Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2007, sp. zn. 30 Cdo 885/2006 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.885.2006.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.885.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 885/2006 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Č. k. p., proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 26. 402,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 787/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2005, č.j. 11 Co 878/2004-63, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 18. října 2004, č.j. 12 C 787/99-33, výrokem I. zastavil řízení o úroku z prodlení z částky 26. 402,- Kč od 15. 5. 1998 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení 26. 402,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 15. 5. 1998 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 10. října 1997 došlo k dopravní nehodě v M., při které byla způsobena vozidlem Škoda 120, SPZ CVE 44-51 škoda na vozidle Opel Vectra SPZ MOJ 85-69. Jako účastníci nehody byli označeni M. H., řidič osobního vozu Škoda 120 (přičemž motorové vozidlo bylo v dokladech evidováno na žalovaného) a E. S. řidička osobního vozu Opel Vectra, majitele J. O. Žalobce vyplatil dne 4. prosince 1997 poškozenému J. O. z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorových vozidel pojistné plnění ve výši 52. 329,- Kč. Žalobce vyzval žalovaného v souladu s §11 odst. 4 vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, v tehdy platném znění, k zaplacení 26. 402,- Kč. Podle tohoto ustanovení proti pojištěnému, který v době, kdy nastala skutečnost, která byla důvodem vzniku pojistné události, byl v prodlení s placením pojistného, má pojišťovna právo na náhradu až do 50 % vyplacených částek. Podle ustanovení §14 citované vyhlášky má povinnost platit pojistné ten, kdo je v době vzniku této povinnosti zapsán v technickém průkazu jako držitel motorového vozidla. V ostatních případech má tuto povinnost vlastník motorového vozidla. V řízení bylo prokázáno, že v listopadu 1996 (ještě před dopravní nehodou) prodal žalovaný motorové vozidlo Škoda 120 M. H., odevzdal mu je včetně klíčů od vozidla a ten ho užíval jako jeho vlastník. Michal Hromada se tak stal okamžikem prodeje a převzetím vozidla provozovatelem tohoto vozu, neboť měl právní a faktickou možnost s dopravním prostředkem trvale disponovat a stal se vlastníkem vozidla bez ohledu na to, zda byl proveden převod vozidla na dopravním inspektorátu, a stal se tak i pojištěným, který byl povinen pojistné zaplatit. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný proto není z těchto důvodů ve sporu pasivně legitimován. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. října 2005, č.j. 11 Co 878/2004-63, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (ve výroku II.) změnil tak, že žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci částku 26.402,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že v daném případě se nejedná o nárok na náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo škodu způsobil, ale o nárok pojišťovny podle vyhlášky MF č. 492/1991 Sb., v platném znění, která upravuje pojistný vztah mezi pojišťovnou a pojištěným. Pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla je pojištěním zákonným; vzniká automaticky ze zákona, dojde-li ke skutečnosti, s níž zákon vznik tohoto pojištění spojuje. Ani nezaplacení pojistného nemá vliv na trvání tohoto pojištění, má však negativní důsledky pro toho, kdo tuto povinnost nesplnil. Přitom není rozhodující, zda provozovatel vozidla sám vozidlo řídil a svým zaviněním škodu způsobil, neboť zde nejde o způsobení škody osobou pojištěného, ale o způsobení škody provozem motorového vozidla. Povinnost platit pojistné měl podle ustanovení §14 odst. 1 věty první citované vyhlášky žalovaný, když vozidlo mělo technický průkaz, ve kterém byl žalovaný zapsán jako držitel vozidla. Nebylo tedy rozhodující, zda v době nehody byl žalovaný stále vlastníkem vozidla či nikoliv. Protože žalovaný byl v prodlení s placením pojistného, je povinen v souladu s ustanovením §11 odst. 4 vyhlášky zaplatit 50% zaplacené částky žalobcem. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl doručen zástupci žalovaného dne 29. listopadu 2005 a právní moci nabyl dne 30. listopadu téhož roku. Proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný podal dne 27. ledna 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že právní názor odvolacího soudu, podle kterého je pro rozhodnutí věci podstatná skutečnost, že žalovaný byl zapsán v technickém průkaze jako držitel vozidla, je v rozporu s vyhláškou č. 492/1991 Sb. V ustanovení §14 vyhlášky je jednoznačně stanoveno, že povinnost platit pojistné má ten, kdo je v době vzniku předmětné povinnosti zapsán v technickém průkaze jako držitel motorového vozidla a v ostatních případech vlastník motorového vozidla. V tomto případě je nutno považovat za povinného platit pojistné vlastníka motorového vozidla. V opačném případě by povinnost plnit měl vlastník a držitel vozidla, a to i kdyby vozidlo mnohokrát změnilo majitele. Podle názoru dovolatele na tyto případy pamatuje zejména ustanovení §13 vyhlášky, kde je stanoveno, že povinnost platit pojistné vzniká přidělením státní poznávací značky. Protože v době dopravní nehody žalovaný nebyl vlastníkem vozidla, není ani ve sporu pasivně legitimován. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\") ve znění účinném do 31. března 2005. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je třeba jej považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu dovoláním. Ten je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly. Dovolatel, jak bylo uvedeno, uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podstata dovolání spočívá v úvaze dovolatele, že právní názor odvolacího soudu, podle kterého je pro rozhodnutí věci určující skutečnost, že žalovaný byl zapsán v technickém průkaze jako držitel vozidla, je v rozporu s vyhláškou č. 492/1991 Sb. vztahující se na popsaný vztah, když dovolatel poukazuje na to, že v ustanovení §14 této vyhlášky je jednoznačně stanoveno, že povinnost platit pojistné má ten, kdo je v době vzniku předmětné povinnosti zapsán v technickém průkaze jako držitel motorového vozidla a v ostatních případech vlastník motorového vozidla. V tomto případě je nutno považovat za osobu povinnou platit pojistné vlastníka motorového vozidla. Zde však dovolatel toto ustanovení nesprávně interpretuje. Podle §11 odst. 4 vyhlášky č. 492/1991 Sb. Ministerstva financí České republiky, kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, účinné od 1. ledna 1992 do 1. ledna roku 2000, proti pojištěnému, který v době, kdy nastala skutečnost, která byla důvodem vzniku pojistné události, byl v prodlení s placením pojistného, má pojišťovna právo na náhradu až do 50 % vyplacených částek. Podle §14 odst. 1 citované vyhlášky povinnost platit pojistné má ten, kdo je v době vzniku této povinnosti zapsán v technickém průkazu jako držitel motorového vozidla. V ostatních případech má tuto povinnost vlastník motorového vozidla. Z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že povinnost platit je v prvé řadě spojována s existencí zápisu držitele motorového vozidla v technickém průkazu vozidla. Pouze v případech, kdy takového zápisu není, je subjektem povinným platit pojistné vlastník motorového vozidla. Odvolací soud proto správně vycházel ze zápisu v příslušném technickém průkazu vozidla. Byl-li v něm v době nehody uveden jako držitel žalovaný (s ohledem na skutečnost tohoto zápisu se proto neuplatní alternativa, kdy povinným platit pojistné je vlastník vozidla), stíhala povinnost vyvozovaná z ustanovení §11 odst. 4 citované vyhlášky jeho. S ohledem na zmíněnou právní úpravu je proto třeba posoudit závěry odvolacího soudu, pokud dovodil oprávněnost uplatněného nároku vůči žalovanému, jako odpovídající. Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalovaného v této věci bylo zamítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. června 2007 JUDr. Pavel Pavlík, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2007
Spisová značka:30 Cdo 885/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.885.2006.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28