ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2625.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2625/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti Ch. S., ČR s.r.o. (dříve C. Česká republika, s.r.o.), zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 68/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č.j. 1 Co 264/2005-184, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
22. listopadu 2005, č.j. 1 Co 264/2005-184, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně potud, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 30.000,- Kč, se zamítá.
II. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
22. listopadu 2005, č.j. 1 Co 264/2005-184, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v části, aby žalovaná uvedla (v omluvě) slova „...a následného zadržování na očích veřejnosti“, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. března 2005, č.j.
16 C 68/2003-150, výrokem I. uložil žalované písemně se omluvit žalobci za jeho napadení zaměstnancem žalované ze dne 23. dubna 2002. Výrokem II. v další části požadovaného znění omluvy žalobu zamítl. Výrokem III. žalované uložil zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č.j. 1 Co 264/2005-184, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou nenapadené části omluvy změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 30.000,- Kč; jinak jej potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 23. dubna 2002 byl žalobce v obchodním domě C. fyzicky napaden pracovníkem žalované J. Š. Toto jednání bylo v následném trestním řízení kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Při posouzení pasivní legitimace žalované se proto odvolací soud zabýval otázkou, zda se tak nejednalo o exces z plnění úkolů žalované. Především připomněl, že za okolnost vylučující odpovědnost žalované nelze považovat skutečnost, že jednání J. Š. bylo kvalifikováno jako trestný čin. Zdůraznil, že určujícím je, zda jednání jmenovaného mělo místní, časový a zejména věcný vztah k plnění jeho pracovních povinností, zda při činnosti, jíž měla být žalobci způsobena újma, sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních povinností. V řízení pak bylo prokázáno, že J. Š. pracoval u vstupního prostoru do prodejny a označoval jinde zakoupené a do prodejny vnášené věci a hlídal, aby nikdo neodnášel zboží bez placení. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, pokud došlo k jeho fyzickému napadení. Zásahem však nebylo jeho zadržení. Zde odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten uvedl, že v části řízení týkající se tvrzeného zásahu do dílčí složky osobnosti – práva na čest a důstojnost, kdy žalobce byl podle žaloby protiprávně zadržován v zohyzděném stavu po dobu 25 minut na očích veřejnosti, pak takové vymezení nemůže podle zjištění učiněných v řízení odpovídat skutečnosti. Na základě provedeného dokazování soudy dospěly k závěru, že v tomto případě nedošlo k protiprávnímu zadržení, přičemž vzhledem ke krátkosti času nebylo možné žalobce ani odvést do zadržovací místnosti.
Odvolací soud s přihlédnutím k jinak značné intenzitě neoprávněného zásahu
a vzniklé nemajetkové újmě, když v řízení bylo prokázáno fyzické napadení žalobce (čest, důstojnost a vážnost žalobce ve společnosti byly sníženy ve značné míře) jako přiměřený prostředek obrany osobnosti žalobce shledal jak ve formě omluvu, tak
i v náhradě nemajetkové újmy v penězích. Na rozdíl od soudu prvního stupně však považoval návrh za opodstatněný u uplatněné částky náhrady nemajetkové újmy v penězích v plné výši 100.000,- Kč, když přihlédl k prokázanému podílu žalobce
na situaci, která vyústila v jeho fyzické napadení. Odvolací soud uvedl, že bylo prokázáno, že žalobce odmítl poskytnout součinnost pracovníkovi bezpečnostní služby poté, co detekční rám signalizoval, že je z prodejny zřejmě odnášeno neodmagnetované zboží. Sám žalobce připustil, že pracovníka bezpečnostní služby poté, co mu zastoupil cestu, odstrčil, aby mohl odejít. Žalobce tak neposkytl podle názoru odvolacího soudu logicky předpokládanou a potřebnou součinnost k objasnění věci, k čemuž postačilo pouze vyjmutí (zakoupeného) holícího strojku ze zavazadla a předložení dokladu o jeho zaplacení. Za této situace odvolací soud měl za přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy v částce 70.000,-Kč.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobce doručen dne 20. prosince 2005, přičemž právní moci nabyl dne 21. prosince 2005.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 20. února 2006 včasné dovolání, které směřuje do části výroku, kterým byl potvrzen napadený text omluvy
ve znění: „...následné zadržování na očích veřejnosti“, i do části výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v částce 30.000,- Kč. Domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatňuje tedy dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Je přesvědčen, že jeho zadržení zaměstnancem žalované bylo protiprávní, trvalo neúměrnou dobu a došlo tak k omezení jeho osobní svobody ve smyslu §76 odst. 2 trestního řádu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2005, sp. zn. 30 Cdo 2382/2004. Snížení přiznané náhrady nemajetkové újmy o částku 30.000,- Kč pak podle jeho názoru odvolací soud odůvodnil nedostatečně, byť vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Dovolatel má proto pochybnosti
o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., zatímco v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustnost dovolání (jak bude vyloženo později) shledána nebyla.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změně v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba v této části považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle §11 násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze
u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické osoby.
Závěry odvolacího soudu o míře dotčení cti a důstojnosti žalobce jsou s ohledem k učiněným skutkovým zjištěním přiléhavé. Odpovídající jsou i úvahy tohoto soudu
o výši přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z., když správně bylo přihlédnuto k okolnostem případu – konkrétně i k podílu žalobce na průběhu dotčeného incidentu (§13 odst. 3 o.z.). Nelze přitom přehlédnout, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze nepochybně zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta ovšem podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. To pak napadené rozhodnutí v posuzovaném výroku umožňuje.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba
z uvedených důvodů pokládat v této části za správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce jako nedůvodné v uvedeném rozsahu zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno, žalobce svým dovoláním napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta v části požadující, aby žalovaná v omluvě žalobci uvedla (v omluvě) slova „...a následného zadržování na očích veřejnosti“. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné i proti tomuto výroku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není proti uvedenému výroku dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť jím nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, avšak i v tomto případě byla v této části žaloba zamítnuta.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Dovolací soud ve vztahu k požadavku žalobce, aby omluva žalované obsahovala i již zmíněný text, poukázal na soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, která vzal za základ úvahy, že v tomto případě nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce. Při aplikaci ustanovení §13 odst. 1 o.z. se nedostal ani do případných interpretačních obtíží. Nelze proto mít zato, že byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v důsledku toho, že by šlo o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu.
Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání směřující proti zmíněnému výroku rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, §142 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo zamítnuto, resp. též odmítnuto, avšak žalované
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu