ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1522.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1522/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) M. P., b) Š. P., a c) M. P., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 77/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č.j. 1 Co 246/2006-117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č.j. 1 Co 246/2006-117,
se ve výrocích označených „II., III. a IV.“ zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 3. dubna 2006, č.j. 36 C 77/2005-82, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) M. P. částku 50.000,- Kč, výrokem II. žalobkyni b) Š. P. částku 75.000.- Kč a výrokem III. žalobci c) M. P. částku 75.000,-Kč, všem z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení
§13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), přičemž ve zbývající části požadovaného relutárního zadostiučinění žalobu vždy zamítl. Výroky IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit zaplacení soudní poplatek.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 4. května 2001 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný jako řidič osobního automobilu. Způsobil při ní smrt P. P., manžela žalobkyně a) M. P. a otce žalobců b) Š. P. a c) M. P. (kterému též způsobil těžké poranění). Soud dovodil, že ze strany žalovaného došlo
k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobců, konkrétně do jejich práva na soukromí a rodinný život. Při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy soud přihlédl nejen k její závažnosti, ale i ke všem okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Současně však vzal v úvahu též to, že zemřelý se žalobci ve společné domácnosti před nehodou již de facto nežil, a jejich společný život byl proto vážně rozvrácen. V případě žalobkyně a) M. P. přihlédl i k tomu, že žalovaný žalobkyni
na úhradu nemajetkové újmy již přispěl. Situaci žalobce c) M. P. posuzoval shodně
s ostatními, neboť zásah do jeho osobnostních práv nebyl žalobou tvrzen ani prokazován.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č.j. 1 Co 246/2006-117, výrokem I. odmítl odvolání žalovaného proti zamítavým částem výroků I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil
ve vyhovujících částech výroků I., II. a III. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni a) 50.000,- Kč a žalobkyni b) a žalobci c) každému 75.000,- Kč. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv na soukromí žalobců, jehož součásti je i rodinný život. Rodinné vazby žalobců se zemřelým byly popsaným neoprávněným zásahem definitivně ukončeny. Byly tak splněny zákonné předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud však současně poukázal na to, že se soud prvního stupně nezabýval námitkou promlčení uplatněnou žalovaným již v jeho vyjádření k žalobě ze dne 7. 12. 2005 a opětovně při jednání dne 12. 12. 2005. Uvedl, že na rozdíl od práva na ochranu osobnosti, které se nepromlčuje, se podle jeho názoru, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje. Jestliže tento prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu je vyjádřen peněžním ekvivalentem, neshledává odvolací soud důvod, proč by, na rozdíl od jiných nároků majetkové povahy, nepodléhal promlčení. Odkazuje na nález Ústavního soudu
ve věci I. ÚS 85/04, v němž se připomíná čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné pod č. 209/1992 Sb. a obecně i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Pojmem škoda se tak rozumí nejen škoda hmotná, ale i škoda nehmotná. Dále poukazuje na zákon č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který u zákonem zakotveného nároku na náhradu nemajetkové újmy upravil i promlčecí dobu u tohoto nároku. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se proto podle názoru odvolacího soudu promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§101 o.z.). Jestliže
v dané věci vznikla nemajetková újma dne 4. 5. 2001 a žaloba byla podána dne
28. července 2005, byla podána po uplynutí promlčecí doby. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným proto posoudil jako důvodnou.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 10. ledna 2007 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 20. února 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ustanovení §241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nesprávnost právního posouzení podle žalobců spočívá
ve vadném hodnocení otázky promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích odvolacím soudem. Dovolatelé vycházejí zejména z právního závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003,
z něhož vyplývá, že smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 a 3 o.z.) je dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. Jde o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení §11násl. o.z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce této nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. Námitka promlčení uplatněná žalovaným tak není důvodná.
Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal
v dotčených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
a dospěl k závěru, že v této části jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i relutární). Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Podle §100 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v občanském zákoníku (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat
(odst. 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105 o. z. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odst. 2). Nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá (odst. 3). Z ustanovení §101 o.z. vyplývá, že není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Odvolací soud v napadeném rozsudku především uvedl, že na rozdíl od práva
na ochranu osobnosti, které se nepromlčuje, se podle jeho názoru, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Tuto otázku však již v minulosti posuzoval Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne
25. září 2003, č.j. 30 Cdo 1542/2003 - 82, se závěrem, že se toto právo nepromlčuje. Především v něm konstatoval, že podle §100 odst. 2 věty první o. z. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Naproti tomu všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva, která vznikla postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou - na rozdíl od majetkových práv - nepromlčitelná. Dovolací soud se v uvedeném rozhodnutí neztotožnil s právní úvahou, podle níž, pokud jde o nárok na peněžní zadostiučinění, platí z již uvedené zásady výjimka s ohledem na podobnost tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec, kdy podle uvedeného názoru tento nárok na peněžité zadostiučinění podle §13 odst. 2 o. z. promlčení podléhá v tříleté promlčecí době. Dovolací soud tehdy poukázal na skutečnost, že tímto názorem není zcela důsledně a nekompromisně doceněna zásada, podle níž, jestliže se podle ustanovení §100 odst. 2 o.z. (až
na výslovně stanovené výjimky) promlčují všechna práva majetková, pak se nepromlčují nemajetková práva, mezi něž je nutno zařadit jako právo ryze osobní povahy i právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §11 násl. o.z. (což dovozuje již např. již např. stanovisko Nejvyššího soudu Prz 33/67 byť dosud nemohlo přihlížet k úpravě, která později zakotvila i možnost relutární satisfakce). Připomněl, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby (všeobecné osobnostní právo) občanský zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v rámci občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj.
V tomto uceleném a jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot, resp. stránek, fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti jsou jako jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby uvedeny
v ustanovení §13 o.z., a to pouze příkladným výčtem. Podle tohoto ustanovení patří k takovýmto prostředkům
- povinnost upuštění od neoprávněných zásahů,
- povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu,
- povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Zadostiučinění podle ustanovení §13 o.z. může spočívat buď
v „morálním“ plnění (§13 odst. 1 cit. zákona) anebo v peněžitém plnění (§13 odst. 2 a 3 o.z.). Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení §11 násl. o.z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby podle §13 odst. 2 o.z. (je-li přiznána) vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. Nejvyšší soud ČR ve zmíněném rozhodnutí uzavřel, že úvahy zdůrazňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku
s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání satisfakce
v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemá jakýkoliv zákonný podklad, přičemž odlišnost tohoto institutu se naznačuje i v rámci kontrastu k úpravě náhrady škody, na niž odkazuje ustanovení §16 o.z.
Dovolací soud si je vědom, že otázka možnosti promlčení nebo naopak nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. v souvislosti s faktem neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, je považována za spornou prakticky po celou dobu
od novelizace ustanovení §13 o.z. provedené zákonem č. 87/1990 Sb., jímž byla
v oblasti občanského práva nově zakotvena možnost postižené fyzické osoby rovněž právo požadovat zadostiučinění v penězích pro vyvážení a zmírnění nepříznivého následku vzniklé nemajetkové újmy na její osobnosti (s účinností novely od 29. března roku 1990).
Tak např. ve stati Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů (Karel Knap, Jiří Švestka, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 342, bod. IV.) se mimo jiné uvádí, že „subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem
do její osobnosti jsou sice - na rozdíl od subjektivních majetkových práv, konkrétně
od majetkových práv na náhradu škody - nepromlčitelná, avšak u práva
na zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je právní situace jiná. Důvodem je skutečnost, že právo na zadostiučinění v penězích jako právo, které se svou satisfakční funkcí peněz podobá reparační funkci majetkového práva, tj. práva
na náhradu škody, promlčení jako každé jiné majetkové právo podléhá, a to v tříleté promlčecí lhůtě, přičemž tato promlčecí doba se počítá od doby, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§101 o.z.).“
Naproti tomu např. v článku Několik poznámek k novelizaci §13 o. z. (Milan Kamlach, Právo a zákonnost č. 3/1991 - str. 163) se mimo jiné poukazuje na to, že „náhrada nemajetkové újmy v penězích se nedotýká náhrady škody, která byla způsobena neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti (§16 o.z.). Oba tyto nároky samozřejmě obstojí vedle sebe. Tyto dva peněžité nároky se však liší v režimu promlčení. Podle §100 odst. 2 občanského zákoníku se promlčují majetková práva, tedy i právo na náhradu škody. Právo na ochranu osobnosti se však nepromlčuje. Nepodléhá tudíž promlčení ani právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
§13 občanského zákoníku.“
Nesouladné názory na otázku promlčitelnosti, resp. nepromlčitelnosti práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích se projevují do současnosti. To, že se toto právo promlčuje, se např. dovozuje v publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva (Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý, čtvrté podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s. 2004, str. 198
a 199) a v obdobném znění též v Komentáři k občanskému zákoníku (JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Marta Škárová, JUDr. Jiří Spáčil, CSc. a kolektiv, 10. vydání, C.H.BECK 2006). Opačný názor, že se naopak toto právo nepromlčuje, je uveden v komentáři k občanskému zákoníku (JUDr. Milan Holub
a kolektiv autorů, 1. svazek, Linde Praha, a.s., 2002, str. 88 a 89).
Aktuálně prezentované důvody pro závěr, že se právo na zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. promlčuje, ač je jinak obecně zastáván názor, že se subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem
do její osobnosti (na rozdíl od subjektivních majetkových práv) nepromlčují, lze shrnout v hrubých rysech především takto: 1) Názorem, že se toto právo nepromlčuje, se právo na peněžitou satisfakci neústrojně vyčleňuje z okruhu obdobných práv na peněžitou satisfakci (např. práva
na bolestné a práva na ztížení společenského uplatnění), o kterých ani teorie ani soudní praxe až doposud, vzdor jejich nehmotné povaze, nikterak nepochybovaly, že se promlčují.
2) Právo na peněžitou satisfakci podle §13 odst. 2 o.z. plní podobnou reparační funkci jako u majetkových nároků na náhradu škody.
3) Návrh nového občanského zákoníku připravovaného v rámci soukromoprávní rekodifikace chápe i nemajetkovou újmu jako druh škody (proto právo na její náhradu v peněžité formě nemůže zůstat v rámci úpravy závazků z deliktů nepromlčitelným).
4) Časově neomezená možnost uplatnění práva na peněžitou satisfakci, může vést v praxi, kdy při nedostatku zvláštní úpravy odpovědnosti za škodu, některé případy peněžité satisfakce podle §13 odst. 2 o.z. ve skutečnosti nahrazují nárok
na náhradu škody, k nepříznivým následkům spočívajícím v nerovném postavení postižených fyzických osob.
Z uvedeného přehledu je zřejmé, že pro posouzení této otázky mají určující význam především první dvě alternativy, když zbývající dvě se jeví jako spíše podružné. Úvahy de lege ferenda (argument pod bodem 3/) jsou totiž způsobilé k analýze co
a jak by mělo či nemělo být regulováno pomocí práva, jaké zájmy či hodnoty by právo mělo zajišťovat či potlačovat, apod., avšak nejde o argument, který by umožnil právo aplikovat v rozporu s jeho platnou úpravou; nadto posuzovaný argument sám ve své podstatě naopak bezděčně dotvrzuje skutečnost specifičnosti úpravy, již přináší aktuální znění ustanovení §13 o.s. Názor uvedený pod bodem 4) je pak třeba bezprostředně odmítnout již proto, že je nepochybně věcí soudů rozlišit právní základ uplatněného nároku.
Z legislativního hlediska je třeba poukázat na skutečnost, že současné pojetí škody, jak vychází z koncepce platného občanského zákoníku, je spojováno s existencí majetkové újmy. Principy evropského deliktního práva tak, jak jsou formulovány např. v rámci tzv. spontánní soukromé kodifikace zpracované „Evropskou skupinou zabývající se deliktním právem“ vycházejí ze zásady, že za škodu je nutno považovat
i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného, když škodu definují jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto Principy ovšem mají základ v soukromé iniciativě. Přesto udávají určitou možnost vývoje národním právním řádům, takže pokud jsou do nich implementovány, mají
za sebou nepochybně silnější evropský mandát (byť přímo nezaštítěný Evropskými společenstvími) podložený dlouholetým výzkumem zmíněné pracovní skupiny. Skutečností ovšem současně je, že úprava, kterou podává ustanovení §11násl. o. z. je zcela svébytná v porovnání jak např. s úpravou, kterou obsahuje čl. 5 odst. 5 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních práv, resp. se zmíněnými Principy tak i
s vlastní úpravou, kterou přinášejí ustanovení platného českého práva o náhradě škody (§420 násl. o.z., zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., resp. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce). V této souvislosti je třeba připomenout nález pléna Ústavního soudu České republiky sp.zn. Pl ÚS 16/04, vyhlášený pod č. 265/2005 Sb., který v konkrétním případě řešil otázku, zda pod ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody, lze podřadit i nárok na náhradu imateriální újmy spočívající v usmrcení blízké osoby. Dovodil, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle §11 a §13 o.z. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody.
Na tomto závěru v zásadě nemění nic ani odvolacím soudem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2006, sp.zn. I. ÚS 85/04, který speciálně řeší problematiku náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, a to
s ohledem na skutečnost, že v tomto případě je čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu ČR.
Je třeba dále uvést, že podle článku 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, přičemž každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Prostředky občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného zásahu
do osobnosti fyzické osoby jsou v platném občanském zákoníku upraveny jednak
v ustanovení §13 pro případ vzniku nemajetkové újmy, jednak v ustanovení §16
ve vztahu ke vzniklé majetkové újmě (škodě). Tyto prostředky se pak při naplnění specifických zákonných podmínek mohou v konkrétním případě z funkčního hlediska vzájemně doplňovat.
Prostředky občanskoprávní ochrany fyzické osoby jsou tříděny na prostředky obecné (ochrana svépomocí, ochrana poskytovaná třetí osobou, ochrana poskytovaná orgánem veřejné správy, soudní ochrana ve smyslu ustanovení §59-69, §74, §80 písm. c/ o.s.ř., resp. ochrana prostřednictvím žaloby na náhradu škody - podle §16
a §420násl. o.z.) a prostředky zvláštní [především zvláštní soudní (petitorní) ochrana ve smyslu ustanovení §13 o.z.].
Ochrana pro případ neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby podle
§13 o.z. je pravidelně realizována prostřednictvím některé z těchto žalob:
- na upuštění od neoprávněných zásahů (žaloba zdržovací),
- na odstranění nepříznivých následků neoprávněných zásahů, resp. protiprávního - závadného stavu (žaloba odstraňovací),
- na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (žaloba satisfakční).
Různorodost prostředků ochrany osobnosti fyzické osoby je podmíněna jak mnohotvárností jejích projevů v životě společnosti a z toho vyplývajících různých možností zasáhnout do osobnosti fyzické osoby, tak úsilím demokratického státu
co nejúplnější a účinnou občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby. Jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu kumulovat.
Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (satisfakce) jako právního prostředku občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby je namístě tam, kde již vznikl nepříznivý důsledek neoprávněného zásahu, tj. vznikla nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby. Zadostiučinění podle ustanovení §13 o.z. spočívá vždy v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické osobě. To je podle prvního odstavce uvedeného ustanovení představováno (míře dotčení některé ze složek osobnosti fyzické osoby) přiměřeným (tzv. morálním) zadostiučiněním, a podle druhého odstavce tohoto ustanovení pak náhradou nemajetkové újmy v penězích (zadostiučinění v penězích). Obě tato zadostiučinění pak sledují shodný cíl, tj. přiměřeně, s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.
Usuzuje se, že právní úprava satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. byla novelou občanského zákoníku z roku 1990 zakotvena proto, že s ohledem na povahu nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby, by v určitých případech neexistoval žádný jiný prostředek, s jehož pomocí by bylo možno tuto újmu přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti případu, odpovídajícím způsobem vyvážit a zmírnit. Dojde-li tedy ke vzniku nemajetkové újmy v důsledku zvlášť závažného neoprávněného zásahu proti osobnosti fyzické osoby, je tak v oblasti občanského práva využívána satisfakční funkce peněz (obdobě srovnej Karel Knap, Jiří Švestka: Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č.6/1991), když v případě vzniku majetkové škody (na niž pamatuje svým odkazem §16 o.z.) je naopak naplňována reparační funkce peněz.
Jako předpoklad pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích je, že
- zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. se nejeví postačujícím,
- neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře (tyto důvody jsou přitom uvedeny pouze demonstrativně, takže lze obecně říci, že dopadají na jakékoliv případy neoprávněných zásahů do osobnosti fyzické osoby, jejichž intenzita dosahuje značné míry),přičemž při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon taxativně stanoví kritéria představovaná
- závažností vzniklé nemajetkové újmy,
- a okolnostmi, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Lze mít zato, že je-li zastánci promlčení tohoto nároku činěn odkaz na jistou podobnost s reparační funkcí peněz (byť v tomto případě je ve skutečnosti ovšem třeba důsledně trvat na jejich satisfakčním významu) u majetkových nároků, pak to samo o sobě neposkytuje zákonný podklad pro jimi dovozovanou možnost promlčení práva
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je třeba přihlédnout k tomu, že platné znění ustanovení §13 o. z. podává samostatnou a svébytnou úpravu zvláštních prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby a mezi nimi též práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Protože pak jde o subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti, jsou jako práva nemajetková nepromlčitelná. Ostatně zřetelná snaha zákonodárce odlišit i právo
na satisfakci podle ustanovení §13 odst. 2 o. z. od majetkových práv je patrné jak
ze samotné dikce tohoto ustanovení (přičemž případný akcent napadeného rozhodnutí
na skutečnost, že je toto zadostiučinění realizováno za pomoci peněz, je zavádějící), tak i ze zařazení §16 obč. zák. vztahujícího se k předpokladům náhrady škody v souvislosti se zásahem do práva na ochranu osobnosti.
Je-li předmětem ustanovení §13 o. z. právo fyzické osoby domáhat se ochrany její osobnosti, je tak významně naplňováno ustanovení článku 10 Listiny základních práv
a svobod. Případné faktické vydělení institutu náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 o. z. ze skupiny subjektivních nemajetkových osobnostních,
a tím i nepromlčitelných práv, by došlo k citelnému omezení možnosti uplatnění práva na ochranu osobnosti fyzických osob. Proto se i jeví nepřípadným eventuálně vycházet z úvahy, že smyslem toho, proč by měl nárok podle ustanovení §13 odst. 2 o. z. podléhat promlčení, je čelit tomu, aby dlužníci nebyli v souvislosti se svými povinnostmi vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku
(tj. vynutitelnosti) ze strany soudů.
Nelze přitom dále přehlížet ani „provázanost“ úpravy obsažené v prvním
a druhém odstavci tohoto ustanovení, kdy pro užití konkrétního prostředku ochrany osobnosti jsou vždy rozhodné okolnosti případu, tedy zejména charakter a míra zásahu osobnostní sféry fyzické osoby. Případný význam ztrácí proto i eventuální námitka zdůrazňující opodstatněnost promlčení nároku podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. skutečností, že během plynutí doby finanční satisfakce ztrácí na účinu. Tato okolnost se totiž uplatní již při samotné úvaze o opodstatněnosti požadované satisfakce, a to jak podle ustanovení §13 odst. 1 o.z., tak i podle ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona.
Na okraj je možno zmínit případy, kdy postižená fyzická osoba požaduje jako přiměřené zadostiučinění přiznání pouze velmi nízké (svou podstatou a funkcí symbolické) peněžité částky, které je (i při vědomí značně pohyblivé hranice částky takto vyjádřeného zadostiučinění) obecně považováno z funkčního hlediska za formu zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. Přes okolnost, že k realizaci této satisfakce je užito byť nízké peněžité částky, nelze uvažovat o promlčení tohoto nároku.
Dovolací soud proto neshledal důvod, proč by se odchýlil od již dříve vysloveného názoru, totiž, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
§13 odst. 2 o. z. je nepromlčitelným nárokem. Proto úvahy odvolacího soudu
o promlčení uplatněného nároku nelze považovat za správné.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku II. ve věci samé a v souvisejících výrocích označených jako III. a IV. s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
K projednání dovolání nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu