Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2007, sp. zn. 30 Cdo 2863/2006 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2863.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2863.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2863/2006 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce A. p., a.s., proti žalovaným 1) P. S., a 2) V. S. C., spol. s r.o., obou zastoupených advokátem, o zaplacení částky 168.915,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 205/2002, o dovolání žalovaných 1), 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č.j. 28 Co 61/2006-104, takto: I. Dovolání žalovaných 1), 2) se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. října 2004, č.j. 8 C 205/2002-55, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 168.915,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení (výrok I.), a současně zavázal žalobce nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 36.040,- Kč (výrok II.). Nárok byl uplatněn z titulu náhrady vyplaceného pojistného plnění z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný 1) není ve sporu pasivně legitimován a ve vztahu k žalovanému 2) je nárok promlčen. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2005, č.j. 28 Co 100/2006-78, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného 1) a otázky promlčení uplatněného nároku. Obvodní soud pro Prahu 4 po následujícím řízení rozsudkem ze dne 20. října 2005, č.j. 8 C 205/2002-87, opětovně žalobu, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 168.915,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení (výrok I.)zamítl, a současně zavázal žalobce nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 128.466,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně provedl dokazování výpisy z obchodního rejstříku žalobce a žalovaného 2), rozhodnutím Policie ČR DI Praha 2 ze dne 5.6.2000, č.j. OR 2 174/PDS-DS-2000, sdělením Policie ČR o nehodě ze dne 20.4.2000, pojistnou smlouvou č. 822615242, pojistnými spisy ohledně pojistné události č. 2000011104 poškozených V. P., J. H. a R. T. a výzvou k zaplacení škody ze dne 8.1.2001 a 8.6.2001. Vycházel zejména ze zjištění, že dne 30.12.1999 uzavřel žalobce s žalovaným 2) pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla O. O., SPZ AKI 36-47 (dále jen „vozidla“). Dne 19.4.2000 způsobil žalovaný 1) jako řidič vozidla dopravní nehodu, když v důsledku nepřiměřené rychlosti nezvládl řízení a narazil do vozidla O.K., SPZ AKE 45-03, provozovatele V. P., které odhodil na před ním stojící vozidlo H. L., SPZ AEZ 78-90, majitele J. H., a toto vozidlo dále odhodil na další před ním stojící vozidlo F. F., SPZ KVK 95-72, majitelky R. T. Na výše uvedených vozidlech vznikla majetková škoda a žalobce vyplatil poškozeným celkově částku ve výši uplatněného nároku. Ohledně nehody bylo zjištěno, že její příčinou není technická závada. U žalovaného 1) byla zjištěna pozitivní dechová zkouška na alkohol, provedená na přístroji Dräger s výsledkem 1,99 g/kg alkoholu. Na protialkoholní stanici, kam byl převezen, se žalovaný 1) odmítl podrobit jak dechové zkoušce, tak odběru krve či moči. Za nepřiměřenou rychlost byl řidič potrestán rozhodnutím Policie ČR DI Praha 2 ze dne 5.6.2000, č.j. OR 2 174/PDS-DS-2000, pokutou 12.000,- Kč a zákazem činnosti řízení motorových vozidel na dobu 4 měsíců. Žalovaní, ačkoli byli žalobcem vyzváni k úhradě vyplacené náhrady škody, ji nezaplatili. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §2, §6 odst. 1 a §10 zákona č. 168/1990 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále jen „zákona č. 168/1990 Sb.“). Odmítl jako nedůvodnou vznesenou námitku promlčení vůči oběma žalovaným s tím, že žaloba byla podána v obou případech v tříleté promlčecí lhůtě. Ve smyslu ustanovení §2 písm. e) a f) citovaného zákona považoval oba žalované za pojištěné, a proto zkoumal, zda jsou vůči nim naplněny podmínky na náhradu vyplaceného pojistného plnění. Ve vztahu k žalovanému 1) dovodil, že nebyla splněna žádná z podmínek nezbytných pro přiznání práva na náhradu vyplaceného pojistného plnění. Za situace, kdy technický stav vozidla nebyl příčinou nehody, bylo nerozhodné, že žalovaný 1) řídil bez osvědčení o technickém stavu vozidla, byť uvedeným jednáním porušil dopravní předpisy. Protože u žalovaného byla provedena pouze orientační dechová zkouška na alkohol, aniž by byl následně proveden odběr vzorků krve či moči za účelem zjištění množství alkoholu, soud neshledal za prokázané, že by žalovaný 1) řídil vozidlo v době nehody pod vlivem alkoholu, čemuž nasvědčuje i to, že jako příčina nehody je uvedená nepřiměřená rychlost a následné nezvládnutí řízení, nikoli však pod vlivem alkoholu. Rovněž ve vztahu k žalovanému 2) soud neshledal žádné podmínky odůvodňující náhradu vyplaceného pojistného plnění. Vozidlo bylo sice provozováno bez schválené technické způsobilosti, tato okolnost však nebyla v příčinné souvislosti se vznikem škody. Prokázáno nebylo ani to, že vozidlo bylo předáno osobě, která byla při řízení pod vlivem alkoholu. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, když uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 168.915,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení, a nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 13.514,- Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jím provedených listinných důkazů, dospěl však k odlišnému zjištění skutkového stavu věci a k odlišnému právnímu posouzení. Dovodil, že v dané věci ze zápisu o dopravní nehodě ze dne 19.4.2000 sice nevyplývá, že její přímou příčinou bylo řízení pod vlivem alkoholu, a u žalovaného 1) byla provedena pouze orientační dechová zkouška na alkohol. Přesto lze dospět k závěru, že žalovaný 1) porušil jednu ze základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích a to tím, že byl při řízení vozidla pod vlivem alkoholu. Tomuto závěru nasvědčuje nejen to, že žalovaný 1), u něhož byla pozitivní dechová zkouška, se odmítnutím podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, dopustil přestupku ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích a současně v rámci své obrany žádným způsobem požití alkoholu nevyvrátil. Tomu, že byl pod vlivem alkoholu při řízení vozidla nasvědčuje také uváděný důvod dopravní nehody, neboť výše orientačně naměřeného množství alkoholu jednoznačně ovlivňuje rozlišovací a rozpoznávací schopnosti. Odpovědnost žalovaného je tak dána, stejně jako druhého žalovaného, který předal řízení vozidla osobě, která byla při řízení pod vlivem alkoholu. Odvolací soud uzavřel, že žalobce jako pojistitel má nárok na úhradu žalované částky, která představuje součet jím vyplacených náhrad poškozeným. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní 1), 2) dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají je z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Zejména namítají, že ohledně zjištění porušení povinnosti dle §10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1990 Sb. mají za to, že odvolací soud řádně zjistil skutkový stav, avšak věc po právní stránce posoudil nesprávně. Jediným důkazem svědčícím pro řízení vozidla žalovaným 1) pod vlivem alkoholu je sdělení o nehodě ze dne 20.4.2000, ve kterém se uvádí, že u žalovaného byla provedena pozitivní dechová zkouška na přístroji Dräger, přičemž žalovaný se následně odmítl podrobit odběru krve či moči. Dechová zkouška na přítomnost alkoholu v krvi trpí značnou mírou nepřesnosti a lze ji použít jako podpůrný důkaz k prokázání přítomnosti alkoholu v krvi, nikoli jako důkaz jediný. Odvolací soud považuje za další okolnost prokazující řízení prvého žalovaného pod vlivem alkoholu tu skutečnost, že se odmítl podrobit lékařskému vyšetření a současně požití alkoholu žádným způsobem nevyvrátil. Odmítnutí se podrobit lékařskému vyšetření za účelem zjištění ovlivnění alkoholem je sice přestupkem ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., avšak odmítnutí samo o sobě není důkazem o tom, že řidič vozidlo skutečně pod vlivem alkoholu řídil. Skutečnost, že odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření nepředstavuje důkaz o řízení pod vlivem alkoholu, si uvědomil i zákonodárce, když v rámci novelizace zákona č. 168/1999 Sb. zákonem č. 47/2004 Sb., nově zavedl právo pojistitele vůči pojištěnému na náhradu plnění i v případě, kdy pojistitel prokáže, že se pojištěný bezdůvodně odmítl jako řidič vozidla podrobit se na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu (§10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb.). Právo pojistitele bylo takto rozšířeno právě z důvodu, že v případech odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření většinou nemohlo být dostatečně prokázáno řízení pod vlivem alkoholu. Ke konstatování odvolacího soudu, že žalovaný 1) požití alkoholu žádným způsobem nevyvrátil, je třeba podotknout, že důkazní břemeno v tomto případě spočívá na žalobci, který by měl v řízení prokázat, že prvý žalovaný vozidlo pod vlivem alkoholu řídil. Důkazní břemeno nelze převádět na žalovaného. K úspěchu v řízení měl žalobce dále prokázat existenci příčinné souvislosti mezi porušením základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích a vznikem škody. Odvolací soud příčinnou souvislost shledává, přestože ze sdělení o nehodě ze dne 20.4.2000 a rozhodnutí Policie ČR jednoznačně vyplývá, že příčinou nehody a tedy i vzniku škody byla nepřiměřená rychlost. Zjištění příčinné souvislosti je otázkou skutkovou a je v tomto směru třeba vést dokazování. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplývá, že příčinná souvislost mezi řízením vozidla pod vlivem alkoholu (což samo o sobě nebylo prokázáno) a vznikem škody není dána. Odvolací soud, aniž by v tomto směru dokazování doplnil, dospěl k opačným skutkovým zjištěním, tedy že příčinná souvislost dána je. Toto skutkové zjištění však nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud existenci příčinné souvislosti dovozuje výkladem, kdy uvádí, že pro existenci příčinné souvislosti svědčí jednak odmítnutí žalovaného 1) podrobit se lékařskému vyšetření a dále uváděný důvod dopravní nehody, nepřiměřená rychlost. Dovozování příčinné souvislosti z těchto okolností se žalovaným jeví jako značně paradoxní, neboť odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření nijak nesouvisí s případnou dopravní nehodou a jejími příčinami. Důvod nehody - nepřiměřená rychlost pak rovněž nijak neprokazuje, že řidič řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Ohledně druhého žalovaného shledal odvolací soud důvodným nárok žalobce podle §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., neboť druhý žalovaný měl porušit základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích tím, že předal vozidlo osobě pod vlivem alkoholu, přičemž zároveň toto předání vozidla bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Otázka existence nároku žalobce vůči žalovanému 2) úzce souvisí s otázkou, zda bylo v řízení prokázáno, že prvý žalovaný řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Jak je uvedeno shora, žalovaní se neztotožňují se závěry odvolacího soudu, že tato skutečnost prokázána byla a v tomto směru vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Existence příčinné souvislosti mezi předáním vozidla osobě pod vlivem alkoholu a vznikem škody odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani nerozebírá, neuvádí na základě jakého skutkového zjištění dospěl k závěru, že je dána. Žalovaní navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Dovolatelé v dovolání uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech, že ohledně žalovaného 1) nebyly naplněny podmínky pro přiznání nároku žalobci na úhradu toho, co za pojištěného plnil dle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) a 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., a ohledně žalovaného 2) dle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Dále uplatňují dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Jejich námitky přitom zpochybňují správnost skutkových závěrů dovozených odvolacím soudem ohledně řízení žalovaného 1) pod vlivem alkoholu a příčinné souvislosti mezi řízením žalovaného 1) pod vlivem alkoholu a vznikem škody a dále ohledně existence příčinné souvislosti mezi předáním vozidla žalovaným 2) osobě pod vlivem alkoholu a vznikem škody. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá. Dle ustanovení §10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo. Dle ustanovení §10 odst. 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí předání řízení vozidla osobě uvedené v písmenech c), d) nebo e). Dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím soudem dle shora citovaných ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. za správné a jeho odůvodnění za přiléhavé, proto na ně pro stručnost odkazuje. Současně poznamenává, že odvolací soud správně vzal v úvahu i okolnost, že žalovaný 1) odmítl podrobit se lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Soudy obou stupňů by měly přihlížet k tomu, že ač rozhodují o nároku pojišťovny na úhradu toho, co za pojištěného plnila podle shora citovaných ustanovení zákona č. 168/1999, Sb., byl by již v době rozhodování soudů - pokud by nárok vznikl za účinnosti novely zákona č. 47/2004 Sb. - posuzován jako nárok z důvodu bezdůvodného odmítnutí řidiče vozidla podrobit se na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo (§10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění zákona č. 47/2004 Sb.). Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají žalovaní 1), 2) jako neúspěšní účastníci právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2007 JUDr. Karel Podolka, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2007
Spisová značka:30 Cdo 2863/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2863.2006.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28