ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1045.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1045/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce m. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. O. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol. s r. o., za účasti A. P., a. s. v likvidaci, jako vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ú. n. L. pod sp. zn. 18 Cm 123/99, o dovolání žalovaného a vedlejší účastnice proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 13. května 2004, č. j. 15 Cmo 173/2003-107, takto:
I. Dovolání žalovaného a vedlejší účastnice se odmítají.
II. Žalovaný a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 3.250,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. května 2003, č. j. 18 Cm 123/99-65, Krajský soud v Ú. n. L. vyhověl žalobě m. D. o vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty ú. DUB spol. s r. o. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 3. listopadu 1992 a 7. prosince 1992 uzavřené mezi A. P., a. s. v likvidaci (dále též jen „banka“) jako zástavní věřitelkou a pozdější úpadkyní jako zástavní dlužnicí a zástavkyní (dále též jen „zástavní smlouva č. 1“ a „zástavní smlouva č. 2“) jsou neplatné, jelikož byly uzavřeny bez souhlasu vlastníka nemovitostí (žalobce). Ruční a strojový zápis z jednání obecního zastupitelstva ze dne 27. října 1992 (dále též jen „zápis“) spolu nekorespondují a i když se ve strojovém zápisu hovoří o tom, že úvěr pozdější úpadkyně bude zajištěn nemovitým majetkem žalobce v hodnotě 10 miliónů Kč, není v něm majetek specifikován čísly popisnými a parcelními ani jiným způsobem. Ze zápisu navíc neplyne, že by se o této skutečnosti hlasovalo. S odkazem na ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pak uzavřel, že zástavní smlouvy byly uzavřeny na základě absolutně neplatného právního úkonu - souhlasu města se zástavou nemovitostí. Žalobce proto neměl povinnost vyhovět výzvě žalovaného podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a žalovaný neměl právo nemovitosti sepsat do konkursní podstaty
K odvolání žalovaného (Ing. V. K. jako správce konkursní podstaty úpadkyně) a banky jako vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Odvolací soud uvedl, že souhlas k zastavení nemovitostí uvedených v zástavních smlouvách nikdy nebyl předmětem jednání žalobcova obecního zastupitelstva, takže obecní zastupitelstvo takový souhlas nevydalo a za situace, kdy takový úkon vůbec učiněn nebyl, je nadbytečné konstruovat, zda jde též o právní úkon neplatný pro neurčitost jeho obsahu.
V daném případě - pokračoval odvolací soud - došlo k zástavě cizí věci bez souhlasu vlastníka, takže soud prvního stupně měl věc posoudit též podle §151d obč. zák. ve znění platném v době uzavření zástavních smluv. Odvolací soud pak poté, co se znovu zabýval obsahem zástavních smluv, dospěl na základě článku III. zástavních smluv k závěru, že přes označení pozdější úpadkyně jako zástavní dlužnice byl coby zástavní dlužník účastníkem obou zástavních smluv žalobce, za kterého zástavní smlouvy měla a mohla uzavřít pozdější úpadkyně jako jeho zástupkyně na základě k tomu udělené plné moci. Žádná taková plná moc se však nenachází ani ve spisu státního notářství ani ve spisu katastrálního úřadu a účastníky rovněž nebyla předložena k důkazu. Zástavní smlouvy tedy se zástavní věřitelkou uzavřel někdo, kdo nebyl oprávněn za vlastníka nemovitostí (zástavce) jednat a obě smlouvy jsou proto absolutně neplatné pro nedostatek formy podle §31 odst. 4, §40 odst. 3 a §156 obč. zák. Z neplatné zástavní smlouvy proto nemohla vlastníku nemovitostí vzniknout žádná práva a povinnosti a nemohlo proto vzniknout ani zástavní právo. Potvrzení statutárních orgánů obce o tom, že obecní zastupitelstvo dalo souhlas k zastavení nemovitostí, nemohou být považována za takové plné moci ani za použití ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.
I kdyby však posledně uvedený závěr odvolacího soudu neodpovídal úmyslu účastníků zástavní smlouvy o tom, kdo je jejím účastníkem na straně zástavního dlužníka, a šlo by tak skutečně o zastavení cizí věci, pak právě s ohledem na článek III. zástavních smluv nelze podle odvolacího soudu v žádném případě dovodit, že zástavní věřitelka byla v době uzavírání zástavních smluv v dobré víře, že pozdější úpadkyně je oprávněna s nemovitostmi nakládat. Zástavní věřitelka sama si totiž v písemném návrhu smluv v článku III. vyhradila, že klientka (pozdější úpadkyně) jí doloží, že je zmocněna na podkladě písemné plné moci uzavřít jménem vlastníka nemovitostí tyto zástavní smlouvy. Takovou plnou moc však pozdější úpadkyně nikdy nepředložila, takže zástavní věřitelka neměla žádný podklad či kvalifikovaný důvod, z něhož by bylo možné dovozovat její dobrou víru ve smyslu ustanovení §151d obč. zák. ve znění platném v době uzavření zástavních smluv.
Žalovaný (dále též jen „dovolatel“) i vedlejší účastnice podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, opírajíce přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu ustanovení §38 odst. 5 věty druhé zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném k 27. říjnu 1992, zdůrazňuje přitom, že to, zda k uvedenému datu bylo obecní zastupitelstvo usnášení schopné, v průběhu řízení nikdo nezpochybnil. Rozhodné podle označeného ustanovení je to, co bylo zastupitelstvem schváleno, nikoli to, co bylo uvedeno v zápisu. Dovolatel pokládá za sporné zda zápis o průběhu zasedání obecního zastupitelstva je veřejnou listinou ve smyslu ustanovení §134 o. s. ř., s tím, že i kdyby tomu tak bylo, je přípustný důkaz opaku o tom, co je jím osvědčeno nebo potvrzeno. Ve světle ustanovení §134 o. s. ř. je bez významu, zda některý z členů obecního zastupitelstva podal proti obsahu zápisu námitky. Závěrem, že zápis je listinou pravou a obsahově správnou, nadřadil odvolací soud zápis veřejným listinám a v rozporu s ustanovením §134 o. s. ř. dovolateli upřel právo dokázat opak toho, co je v zápisu uvedeno, čímž mu upřel právo na spravedlivý proces. Na základě chybného právního posouzení věci (co do významu zápisu) soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navržený důkaz výslechem svědků (členů obecního zastupitelstva žalobce), ani důkaz úplným výpisem z obchodního rejstříku ohledně úpadkyně, z nějž odvolací soud mohl zjistit, že jedním z jednatelů úpadkyně byl člen zastupitelstva žalobce V. B.; ten byl takto zapsán od vzniku úpadkyně a jménem úpadkyně podepsal zástavní smlouvy.
I kdyby byl právní názor odvolacího soudu ohledně zápisu správný, bylo by právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné co do splnění podmínek pro vznik zástavního práva banky k cizí věci (nemovitostem). Dobrou víru banky při získávání zástavního práva k nemovitostem žalobce lze podle dovolatele dovodit z toho, že V. B. byl při uzavírání zástavních smluv jednatelem úpadkyně i členem zastupitelstva žalobce. Tuto dobrou víru měl odvolací soud - pokračuje dovolatel - posuzovat i se zřetelem k tomu, jaké právní skutečnosti a projevy vůle žalobce následovaly po uzavření zástavních smluv, s tím, že po doručení zástavních smluv státnímu notářství činil žalobce úkony (prohlášení vůči státnímu notářství) na jejichž základě musela být banka v dobré víře ohledně svého zástavního práva k nemovitostem. Zástavní smlouvu č. 1 registrovalo státní notářství a vklad zástavního práva podle zástavní smlouvy č. 2 provedl příslušný katastrální úřad. Odvolací soud nepřihlédl ke skutečnostem, které nastaly mezi podpisem zástavních smluv a jejich registrací respektive vkladem, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99 (tento rozsudek byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 48) a s usnesením ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000 (toto usnesení bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 1). Odvolací soud vyložil ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. nesprávně, jestliže vyložil, že nemovitost je dle uvedeného ustanovení odevzdána od zástavy dnem podpisu zástavní smlouvy.
Žalobce navrhuje dovolání žalovaného i vedlejší účastnice odmítnout, s tím, že nesplňují náležitosti dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a s tím, že z obou rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že k uzavření zástavních smluv nebyl dán souhlas obecního zastupitelstva, který nelze nahradit jiným úkonem ani pouhým sdělením statutárního orgánu obce.
V průběhu dovolacího řízení žalovaný Ing. V. K. zemřel (8. ledna 2007) a novým správcem konkursní podstaty byl ustanoven Ing. O. K., se kterým Nejvyšší soud dále jednal jako se žalovaným.
Dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b/ o. s. ř., neboť ta není podle §240 odst. 1 o. s. ř. osobou k podání dovolání legitimovanou (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Dovolání žalovaného rovněž není přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá. Dovolání je totiž formulováno způsobem, který účinnému věcnému přezkumu v něm označených právních otázek brání.
K podmínkám, za kterých může být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., odkazuje Nejvyšší soud v podrobnostech především na své usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v témže časopise, číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130.
Dovolatel sice v dovolání uplatňuje způsobilý dovolací důvod (dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jak ovšem Nejvyšší soud uzavřel např. v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu i na závěru vycházejícím z článku III. zástavních smluv, který předchází (a je významově nadřazen) úvahám o zastavení cizí věci podle §151d obč. zák., totiž na závěru, že přes označení pozdější úpadkyně jako zástavní dlužnice byl coby zástavní dlužník účastníkem obou zástavních smluv žalobce a jelikož za něj jednal někdo, kdo k tomu nebyl zmocněn, jsou zástavní smlouvy absolutně neplatné pro nedostatek formy podle §31 odst. 4, §40 odst. 3 a §156 obč. zák. a nemohlo proto vzniknout ani zástavní právo.
Jinak řečeno, odvolací soud na základě obsahového zkoumání zástavních smluv uzavřel, že ačkoli je v nich jako smluvní strana u označení zástavní dlužník (přesněji má jít o zástavce) uvedena pozdější úpadkyně, ve skutečnosti šlo o smlouvy uzavírané jménem žalobce (žalobcem) bez příslušného zmocnění jednajících osob takové úkony za žalobce učinit. Tento závěr samostatně obstojí coby důvod vyhovění žaloby (závěr, že banka smlouvu ve skutečnosti uzavírala se žalobkyní, eliminuje úvahy o dobré víře podle §151d obč. zák.) Závěr, že dovolání je - ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - přípustné, by tedy byl namístě, jen kdyby Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným i pro řešení této otázky. Takové úvaze ovšem brání skutečnost, že dovolatel úsudek odvolacího soudu v dotčeném směru dovoláním nezpochybnil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání žalovaného jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání byla odmítnuta, takže žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátkou za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“). Ve smysluustanovení §8 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 ve výši 2 x 75,- Kč, tak jde o částku 3.250,- Kč, k jejíž úhradě zavázal žalovaného společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. ledna 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu