Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2007, sp. zn. 28 Cdo 721/2006 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.721.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.721.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 721/2006 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra o dovolání dovolatelky B. D., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 10. 2005, č. j. 19 Co 365/2005-114, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 139/2002 (žalobkyně B. D., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému advokátkou, a 2. M. č. P. 1, zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30. 9. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11. 3. 2005, č. j. 18 C 139/2002-68. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení jejího spoluvlastnictví ke 3/4 domu čp. 769 a ke 3/4 pozemku parc. č. 605 v katastrálním území S. M. (obec P.). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému H. m. P. na náhradu nákladů řízení 31.450,- Kč. Také bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované M. č. P. 1 do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 31.450,- Kč. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 12. 10. 2005, č. j. 19 Co 365/2005-114. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému H. m. P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo uloženo zaplatit žalované M. č. P. 1 do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 10.150,- Kč. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno opodstatněným. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dostatečné dokazování a vyvodil z něj odpovídající skutkové závěry. Odvolací soud však měl za to, že soud prvního stupně nesprávně „paušálně vyloučil užití obecných předpisů pro případ nemožnosti postupu podle speciálního restitučního zákona“; v tomto právním názoru se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně neztotožnil; to však nebránilo odvolacímu soudu, aby výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že na straně žalobkyně je dán naléhavý právní zájem na jí požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně B. D. zdědila po svém otci MUDr. P. D., zemřelém, na základě odevzdávací listiny bývalého Státního notářství v Praze 9 (z 9. 11. 1954, č. j. 29196-54-5-3 Dnot 113/54) podíly na nemovitostech uváděných v žalobě žalobkyně; na těchto nemovitostech však vázly dluhy, hypoteční úvěr, ale žalobkyně „neučinila až do roku 1995 žádné úkony týkající se správy a údržby majetku a výkonu vlastnických práv a nedošlo k faktickému převzetí objektu vlastnictví při zjevné absenci vůle realizovat její vlastnické právo“. Odvolací soud dále dovozoval, že žalobkyně žila ve S. r. N., byla a je n. s. p., ale podle názoru odvolacího soudu mohla zákonným způsobem projevit zájem o výkon svých spoluvlastnických práv, o osud a údržbu nemovitostí a o úhradu dluhů na nich váznoucích; za takový projev však „nelze pokládat jednorázovou výzvu žalobkyně jako údajně oprávněné osoby k restituci v roce 1995“. Shledal proto odvolací soud u žalobkyně „naplnění zákonných podmínek opuštění věcí a naplnění podmínek pro připadnutí věcí státu podle tehdy účinného ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku“. Odvolací soud měl dále za to, že tu k přechodu nemovitostí na stát došlo nejpozději k 1. 1. 1968 (podle rozhodnutí příslušného správního orgánu o převodu do správy O. p. b. h. v P. 1), když se stát ujal výkonu spoluvlastnických práv k žalobkyní uváděným nemovitostem, a to jako věcem opuštěným, k tomu, že se stát ujal výkonu spoluvlastnických práv, za konkludentního jednání žalobkyně, jímž se vzdala svého vlastnického práva. Podle názoru odvolacího soudu „i přes zápis žalobkyně v pozemkových knihách a v evidenci nemovitostí s uvedením jejího jména bylo tu možné dojít k závěru, že podmínky přechodu věci na stát tu byly naplněny, neboť šlo o věci opuštěné ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku“. Odvolací soud proto potvrdil žalobu žalobkyně zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný včetně akcesorického výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soud byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 19. 1. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 20. 1. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu z 12. 10. 2005 (sp. zn. 19 Co 365/2005 Městského soudu v Praze) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zdůrazňovala, že její právo ke spoluvlastnickým dílům nemovitostí, uváděných v její žalobě, nezaniklo opuštěním věci, neboť nikdy neměla vůli pozbýt vlastnické právo k předmětu tohoto soudního sporu a tím méně mohla takovou vůli projevit. Nedošlo tu z její strany k žádnému projevu směřujícímu k opuštění věci a nevzdala se svých spoluvlastnických práv ani konkludentním jednáním; jestliže tu z její strany nebyla vůle k opuštění věci projevená způsobem nepřipouštějícím pochybnost nemohlo dojít konkludentně k opuštění věci. Odvolací soud naproti tomu pochybil, podle názoru dovolatelky, když „měl snahu přenést břemeno tvrzení o důkazním břemenu na žalobkyni, která měla prokázat, že předmět sporu neopustila“, což byla úvaha nesprávná a nepřípustná a takto vlastně odvolací soud projev žalobkyně „jednoduše presumoval“. Dovolatelka na rozdíl od názoru odvolacího soudu má za to, že jestliže v daném případě „stát měl za to, že předmět sporu je věcí opuštěnou ze strany žalobkyně“ dospěl k tomuto závěru, aniž by měl nějaký důkaz ohledně vůle žalobkyně věc opustit. Stát se vůbec nepokusil žalobkyni kontaktovat, ačkoli při vynaložení rozumně požadovatelného úsilí to nepochybně bylo možné. Podle názoru dovolatelky „stát tu jednal od počátku ve zlé víře s úmyslem přivlastnit si předmět sporu“. Dovolatelka ještě dodávala, že „si nedokáže představit, že by jako státní občanka S. r. N. mohla před rokem 1990 účinně vykonávat správu vlastního majetku v tehdejší Československé socialistické republice“. Ve vyjádření žalovaného H. m. P. k dovolání žalobkyně navrhovalo, aby dovolání žalobkyně nebylo vyhověno. V tomto vyjádření bylo uvedeno, že „žalovaní předložili v soudním řízení řadu důkazů, z nichž vyplývá, že v případě žalobkyně B. D. se jednalo o konkludentní opuštění nemovitostí; žalobkyně se nepokusila svého vlastnictví ujmout a také neprojevila zájem o splácení dluhů (z pohledávky vůči žalobkyni z vyúčtování národní správy nemovitostí, z pohledávek justiční správy ohledně dědických poplatků z pozůstalosti po MUDr. P. D., z pohledávek S. s. atd.). Ve vyjádření žalovaného m. k dovolání dovolatelky bylo také uvedeno, že odvolací soud „pochybil, když uvedl, že protože žalobkyně nebyla českou státní občankou (třebaže tato skutečnost v řízení nebyla ani bezpečně prokázána a soud vycházel jen z tvrzení žalobkyně) a tedy nesplnila podmínky podle restitučního zákona, byl tu možný postup podle obecných předpisů“. Podle názoru žalovaného H. m. P. byl tento názor odvolacího soudu v rozporu se současnými právními závěry Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR. Podle názoru žalovaného města se také odvolací soud nezabýval jeho v řízení uplatněnou námitkou, že tu právo k nemovitostem bylo nabyto vydržením. Ve vyjádření žalované M. č. P. 1 k dovolání dovolatelky bylo rovněž navrženo, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno. Bylo také zdůrazněno, že je tu třeba mít na zřeteli, že nečinnost je projevem vůle opomenutím aktivního chování, k němuž je příslušný subjekt povinen, anebo které lze od něho podle okolností očekávat“; v této souvislosti bylo v tomto vyjádření poukazováno na stavebně právní předpisy, z nichž vyplývalo, že stát musel na svoje náklady provádět za vlastníka stavby přinejmenším povinnosti ukládané tehdejšími stavebními předpisy. V této právní věci „žalobkyně před soudy obou stupňů ničím neprokázala svou vůli ujmout se výkonu správy vlastního majetku v České republice“. Odvolací soud měl mít v této právní věci na zřeteli Nejvyšším soudem již zaujatý právní názor, že „řešení požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, je možné jen tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním“. Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu možné posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tak tomu bylo v daném případě, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem z 11. 3. 2005, č. j. 18 C 139/2002-68 (potvrzeným pak rozsudkem Městského soudu v Praze z 12. 10. 2005, sp. zn. 19 Co 365/2005 o zamítnutí žaloby žalobkyně, když jeho dřívější rozsudek ze 4. 11. 2003, č. j. 18 C 139/2002-30 (jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí 3/4 domu čp. 769 a 3/4 pozemku parc. č. 605 v katastrálním území P. – S. M.) byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 9. 6. 2004, sp. zn. 13 Co 146/2004. Svým přípustným dovoláním dovolatelka uplatňovala dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když její určovací žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta kromě jiného i s odůvodněním, že tu speciální úprava v zákoně zvláštním (speciálním), a to v zákoně restitučním, neumožňovala řešit tuto právní věc podle obecného právního předpisu, a odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ale s odůvodněním, že věc bylo třeba posoudit podle ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991). V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly i závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy v právním předpise restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva předpisem speciálním. Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva a právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu namísto uplatnění nároku podle ustanovení právního předpisu restituční povahy. Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát různými majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu doby věci nabyly od státu. Z uvedených uveřejněných právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě a měl i na zřeteli právní závěr z nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. ÚS 279/99 (uveřejněného pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), že totiž „podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněna v případech uvedených v §6 odst. 2 tohoto zákona“. Vycházeje tedy z citovaných právních závěrů dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že dovoláním dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Šlo tu totiž o nemovité věci, které přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle zákona č. 87/1991 Sb., byť i bez náležitě doloženého právního důvodu (srov. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), takže nárok týkající se těchto nemovitých věcí bylo nutno uplatňovat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako podle zákona speciálního, a nikoli tedy žalobou o určení práva a právního vztahu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Nebyly tu tedy dány zákonné předpoklady podle ustanovení §243b odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k dovolatelkou navrhovanému zrušení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí s nesprávným výrokem ve věci. Přikročil proto dovolací soud podle §243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky, které bylo sice dovoláním přípustným (§237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu), ale nemohlo být shledáno dovoláním důvodným. Dovolatelka nebyla řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 29. června 2007 JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2007
Spisová značka:28 Cdo 721/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.721.2006.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:12/31/2009
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 2177/07
Staženo pro jurilogie.cz:2022-11-26