ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1410.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1410/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové rozhodl v konkursní věci úpadkyně P., a. s., o rozvrhovém usnesení a o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 K 70/98, o dovolání konkursní věřitelky České republiky - Ministerstva financí, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2004, č. j. 1 Ko 76/2004, 1 Ko 304/2004-4118, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. října 2003, č. j. 96 K 70/98-4064, zrušil konkurs na majetek úpadkyně P., a. s., po splnění rozvrhového usnesení, s tím, že podle sdělení správce konkursní podstaty ze dne 27. října 2003 bylo rozvrhové usnesení splněno.
Usnesením ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 96 K 70/98-4085, pak týž soud odmítl odkazuje na ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a na ustanovení §57 odst. 3 a §208 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - odvolání konkursního věřitele Fondu národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“) proti rozvrhovému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2003, č. j. 96 K 70/98-4033. Soud uvedl, že rozvrhové usnesení bylo doručeno všem konkursním věřitelům podle §66c odst. 1 ZKV 27. srpna 2003 a na úřední desce konkursního soudu bylo vyvěšeno 22. srpna 2003, takže odvolání podané u soudu osobně 14. listopadu 2003 je opožděné.
K odvolání Fondu Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. října 2003 a 21. listopadu 2003 potvrdil.
Ohledně usnesení ze dne 21. listopadu 2003 odvolací soud přitakal závěru, že odvolání ze 14. listopadu 2003 je opožděné, jelikož třicetidenní odvolací lhůta skončila dne 22. září 2003. Výslovně dále uvedl, že rozvrhové usnesení mohlo být doručeno postupem podle §66c odst. 1 ZKV.
K usnesení ze dne 30. října 2003 odvolací soud uzavřel, že změny rozvrhového usnesení lze dosáhnout toliko v mezích proti němu podaného opravného prostředku; k pochybnostem o správnosti rozvrhového usnesení vzneseným po jeho právní moci již přihlédnout nelze. Pro výsledek odvolacího řízení je v situaci, kdy rozvrhové usnesení nabylo právní moci 23. září 2003, významné, že odvolatel nezpochybnil závěr o splnění rozvrhového usnesení správcem konkursní podstaty.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Fond včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ a §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda rozvrhové usnesení lze doručit konkursnímu věřiteli, jehož pohledávky nebyly plně uspokojeny, způsobem uvedeným v ustanovení §66c odst. 1 ZKV a zda konkursnímu věřiteli, jemuž ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 ZKV rozvrhové usnesení nebylo (nesprávně) doručeno, uběhne třicetidenní odvolací lhůta počítaná od vyvěšení usnesení na úřední desce soudu.
Dovolatel poukazuje na to, že podle výsledku přezkumného jednání je nutno na jeho přihlášenou pohledávku ve výši 900.000.000,- Kč (jistina) a 26.681.137,55 Kč (smluvní a sankční úrok) pohlížet jako na zjištěnou. Vzhledem k tomu, že k plnému uspokojení pohledávky v konkursu nedošlo, byl soud povinen doručit dovolateli rozvrhové usnesení ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 věty první ZKV. Dovolatel je přitom názoru, že posledně označené ustanovení je speciálním ustanovením pro doručování rozvrhového usnesení, které vylučuje aplikaci §66c ZKV (naopak je namístě doručovat podle ustanovení §45 o. s. ř.). Potud dovolatel odkazuje na dílo Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str. 765, konkrétně na tam vyslovený závěr, že: „Rozvrhové usnesení není třeba doručovat do vlastních rukou, když zcela postačí obyčejné doručení (§45 o. s. ř.); doručení prostřednictvím úřední desky a obchodního věstníku však nelze použít“.
Nenabylo-li rozvrhové usnesení z výše popsaných příčin právní moci, nemohl soud podle dovolatele ani rozhodnout o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. V tomto ohledu dovolatel odkazuje též na „publikované rozhodnutí odvolacího soudu č. j. Jc 95/2002 1 Ko 174/2001“ (správně citováno jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2001, sp. zn. 1 Ko 174/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2002, pod číslem 95). Nadto dovolatel uvádí, že částka přiznaná rozvrhovým usnesením (202.099.134,10 Kč) byla připsána na jeho účet dvěma platbami; první, ve výši 146.000.000,- Kč, dne 24. října 2003 a druhá, ve výši 56.099.134,10 Kč, dne 5. listopadu 2003. Druhá platba mu tak byla připsána teprve 6 dnů po vydání „napadeného rozhodnutí“; ani proto tedy nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení dle §44 odst. 1 písm. b/ ZKV.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. října 2003 a 21. listopadu 2003, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení Fond zanikl a jeho universální právní nástupkyní se stala Česká republika - Ministerstvo financí, o čemž Nejvyšší soud v procesní rovině rozhodl svým usnesením; Nejvyšší soud proto jako s dovolatelkou dále jednal s Českou republikou - Ministerstvem financí.
Proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. listopadu 2003, o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné. Nejde totiž o žádný z případů přípustnosti dovolání podle §237 až §239 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 41/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze doplnit, že podle ustanovení, na něž odkazuje dovolání (§238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být dovolání přípustné již proto, že usnesení o odmítnutí odvolání (usnesení odvolacího soudu je potvrzující) není usnesením „ve věci samé“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedeném ničeho nemění ani to, že odvolací soud dovolatele nesprávně poučil, že dovolání za určitých podmínek přípustné je (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 51/2003“/ a mutatis mutandis i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. října 2003, o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podmínka, aby šlo o potvrzující usnesení „ve věci samé“, je sice splněna (srov. R 51/2003), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud ani v tomto rozsahu nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Na tomto základě Nejvyšší soud uvádí, že prostřednictvím argumentů spojovaných v dovolání s existencí dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé neshledává dovolací soud ani v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 91, uzavřel, že jediným předpokladem, který musí být naplněn k tomu, aby soud podle ustanovení §44 odst. 1 písm. b/ ZKV v rozhodném znění rozhodl o zrušení konkursu, je, aby bylo splněno rozvrhové usnesení. Odtud také plyne okruh způsobilých námitek, jimiž konkursní věřitel může (v mezích podaného odvolání) brojit proti vydání takového usnesení. Vedle argumentu, že ke zrušení konkursu nemělo dojít, neboť rozvrhové usnesení nebylo ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli (odvolateli) ještě splněno, je to již jen argument, že vydání usnesení je předčasné, neboť rozvrhové usnesení ještě nenabylo právní moci (povahou věci je dáno, že i kdyby rozvrhové usnesení bylo splněno ještě předtím, než nabylo právní moci, nelze přistoupit ke zrušení konkursu dříve, než se poměry založené rozvrhovým usnesením stanou neměnnými).
Otázku včasnosti odvolání Fondu proti rozvrhovému usnesení a na řešení této otázky navazující otázku právní moci rozvrhového usnesení, však Nejvyššímu soudu v mezích dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, nepřísluší řešit. V rámci posuzování včasnosti odvolání Fondu proti rozvrhovému usnesení ji totiž pravomocně vyřešil odvolací soud v usnesení ze dne 7. června 2004, které potud (jak vysvětleno výše) věcnému dovolacímu přezkumu podrobit nelze. Jinak řečeno, jestliže odvolací soud v usnesení, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně z 21. listopadu 2003, uzavřel, že odvolání Fondu proti rozvrhovému usnesení je opožděné, nemůže dovolací soud přijmout závěr opačný (že toto odvolání je včasné) v mezích dovolacího přezkumu jiného výroku téhož usnesení (jímž se potvrzuje usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení).
Námitka, že rozvrhové usnesení bylo vůči Fondu splněno až 6. listopadu 2003, je z obsahového hlediska námitkou skutkovou, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., který (jak popsáno výše) u dovolání, jež může být přípustné jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., není k dispozici. Nadto jde o skutečnost uplatněnou nově až v dovolacím řízení, ke které by Nejvyšší soud ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. nesměl přihlédnout. V souvislosti s touto námitkou lze pro úplnost dodat, že účinky usnesení soudu prvního stupně z 30. října 2003 nastaly podle ustanovení §44 odst. 5 věty druhé ZKV v rozhodném znění (při absenci určení jiného okamžiku přímo v usnesení) až ve spojení s jeho právní mocí a že pro potvrzující usnesení odvolacího soudu platilo (prostřednictvím §66a odst. 1 ZKV v rozhodném znění a §167 odst. 2 o. s. ř.) ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., přičemž v době vydání usnesení odvolacího soudu rozvrhové usnesení i podle dovolací argumentace splněno bylo.
Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2007
J
UDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu