ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.973.2005.1
sp. zn. 29 Odo 973/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatele J. K., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení schůze delegátů S. b. d. V. M., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 77/2002, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2005, č. j. 8 Cmo 317/2004, 8 Cmo 53/2005-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. září 2003, č. j. 26 Cm 77/2002-31, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. května 2004, č. j. 26 Cm 77/2002-44, Krajský soud v Ostravě zamítl návrh, jímž se navrhovatel domáhal vyslovení neplatnosti všech rozhodnutí, která byla přijata na shromáždění delegátů S.b. d. V. M. (dále též jen „družstvo“) dne 31. října 2001 a toho, aby soud uložil družstvu tuto skutečnost ihned sdělit rejstříkovému soudu, a dále (doplňujícím usnesením) i požadavek, aby soud uložil družstvu oznámit do 7 dnů od právní moci rozhodnutí svým členům, že shromáždění delegátů konané 31. října 2001 (dále též jen „shromáždění delegátů) nebylo usnášeníschopné, a proto jsou všechna jeho rozhodnutí nezákonná.
K zamítavému výroku ohledně požadavku na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů družstva konaného 31. října 2001 soud s odkazem na ustanovení §242 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) uzavřel, že navrhovatel, ač byl na shromáždění delegátů přítomen, nevznesl konkrétní námitku proti procesu jeho svolání nebo proti přijatým rozhodnutím, natož aby žádal o jejich zaprotokolování. Za takovou námitku nelze podle soudu považovat odkaz na ustanovení §240 obch. zák. (s uvedením, že každý člen má jeden hlas a o stanovách může rozhodovat pouze členská schůze). Týž závěr přijal soud k bodu programu, v jehož rámci byly schvalovány stanovy družstva. Formální předpoklady pro úspěšné uplatnění práva podat návrh na vyslovení neplatnosti „členské schůze družstva“, stanovené v §242 odst. 1 větě druhé obch. zák., tak podle soudu nebyly naplněny. Již tento důvod by sám o sobě vedl k zamítnutí návrhu jako celku, když navrhovatel neprokázal ani netvrdil, že by případnou námitku oznámil představenstvu ve lhůtě 1 měsíce od konání shromáždění delegátů (§242 odst. 1 věta druhá in fine obch. zák.).
Shromáždění delegátů - pokračoval soud - je specifickým orgánem družstva, který nahrazuje funkci členské schůze, umožňují-li to (jako v tomto případě) stanovy družstva. Úprava obsažená ve stanovách družstva (z let 1992, 1997 a 1998) je podle soudu souladná s ustanovením §239 odst. 7 obch. zák. Hlasování na napadeném shromáždění delegátů pak probíhalo v souladu s tehdy platnými stanovami družstva (s článkem 68 stanov družstva).
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením ze dne 8. února 2005 zastavil (pro zpětvzetí odvolání v této části) odvolací řízení v rozsahu, v němž odvolání směřovalo proti výroku obsaženému v doplňujícím usnesení (první výrok) a v zamítavém výroku ohledně požadavku na vyslovení neplatnosti všech rozhodnutí přijatých na shromáždění delegátů dne 31. října 2001 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž stejně jako tento soud vyšel z toho, že ustanovení §242 odst. 1 obch. zák. přiznává každému členu družstva právo podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze (shromáždění delegátů) pouze tehdy, požádal-li o zaprotokolování námitky na členské schůzi, která usnesení přijala, případně, oznámil-li ji představenstvu do 1 měsíce od konání této schůze. Podle odvolacího soudu z notářského zápisu (NZ 266/2001, N 284/2001 ze dne 31. října 2001, sepsaného notářem JUDr. J. H.) vyplývá, že navrhovatel námitku, že o stanovách družstva může rozhodnout pouze členská schůze družstva, uplatnil a o její zaprotokolování usiloval a fakticky se tak i stalo. Předpoklad formulovaný v ustanovení §242 odst. 1 větě druhé obch. zák. tak měl odvolací soud, stejně jako předpoklad včasnosti podání návrhu u soudu (byť věcně nepříslušného) formulovaný v §241 odst. 1 větě třetí obch. zák., za splněný.
Odvolací soud dále poukázal na to, že soud prvního stupně se přes závěr o chybějícím předpokladu zaprotokolování námitky zabýval i důvodností námitky a s jejím věcným posouzením se odvolací soud ztotožnil.
Cituje článek 68 stanov družstva a ustanovení §239 odst. 7 obch. zák. pak odvolací soud uzavřel, že stanovy družstva byly s úpravou obsaženou v obchodním zákoníku v souladu a shromáždění delegátů tak nahrazovalo členskou schůzi v plném rozsahu a podle §239 odst. 4 obch. zák. mohlo i měnit stanovy družstva; ustanovení §240 odst. 1 obch. zák. tomu nebránilo.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé podal navrhovatel včasné dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatel uvádí, že již v podání z 30. dubna 2005 poukázal na totalitní kořeny zákonné úpravy, podle které může působnost členské schůze družstva vykonávat i shromáždění delegátů. Na tuto stránku věci poukazuje i odborná literatura, která uvádí, že shromáždění delegátů jsou u nás běžná v obřích bytových družstvech, vzniklých za socialismu sloučením více menších družstev a že tyto struktury, jejichž vedení je většinou odtrženo od členstva a rozhoduje v podstatě nezávisle na něm, někdy velmi arogantně manipulují shromážděním delegátů (potud odkazuje na dílo Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku. II. díl. Linde Praha a. s., 1995, str. 693). K tomu lze podle dovolatele dodat, že posuzovaná úprava svými důsledky vede k potlačování menšinových názorů v družstvu, které jsou eliminovány již při volbě delegátů a nemohou tak být předneseny a posouzeny na jednání nejvyššího orgánu družstva. Všechny tyto skutečnosti - usuzuje dovolatel - brání extenzívnímu výkladu ustanovení §239 odst. 7 obch. zák., které nahrazení působnosti členské schůze shromážděním delegátů připouští.
S odkazem na dikci uvedeného ustanovení pak dovolatel uvádí, že k nahrazení členské schůze shromážděním delegátů nepostačí administrativní nebo organizační obtíže při svolávání členské schůze, nýbrž je zapotřebí, aby svolávání členské schůze nebylo dobře možné. Tento předpoklad není u žalovaného naplněn. Družstvo má cca 1.000 členů, což je počet, který zdaleka nedosahuje počtu akcionářů akciových společností prošlých kupónovou privatizací. Jestliže svolávání akcionářů rozmístěných po celé republice zvládnou bez obtíží tyto akciové společnosti, nelze dovodit, že není dobře možné svolávání členské schůze družstva o počtu cca 1.000 členů, kteří prakticky všichni bydlí na území téhož města. Jestliže tedy článek 68 družstva označuje za nejvyšší orgán družstva shromáždění delegátů, jemuž svěřuje působnost, která ze zákona svědčí členské schůzi družstva, je toto ustanovení v rozporu s ustanovením §239 odst. 7 obch. zák. Podle judikatury platí, že jsou-li stanovy družstva v některé části v rozporu s kogentním ustanovením zákona a tento rozpor nezpůsobuje neplatnost celých stanov, platí namísto stanov příslušné ustanovení zákona (potud dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 1996, sp. zn. 2 Odon 25/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 66).
Podle dovolatele je v rozporu s ustanovením §239 odst. 7 obch. zák. (v části zabývající se počty hlasů nutnými k volbě delegátů) i ustanovení článku 82 odst. 3 stanov družstva, podle něhož členové s více druhy práv mohou být členy více druhů samospráv. Poněvadž podle článku 84 písm. g/ stanov družstva každá samospráva volí a odvolává delegáty na shromáždění delegátů, mohou někteří členové družstva hlasovat o volbě delegátů vícekrát. K porušení principu rovnosti členů družstva při volbě delegátů vede i další část článku 84 písm. g/ stanov družstva, podle níž počet delegátů v každé samosprávě stanoví představenstvo. To umožňuje, aby při volbě delegátů měl hlas člena v některé ze samosprávných jednotek větší váhu než v jiné samosprávné jednotce. I kdyby proto nahrazení působnosti členské schůze družstva shromážděním delegátů nebylo vyloučeno již z důvodů uvedených v předcházejícím odstavci, byl by zvolený postup nezákonný přinejmenším při rozhodování ve věcech uvedených v §239 odst. 4 písm. a/ a g/ obch. zák.
Otázka, zda při rozhodování o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů je soud povinen zabývat se i tím, zda byly splněny předpoklady stanovené v §239 odst. 7 obch. zák. k tomu, aby shromáždění delegátů mohlo plnit působnost členské schůze. nebo zda je v této otázce vázán stanoviskem obsaženým ve stanovách družstva, stejně jako otázka, zda je soud povinen zkoumat splnění zákonného požadavku, podle něhož se každý z delegátů volí stejným počtem hlasů nebyla, podle dovolatelových poznatků v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena, z čehož dovolatel usuzuje na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Dovolatel sice v dovolání uplatňuje způsobilý dovolací důvod (dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), řešení právních otázek předkládaných k posouzení Nejvyššímu soudu ovšem zakládá na skutkových tvrzeních, jež poprvé zaznívají až v dovolacím řízení.
Je tomu tak především u argumentace, již dovolatel pojí k úpravě obsažené v článku 82 odst. 3 ve spojení s článkem 84 písm. g/ stanov družstva, nadto založené na zjištěních ze stanov družstva (co do obsahu předmětných článků), která v předchozích fázích řízení učiněna nebyla (a to právě proto, že uvedená námitka dříve nezazněla).
Také názor, že článek 68 stanov družstva, který nahrazení působnosti členské schůze stanovami družstva upravoval, je v rozporu s ustanovením §239 odst. 7 obch. zák., opírá dovolatel o skutková tvrzení (že družstvo má cca 1.000 členů, což je počet, který zdaleka nedosahuje počtu akcionářů akciových společností prošlých kupónovou privatizací a zvládnou-li svolávání akcionářů rozmístěných po celé republice bez obtíží tyto akciové společnosti, nelze dovodit, že není dobře možné svolávání členské schůze družstva o počtu cca 1.000 členů, kteří prakticky všichni bydlí na území téhož města), která v předchozích fázích řízení nebyla uplatněna.
Přihlédnout k novým skutečnostem v dovolacím řízení pak dovolacímu soudu zapovídá ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
I kdyby však tato tvrzení mohl vzít dovolací soud v úvahu, v úzkém skutkovém rámci jejž vymezují, by výklad ustanovení §237 odst. 9 obch. zák., podaný na jejich základě, postrádal potřebný judikatorní přesah.
V obecné rovině (co do závěru, že jsou-li články stanov příslušného družstva svěřující působnost členské schůze shromáždění delegátů, v rozporu s některým z kogentních ustanovení obchodního zákoníku, zvláště pak s ustanovením §239 odst. 7 obch. zák., vymezujícím podmínky, za nichž lze takovou úpravu ve stanovách družstva promítnout, jsou stanovy družstva v tomto rozsahu neplatné a za neplatná by musela být prohlášena i rozhodnutí přijatá shromážděním delegátů, které na takovém základě vykonávalo působnost členské schůze) přitom situaci řeší již rozhodnutí Nejvyššího soudu citované v dovolání. Závěry formulované v napadeném rozhodnutí se této judikatuře v obecné rovině neprotiví.
Také argumentace založená na tom, že úprava obsažená v §239 odst. 7 obch. zák. vychází z totalitních kořenů a vede k potlačování menšinových názorů v družstvu, důvod připustit dovolání nezakládá, jelikož dovolatel takto brojí toliko proti extenzívnímu výkladu uvedeného ustanovení a nikoli proti jeho podstatě.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že žalobcovo dovolání bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu