ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1047.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1047/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce K. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované V., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 111/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2005, č.j. 1 Co 162/2005-140, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2005, č.j. 1 Co 162/2005-140, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, se odmítá.
II. Dovolání žalované proti výroku uvedeného rozsudku Vrchního soudu
v Praze, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce zaplatit jeho zástupkyni advokátce, částku 7.527,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. února 2005, č.j. 19 C 111/2004-94, výrokem I. uložil žalované na vlastní náklady uveřejnit v listu R. d. způsobem po všech stránkách odpovídajícím uveřejnění článku ze dne 13.5.2004 omluvu v tomto znění: Omluva. Omlouváme se panu K. N., za zveřejnění nepravdivého údaje „… Pak ale vycouvali. Prý jim pan docent píše prášky…“, který byl uveřejněn v článku R. d. ze dne 13. 5. 2004 pod titulkem „N. nestojí v čele ODS“ redaktorkou listu paní K. M. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci jako náhradu nemajetkové újmy částku 400.000,- Kč. Výroky III. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení placených státem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 13. května 2004 byl
v R. d., jehož je žalovaná vydavatelem, uveřejněn článek s názvem „N. nestojí v čele ODS“, v němž byl dán prostor k vyjádření bývalým i současným členům ODS a v němž byl uveden i výrok „…pak ale vycouvali. Prý jim pan docent píše prášky…“. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že tento výrok není pravdivý. Dovodil proto, že tak došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce
s odpovědností žalované podle §13 občanského zákona (dále jen „o.z.“). Za přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu shledal žalobcem požadovanou omluvu, nikoliv však již předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle
§13 odst. 2 o.z., když nebylo prokázáno, že by došlo ke snížení důstojnosti žalobce
ve značné míře.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2005, č.j. 1 Co 162/2005-140, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé týkajícím se omluvy potvrdil s upřesněním, že „R. d. je ze dne“.
V napadeném zamítavém výroku ohledně částky 100.000,- Kč jej změnil tak, že uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 50.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy
v penězích; co do částky 50.000,- Kč jej potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení placených státem.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Shodně konstatoval, že žalobce vstupem do komunální politiky musel být srozuměn s tím, že se vystavuje kontrole veřejnosti a může být předmětem kritiky, jejíž hranice jsou širší než u soukromých osob. Také shodně s žalovanou konstatoval, že téma jí uveřejněného článku bylo pro veřejnost aktuální. Podle názoru odvolacího soudu však sporem dotčené tvrzení představovalo neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobce, vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla prokázána pravdivost tohoto údaje. I když zásadně ne každý nepravdivý údaj může být považován za neoprávněný zásah do osobnostních práv, předmětný nepravdivý údaj takovým je, neboť je vzhledem ke svému obsahu se zřetelem na profesi žalobce současně i údajem dehonestujícím. Za odpovídající prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu odvolací soud v prvé řadě považoval morální zadostiučinění formou omluvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však současně shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. Vyšel
z objektivního pohledu, podle něhož předmětný údaj dehonestuje osobnost žalobce
ve značné míře, jestliže žalobci podsouvá nečestné jednání, že si zajišťuje své příznivce tím, že „jim předepisuje léky“. Přihlédl k tomu, že údaj byl uveřejněn v r. p., takže se s ním měli možnost seznámit lidé z okruhu bydliště a profesního působiště žalobce. Tím byla objektivně ohrožena jeho důstojnost a snížena jeho vážnost ve společnosti. Byť byl údaj uveden v souvislosti s politickou činností žalobce, dotýká se žalobce nejen jako komunálního politika, ale citelně především v jeho profesní cti lékaře. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy soud přihlédl zejména k tomu, že žalobci bylo přiznáno morální zadostiučinění formou omluvy uveřejněné v tisku, a k tomu, že jde o opakovaný zásah do osobnostních práv žalobce.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne
22. listopadu 2005 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 20. ledna 2006 včasné dovolání doplněné podáním ze dne 20. února 2006. Napadá jím jednak výrok ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přičemž jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a §237 odst. 3 téhož zákona, jednak proti výroku soudu druhého stupně, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci 50.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích. Zde přípustnost dovolání vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z obsahu dovolání vyplývá uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázkou zásadního právního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, je podle dovolatelky otázka, zda výrok „….pak ale vycouvali. Prý jim pan docent píše prášky…“ je údajem, který lze hodnotit jako neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Podle dovolatelky se jedná o dvě pravdivé premisy,
z nichž eventuálně byl utvořen úsudek, který v kontextu celého článku hodnotí způsoby, jakými bylo provázeno setrvávání či odcházení žalobce z postu v komunální politice. Ani jeden z těchto výroků není takovým, aby svou intenzitou zasáhl do sféry ochrany osobnosti žalobce, tak, že by jej bylo nutno posoudit jako neoprávněný zásah. Šlo
o plnění povinnosti sdělovacího prostředku poskytovat informace čtenářům
o podmínkách, za jakých politici setrvávají v politice či z ní odcházejí. Pokud by dovolací soud ponechal výrok ve věci samé týkající se omluvy v podobě tak, jak byl rozhodnut soudy obou stupňů, pak by podle dovolatelky bylo nutné se zabývat tím, zda tímto výrokem byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti (§13 odst. 2 o.z.). Konstatování, že údaj byl uveřejněn v r. p. a dotýká se žalobce nejen jako komunálního politika, není argumentem svědčícím pro to, že se žalobci podařilo prokázat naplnění obou kumulativně stanovených podmínek v ustanovení §13 odst. 2 o.z.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 27. 3. 2006. Uvádí, že právní otázka nebyla v předmětné věci řešena v rozporu s hmotným právem a soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy jako pravdivé a vyvodily z nich adekvátní závěr o zřetelném zásahu do osobnostních práv žalobce. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení včetně DPH.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (přičemž též přihlédl k obsahu bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. pokud se týče otázky přípustnosti dovolání je jím ve věci samé napaden jak potvrzující, tak i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu.
U výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je toto dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž o něm bude pojednáno později. U výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se dovolací soud nejprve zabýval otázkou možné přípustnosti dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a odvolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento předpoklad však v tomto případě naplněn není.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde
o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle §11 násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze
u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. tak musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.
Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 o.z.).
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález
sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.\" To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah
do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem
a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah
v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již
v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Obecně se dovozuje, že je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např.
od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést
k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
V projednávané věci soudy prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že sporem dotčený údaj byl nepravdivý, přičemž s ohledem na obsah i na profesi žalobce byl údajem dehonestujícím s tím, že žalobci proto náleží příslušná satisfakce podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. Tento závěr s ohledem na již podaný výklad nelze považovat za nesouladný s hmotným právem. Z tohoto důvodu proto nelze výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, pokládat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proto nezbylo, než dovolání žalované proti tomuto výroku odmítnout jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Bylo již uvedeno, že pokud dovolání žalované směřuje též proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto tento výrok přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř., avšak se závěrem, že
v této části není dovolání důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně však
v případech, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Odvolací soud při rozhodování o přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. vyšel, jak již bylo zmíněno, z úvahy, podle níž předmětný údaj dehonestuje osobnost žalobce ve značné míře, jestliže žalobci podsouvá nečestné jednání, že si zajišťuje své příznivce tím, že „jim předepisuje léky“. Přihlédl též k tomu, že údaj byl uveřejněn v r. p., takže se s ním měli možnost seznámit lidé z okruhu bydliště a jeho profesního působiště. Tím byla objektivně ohrožena jeho důstojnost a snížena jeho vážnost ve společnosti. Byť byl údaj uveden v souvislosti s politickou činností žalobce, dotýká se žalobce nejen jako komunálního politika, ale citelně především v jeho profesní cti lékaře. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy soud současně přihlédl zejména k tomu, že žalobci bylo přiznáno morální zadostiučinění formou omluvy uveřejněné v tisku, a k tomu, že jde o opakovaný zásah do osobnostních práv žalobce. Tyto úvahy je třeba hodnotit jako přiléhavé dané právní úpravě, takže napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto výroku třeba posoudit jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání žalované bylo především zamítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny
ve věcech osobnostních práv, je-li požadována náhrada nemajetkové újmy, 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno
s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), pak za situace, kdy dovolací řízení bylo zahájeno dne 20. ledna 2006, patří podle ustanovení §137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení žalobce rovněž částka odpovídající této dani představované její výší 1202,- Kč. Celkem tak přisouzená náhrada nákladů dovolacího řízení žalobce činí 7.527,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu