ECLI:CZ:NS:2007:32.CDO.2357.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2357/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. O. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 101/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2004 č. j. 3 Cmo 55/2003-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2002 č. j. 40 Cm 101/97-78 (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. září 2002 č. j. 12 Cmo 170/2002-67 zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. března 2002 č. j. 40 Cm 101/97-50 a věc mu vrátil dalšímu řízení) zamítl žalobu o zaplacení částky 1 200 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 11. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 9. 1992 platně uzavřena smlouva o tichém společenství, na jejímž základě se žalobce jako tichý společník podílel na podnikání žalovaného vkladem 15 000 Kč. Žalobce smlouvu dne 31. 10. 1993 ústně vypověděl a v souladu s touto smlouvou jeho účast na podnikání žalovaného k tomuto datu zanikla. Pro případ zániku účasti tichého společníka (žalobce) na podnikání žalovaného se účastníci v článku 6 této smlouvy dohodli, že majetek podnikatele (žalovaného) přímo získaný podnikáním ke dni zániku účasti bude oceněn a podnikatel převede tichému společníkovi bezúplatně do vlastnictví část tohoto majetku v hodnotě 60 % z ceny stanovené oceněním. Na způsobu ocenění se přitom účastníci dohodnou, nedojde-li k dohodě, provede ocenění znalec. Při převodu majetku na tichého společníka nesmí být věci děleny tak, aby dělením ztratily svoje původní hospodářské určení. Nebude-li tímto postupem možné dospět přesně ke shora uvedené části majetku (60 %), bude rozdíl vyrovnán peněžitou protihodnotou. Převáděný majetek bude určen vzájemnou dohodou podnikatele a tichého společníka. Nedojde-li k dohodě, určí polovinu převáděného majetku podnikatel a polovinu tichý společník. Podnikatel může namísto celé části majetku (60 %) poskytnout jako náhradu peněžní protihodnotu převáděného majetku. Podle článku 7 smlouvy se majetkové vypořádání podle článku 6 provede nejpozději do jednoho roku ode dne zániku účasti. V řízení bylo dále zjištěno, že žalobce sám dne 31. 10. 1993 pořídil soupis zboží a majetku žalovaného v objektu K., přičemž hodnota zboží přesahovala podle názoru žalobce částku 2 miliony Kč, a proto se domáhal žalované částky představující 60 % této hodnoty. Soud prvního stupně však neměl za splněné podmínky sjednané účastníky v tomto článku pro případ zániku účasti žalobce na podnikání žalovaného. Žalobce neprokázal, že by jím sepsaný majetek byl skutečně majetkem žalovaného získaný podnikáním podle smlouvy o tichém společenství. Ani prokázaná skutečnost, že žalovaný neumožnil dne 8. 11. 1993 znalci Ing. P., CSc. prohlídku a ocenění majetku, nedává právní relevanci postupu žalobce, neboť dohoda žalobci neumožňovala, aby ocenění majetku provedl sám a žádal peněžité plnění. Navíc je dohoda koncipována tak, že primárním je plnění věcné; bylo právem žalovaného (nikoliv však jeho povinností) místo něho poskytnout žalobci peněžitou hodnotu. Souhlas žalovaného s poskytnutím peněžitého plnění žalobce neprokázal.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2004 č. j. 3 Cmo 55/2003-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle závěru rozsudku odvolacího soudu se soud prvního stupně dopustil pochybení, pokud se nezabýval platností předmětného ujednání v článku 6 smlouvy o vypořádání tichého společenství, neboť předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu o platném vzniku tichého společenství předmětnou smlouvou účastníků se nezabývalo dalšími ve smlouvě obsaženými ujednáními. Odvolací soud posoudil uvedené ujednání v článku 6 smlouvy podle §39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako absolutně neplatné, neboť se vymyká účelu a zásadám, na nichž je postaveno tiché společenství podle ustanovení §673 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Pokud je tvrzena smlouva o tichém společenství (a nic jiného ani tvrzeno nebylo), pak smlouva musí odpovídat úpravě tohoto typu smlouvy v obchodním zákoníku, tudíž vycházet z kogentního vymezení této smlouvy v §673 ObchZ ve znění platném v době uzavření smlouvy. Podle tohoto ustanovení se smlouvou o tichém společenství zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání. Toto podílení se tichého společníka na podnikání podnikatele je vyjádřeno tak, že má právo na podíl – jehož výši určuje smlouva – na zisku (popř. na ztrátě) z hospodaření vždy za každý rok. Pod pojem podílu na zisku na výsledku podnikání, jak jej vymezuje toto ustanovení, nelze podle závěru odvolacího soudu zahrnout právo na podíl na celém majetku dosaženém z podnikání, který podnikatel má v době ukončení smlouvy o tichém společenství. Z toho vyplývá, že ujednání o tom, že vedle každoročního podílu na dosaženém výsledku hospodaření sjednaného podle §673 a násl. ObchZ ve vazbě na poskytnutý vklad má při skončení tichého společenství tichý společník – bez ohledu na vklad a na vyplácený podíl a vedle práva na vrácení vkladu – ještě právo na podíl na majetku podnikatele, dosaženému podnikatelem při jeho podnikání, je v rozporu s §673 ObchZ. Předmětný článek 6 smlouvy je v rozporu i se zásadami, na nichž spočívá obchodní zákoník v tom, že obcházením úpravy smlouvy o tichém společenství, podle níž byl sjednán každoročně vyplácený podíl na dosaženém výsledku, by byl bez patřičného právního titulu získán další majetek, tedy by docházelo k bezdůvodnému obohacení bývalého tichého společníka. Tím se současně dostává do rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a to v té míře, která představuje rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkl, že právní posouzení článku 6 smlouvy o tichém společenství se v řízení objevilo poprvé až v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, což je v rozporu s §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Takovým postupem odvolací soud fakticky odňal žalobci možnost požádat o přezkoumání tohoto závěru v odvolacím řízení. Řízení je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel dále upozornil na skutečnost, že v době uzavření předmětné smlouvy o tichém společenství byla úprava této smlouvy dispozitivní, a to s ohledem na §263 ObchZ. Žalobce dále poukázal na svá dosavadní tvrzení a názor, že pokud nedošlo k uzavření smlouvy o tichém společenství, byla uzavřena smlouva inominátní, a dále na to, že žalovaný nikdy nepopíral platnost článku 6 smlouvy o tichém společenství, také s ohledem na to, že na její tvorbě se podstatnou měrou podílel jeho právní zástupce. Žalovaný předmětnou smlouvu nikdy nepovažoval za odporující dobrým mravům či zásadám poctivého obchodního styku, neboť od žalobce kromě vkladu, který měl povahu formálního splnění zákonné povinnosti, získal nebytové prostory pro své podnikání, které nebylo tehdy snadné získat, a také zboží pro zahájení podnikání. Stav nastolený napadeným rozhodnutím – ztráty na straně žalobce a majetek na straně žalovaného, který se nemusí žádným způsobem se žalobcem vypořádat, měl být právě ujednáním smlouvy vyloučen. Právě tento stav je v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodování. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, se zabýval nejprve otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud dovodil, že dovolání v dané věci není přípustné.
Odvolací soud svůj závěr, pro který je nutno žalobu zamítnout, odůvodnil čtyřmi samostatnými důvody. Jednak, že předmětné ujednání v článku 6 smlouvy o tichém společenství je neplatné pro rozpor se zákonem, neboť ujednání účastníků o převodu majetku získaného podnikáním se zcela vymyká účelu a zásadám, na nichž je postaveno tiché společenství podle §673 a násl. Obch, dále že tímto ujednáním je obcházen zákon v úpravě smlouvy o tichém společenství, že výkon práva podle tohoto ustanovení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a že toto ujednání je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
K tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu obstálo, postačuje, aby byl naplněn jediný z důvodů, pro něž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné již z toho důvodu, že Nejvyšší soud dovodil, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání v článku 6 předmětné smlouvy, neboť se příčí dobrým mravům, není v rozporu s hmotným právem. Podle tohoto ujednání měl totiž žalobce jakožto tichý společník, který poskytl žalovanému – podnikateli vklad ve výši 15 000 Kč, kromě každoročního podílu na zisku ve výši 30 %, též nárok na to, aby mu podnikatel v případě zániku tichého společenství převedl bezúplatně do vlastnictví část majetku přímo získaného podnikáním v hodnotě 60 % tohoto majetku. Nejvyšší soud souhlasí s odvolacím soudem, že toto ujednání se příčí dobrým mravům, neboť odporuje i zásadám elementární logiky, aby tichý společník při zániku tichého společenství (přitom tento zánik může tichý společník sám přivodit, tak jak se tomu stalo i v posuzované věci) měl kromě každoročního podílu na zisku též nárok na nadpoloviční podíl na majetku podnikatele přímo získaný podnikáním (což v dané věci mělo dosáhnout v podstatě za jeden rok podnikání hodnoty 1 200 000 Kč). I kdyby ustanovení §680 ObchZ upravující, že při zániku tichého společenství má tichý společník kromě podílu na zisku právo pouze na vrácení vkladu – v daném případě částky 15 000 Kč, mělo v době uzavření smlouvy mezi účastníky dispozitivní charakter (s čímž ovšem řada teoretiků v té době nesouhlasila, srov. např. Bartošíková, M., Smlouva o tichém společenství, Obchodní právo, 1998, č. 5, str. 2, Pelikánová, I., Komentář k zákonu č. 513/1991 Sb., 1999), nelze tím odůvodnit získání majetkové hodnoty zcela neadekvátní poskytnutému vkladu. Pokud v této souvislosti žalobce v dovolání namítá, že žalovanému poskytl jiné výhody, jde o tvrzení učiněné až v dovolání, k němuž dovolací soud přihlížet nemůže. Navíc jde o výhody, které ze smlouvy nevyplývají a které při úvaze o neplatnosti ujednání ve smlouvě v potaz brát nelze. Posouzení neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy je přitom otázkou posouzení konkrétního případu, jež nemá tudíž judikatorní přesah, není tedy dán zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nemůže být pak dán ani posouzením ostatních otázek, neboť i kdyby ostatní závěry odvolacího soudu správné nebyly, nic to nemůže změnit na správnosti jeho rozhodnutí z hlediska posouzení ujednání článku 6 smlouvy jakožto ujednání, jež se příčí dobrým mravům. Rozhodnutí odvolacího soudu musí totiž mít zásadní právní význam i z hlediska posouzení dané věci.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za této situace se nemohl zabývat ani namítanými vadami řízení, tj. údajným nesplněním poučovací povinnosti soudu, neboť k vadám řízení může dovolací soud přihlížet pouze v případě přípustného dovolání.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu