ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.124.2005.1
sp. zn. 29 Odo 124/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně V. z. p. Č. r., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. J. W., zastoupenému advokátkou, 2/ H. K. a 3/ JUDr. J. S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Č. K., spol. s r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 5 Cm 172/2001, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 1. července 2004, č. j. 13 Cmo 522/2003-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 29. srpna 2003, č. j. 5 Cm 172/2001-65, určil, že nevykonatelná pohledávka žalobkyně přihlášená „do konkursního řízení 96 K 46/99“ ve věci úpadkyně Č. K., spol. s r. o., je po právu ve výši 398.862,- Kč. Soud prvního stupně poukázal na to, že z věcného hlediska nebyly proti pravosti a výši žalobkyniny nevykonatelné pohledávky uplatněny žádné výhrady. Námitku, že je - ve smyslu ustanovení §83 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - dána překážka věci zahájené, neshledal opodstatněnou. Za důvodnou neměl ani námitku prvního žalovaného, že usnesení o prohlášení konkursu není účinné a nenabylo právní moci, uváděje, že účinky prohlášení konkursu nastaly 26. října 1999, kdy bylo uvedené usnesení (vydané téhož dne) vyvěšeno na úřední desce soudu a tyto účinky zaniknou až zrušením konkursu.
K odvolání prvního a druhé žalovaných Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud nejprve přitakal soudu prvního stupně v závěru, že překážka věci zahájené není dána a posléze se vyslovil k účinkům prohlášení konkursu. K tomu uvedl, že ve sporu vyvolaném konkursem soud nezkoumá, zda konkurs byl prohlášen zákonně, když tuto otázku lze řešit v mezích řádných a mimořádných opravných prostředků, což první žalovaný již bez úspěchu učinil (usnesení č. j. 43 Cm 272/2001-34, jímž Městský soud v P. zamítl žalobu pro zmatečnost, odvolací soud potvrdil usnesením ze dne 27. května 2004, č. j. 11 Cmo 386/2003-74). Účinky prohlášeného konkursu tedy nadále trvají.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel poukazuje na to, že věcně proti pohledávce (jejímu základu nebo výši) ničeho nenamítal, zamítnutí žaloby se však domáhal proto, že vlastní konkursní řízení trpí takovými procesními vadami (návrh na prohlášení konkursu a rozhodnutí o prohlášení konkursu nebyly úpadci doručeny do vlastních rukou a rozhodnutí o prohlášení konkursu nebylo vyvěšeno na úřední desce soudu), že usnesení o prohlášení konkursu není dosud v právní moci a nenastaly ani zákonem předjímané účinky konkursu. Ačkoliv k uvedenému navrhl provést důkaz výslechem poštovní doručovatelky, úpadkyniny zaměstnankyně pověřené přebíráním pošty a listinami, odvolací soud nepokládal provedení těchto důkazů za nutné.
S názorem odvolacího soudu k otázce přezkumu zákonnosti konkursu v řízení jím vyvolaném souhlasí dovolatel jen potud, že soud v incidenčním řízení není oprávněn např. zkoumat, zda návrh na prohlášení konkursu podal dlužník nebo některý z jeho věřitelů, zda navrhovatel doložil že má vůči dlužníku splatnou pohledávku nebo zda soud před prohlášením konkursu řádně osvědčil dlužníkův úpadek. Jinak řečeno, soud projednávající incidenční spor nemůže zkoumat, zda byly dány podmínky pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Dovolatel je však přesvědčen, že soud projednávající incidenční spor je z podnětu účastníka nejen oprávněn, nýbrž i povinen přezkoumat, zda soudem vyhotovené usnesení o prohlášení konkursu nabylo účinků předjímaných zákonem tím, že bylo vyvěšeno na úřední desce soudu a zda nabylo právní moci. Právě od právní moci usnesení o prohlášení konkursu se totiž odvíjí účastenství osob v incidenčním řízení. Podle dovolatele usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně prokazatelně nebylo vyvěšeno na úřední desce soudu a ani nebylo doručeno do vlastních rukou úpadkyně. Tím, že neprovedl jím navržené důkazy, tedy odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel dále odkazuje na právní větu formulovanou pod bodem XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na rozsudek Městského soudu v P. ze dne 2. září 2004, č. j. 33 Cm 174/2001-96, s tím, že v této věci bylo jeho návrhu na dokazování okolností prohlášení konkursu na majetek úpadkyně vyhověno a soud dospěl k závěru, že žaloba není nedůvodná, neboť rozhodnutí o prohlášení konkursu nebylo úpadkyni řádně doručeno. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Třetí žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu, a uváděje, že účinky prohlášení konkursu nastávají bez ohledu na to, zda usnesení o prohlášení konkursu bylo doručeno úpadci. Dovolatelův postup shledává třetí žalovaný účelovým, sledujícím maření průběhu konkursního řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), přičemž důvod připustit dovolání Nejvyšší soud nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
V rovině argumentů, jež dovolatel pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud především vzhledem k výše řečenému uzavírá, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu na zásadní významnost napadeného rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů pak vycházejí ze skutkového závěru, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužnice bylo vyvěšeno na úřední desce soudu téhož dne, kdy bylo vydáno (26. října 1999) a že nabylo právní moci. Dovolatelovy námitky, že tomu tak není, jsou z obsahového hlediska uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání, které může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá dovolatel k dispozici.
Obdobnou věcí (ve vztahu ke stejným žalovaným a ohledně stejné úpadkyně) se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 27. února 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2005 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 121), kde dovolání (tehdy druhé žalované) založené na stejných argumentech rovněž neshledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Tam Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel (a to i s odkazem na ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném k 26. říjnu 1999), že pro řešení otázky, zda nastaly účinky prohlášení konkursu, není významné, zda rozhodnutí o prohlášení konkursu bylo dlužnici řádně doručeno a zda již nabylo právní moci, s tím, že spory vyvolané konkursem lze projednat a případně též pravomocně rozhodnout i předtím, než rozhodnutí o prohlášení konkursu nabude právní moci. Důvod učinit jiný závěr na základě dovolání podaného v této věci Nejvyšší soud neshledal.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího říjení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto, přičemž u žalobkyně žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu