález ze dne 1. 9. 1998 sp. zn. I. ÚS 233/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 12, č. 93). Ve vztahu k žalobě, jíž se žalobce domáhá ve smyslu §161 odst. 3 o.s.ř. nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti, která je předmětem zápisu do katastru nemovitostí, je předpokladem splnění požadavků kladených na žalobní petit a výrok rozsudku přesné označení nemovitosti takovým způsobem, aby rozsudek mohl být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.
Řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku je řízením o způsobu vypořádání nároků žalobce na převod náhradních pozemků podle zákona o půdě, a lze na něj aplikovat §153 odst. 2 o.s.ř.; soud je tedy vázán ustanovením §11 odst. 2 uvedeného zákona, z nějž toto vypořádání vyplývá, tj. i souhlasem oprávněné osoby s převodem konkrétního pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1229/2005).
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že výše vyloženému požadavku určitosti žalobního petitu neodpovídá žádost žalobce, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemků, aniž by takové pozemky byly v žalobě či v následných podáních žalobce jakkoli identifikovány. Je třeba též souhlasit s názorem, že tyto nedostatky, které nebyly v průběhu řízení ani přes řádnou výzvu soudu odstraněny, ačkoliv byl žalobce poučen o procesních následcích, brání pokračování v řízení. Námitka, že žalobce není objektivně schopen konkrétní pozemky, jejichž převodu se domáhá, označit, nic nemění na závěru, že jím formulovaný žalobní petit je pro neurčitost neprojednatelný. Navíc žalobce nijak přesvědčivě nevysvětluje ani nedokládá, v čem ony objektivní překážky mají spočívat, když naopak z obsahu listin založených do spisu vyplývá (a Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo), že seznamy pozemků ve správě Pozemkového fondu ČR určených k uspokojení nároků dle §11 odst. 2 zákona o půdě jsou žalovaným zveřejňovány v tisku i na jeho internetové stránce. Žaloba přitom nebyla odmítnuta proto, že žalobce nevyhověl požadavkům soudu „ještě před zahájením řízení“, či „při podání žaloby“, nýbrž proto, že těmto požadavkům nevyhověl ani na základě výzvy soudu zaslané mu po podání žaloby, tj. po zahájení řízení. Názor, že vytýkanou vadu bylo možno odstranit „v průběhu řízení“ a že nebyla důvodem pro odmítnutí žaloby, neodpovídá dikci ani smyslu ustanovení §43 o.s.ř., z něhož jednoznačně vyplývá, že nejprve musí být jednoznačně vymezen předmět řízení a teprve poté lze v řízení pokračovat, z čehož logicky vyplývá, že pokud ani přes výzvu soudu předmět řízení vymezen není, v řízení pokračovat nelze.
Bylo-li za splnění podmínek stanovených občanským soudním řádem odmítnuto podání účastníka, nelze takový postup označit za odepření přístupu k soudu ani za jiný zásah do základních práv a svobod účastníka (srov. např. usnesení ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 438/07, II. ÚS 654/05, III. ÚS 520/04, IV. ÚS 132/05, publikovaná na http://nalus.usoud.cz ). Dovolací soud rovněž souhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil závěry plynoucí z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.
Usnesení odvolacího soudu je tedy správné, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu