ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1127.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1127/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužníka V. B., zastoupeného Mgr. J. V., advokátem, o návrhu věřitelů a/ JUDr. D. R., zastoupeného Mgr. M. F., advokátkou a b/ P. V., zastoupeného JUDr. D. R. advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ú. L., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 1019/2000, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 1 Ko 79/2004-89, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č. j. 1 Ko 79/2004-89, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. října 2003, č. j. 27 K 1019/2000-56, prohlásil k návrhu věřitelů a/ JUDr. D. R. a b/ P. V. konkurs na majetek dlužníka V. B.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužník je - ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť bylo osvědčeno, že po delší dobu nehradí své splatné závazky více věřitelům. Za věřitele, prostřednictvím jejichž pohledávek měl úpadek dlužníka za osvědčený, přitom shodně se soudem prvního stupně pokládal navrhujícího věřitele a/ (nikoli navrhujícího věřitele b/) a Finanční úřad v L. (dále též jen „finanční úřad“).
K námitce dlužníka, že výše pohledávek navrhujícího věřitele a/, uváděných v návrhu na prohlášení konkursu, neodpovídá skutečnosti, odvolací soud uvedl, že z hlediska osvědčení úpadku je výše pohledávky irelevantní, když pro účely konkursního řízení postačuje zjištění, že pohledávka existuje a dlužník ji s přihlédnutím ke svým ostatním závazkům není schopen uhradit. Námitku, že pohledávku finančního úřadu splácí dlužník dle splátkového kalendáře, přičemž má dostatek finančních prostředků k její úhradě, neměl odvolací soud za důvodnou, poukazuje na to, že část této pohledávky finanční úřad vymohl exekucí a uzavíraje, že je zřejmé, že dlužník tuto pohledávku nesplácí a nemá dost finančních prostředků k její úhradě. Předpoklady prohlášení konkursu na majetek dlužníka měl tudíž odvolací soud za splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení „§239 odst. 1“ občanského soudního řádu (dále též jen „o.s..ř“), namítaje, že je dán dovolací důvod ve smyslu „§241 odst. 3 písm. d/“ o. s. ř. Konkrétně dovolatel uvádí, že sice nezpochybňuje sdělení finančního úřadu, že ke dni prohlášení konkursu činila jeho pohledávka ještě 3,981.639,54 Kč, odvolacímu soudu však vytýká že nepřihlédl k tomu, že formou exekuce po dohodě s Finančním úřadem uvedenou částku zaplatil. Na základě splátkového kalendáře pak splácel dlužnou daň s příslušenstvím. Dovolatel dále poukazuje na to, že v době prohlášení konkursu vlastnil majetek, jehož tržní cena byla podle znalce 29,110.358,- Kč (z toho nemovitosti v hodnotě 24,000.000,- Kč). Odtud dovozuje, že byl schopen zaplatit pohledávky svých věřitelů, zejména pohledávku finančního úřadu, leč nečinil tak pro dohodnutý splátkový kalendář a vzhledem k probíhajícím sporům o výši závazků vůči navrhujícímu věřiteli a/. Závazky tohoto věřitele považuje dovolatel za dubiózní a zpochybňuje je co do pravosti i výše. Současně namítá, že tyto pohledávky ani nemohly založit aktivní legitimaci navrhujícího věřitele a/ k podání návrhu na prohlášení konkursu, jelikož vznikly z absolutně neplatných lichevních smluv.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel dovolací argumentaci podstatně rozšířil podáním datovaným 31. března 2005 a došlým Nejvyššímu soudu 4. dubna 2005, k tomuto podání však Nejvyšší soud dále nepřihlížel, jelikož změna dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu ustanovení §242 odst. 4 věty první o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta pak dovolateli vypršela již v srpnu 2004 (totéž ostatně platí pro podání datované 21. října 2004, jímž dovolací argumentaci podstatně rozšířil sám dlužník a k němuž Nejvyšší soud nepřihlíží i proto, že není sepsáno (ve smyslu též podepsáno) advokátem (srov. §241 odst. 4 o. s. ř.).
Navrhující věřitel a/ ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout dle ustanovení §243b o. s. ř. pro zjevnou bezdůvodnost. Rozhodnutí soudů obou stupňů má za správná, s tím, že splatnou pohledávku vůči dlužníku doložil a okolnosti úpadku osvědčil. Kdyby dovolatel pohledávku správce daně splácel (jak tvrdí), nepřistoupil by správce daně k exekuci.
Dovolatel co do přípustnosti dovolání a uplatněného dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, ač řízení proběhlo a rozhodnutí soudů nižších stupňů byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném od uvedeného data. Dovolacímu důvodu dle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 pak pro dobu od 1. ledna 2001 odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze rovněž namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť ve výkladu ustanovení §1 odst. 2 ZKV je napadené rozhodnutí v rozporu s jeho dřívější judikaturou.
Podle ustanovení §1 odst. 2 věty první ZKV ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí i v době prohlášení konkursu (jde též o znění stávající) dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky.
Požadavek mnohosti věřitelů, kladený tímto ustanovením, je podle ustálené rozhodovací praxe soudu naplněn, jsou-li zde nejméně dva věřitelé, z nichž každý má vůči dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti.
V situaci, kdy je konkurs na majetek dlužníka prohlašován (pro platební neschopnost dlužníka) jen při dvou doložených věřitelích s pohledávkami po lhůtě splatnosti, je přitom nutné dbát o to, aby se rozhodnutí, v nichž se takový závěr činí, zvlášť pečlivě vypořádala se všemi zákonnými znaky této formy úpadku a aby obsahovala skutkové závěry, na jejichž základě bude možné tyto znaky pojmenovat v rovině právní.
V posuzovaném případě soud prvního stupně závěr o druhém věřiteli s pohledávkou po lhůtě splatnosti, jímž je finanční úřad, učinil na základě zjištění, že tento věřitel mu podáním doručeným 30. května 2001 sdělil, že „eviduje za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 1.782.146,- Kč“. Odvolací soud pak na základě podání tohoto věřitele z 29. ledna 2004 vyšel z toho, že ke dni prohlášení konkursu tato pohledávka činila 3.981.639,54 Kč, z toho dlužná daň 573.595,- Kč a příslušenství daně 3.408.044,54 Kč, přičemž v době od května 2001 do října 2003 bylo prostřednictvím exekuce „na jinou pohledávku“ vymoženo 3.342.134,- Kč.
Nehledě k tomu, že žádný ze soudů nižších stupňů si neopatřil skutkové zjištění o tom, kdy se pohledávka finančního úřadu stala splatnou (aby bylo možné prověřit, zda i ohledně ní je naplněn znak neschopnosti ji platit „po delší dobu“), nelze především souhlasit se závěrem odvolacího soudu že námitka, že dlužník pohledávku splácí dle dohodnutého splátkového kalendáře, není důvodná, jelikož část pohledávky byla vymožena exekucí a je zřejmé, že ji dlužník nesplácí.
Ze zjištění učiněných z podání finančního úřadu závěr o neexistenci splátkového kalendáře neplyne a ze sdělení, že finanční úřad exekučně vymohl pohledávku „jinou“, také ne.
Jinak řečeno, ze skutkových zjištění, jež si soudy nižších stupňů opatřily o pohledávce finančního úřadu, v rovině právní závěr, že jde o pohledávku, která je po delší dobu po lhůtě splatnosti, učinit nelze. A ještě jinak řečeno, jestliže se odvolací soud obranou dlužníka založenou na tvrzení o existenci řádně plněného splátkového kalendáře řádně nezabýval (a neprověřil ji tím, že by si písemnou podobu takové dohody od dlužníka vyžádal a její plnění u finančního úřadu prověřil), pominul právně významnou skutečnost (závěr, že pro pohledávku po lhůtě splatnosti si dlužník dohodl splátkový kalendář, který plní, vylučuje pohledávku takového věřitele jako způsobilou osvědčit jeho úpadek dle §1 odst. 2 věty první ZKV), která činí právní posouzení věci v daném ohledu neúplným a tudíž i nesprávným.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud v návaznosti na další dovolací námitky (jimiž se dovolací soud již pro nadbytečnost nezabýval a u doplnění dovolání ani zabývat nemohl) řádně vypořádá po skutkové a právní stránce nejen s otázkou splátkového kalendáře u pohledávky finančního úřadu, nýbrž i s tvrzením dlužníka, že k úhradě svých závazků byl schopen (srov. i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a při volbě způsobu projednání věci v odvolacím řízení vezme v úvahu též závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu