ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.1248.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1248/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. S. a spol., S. P., spol. s r.o., proti žalované s. s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 146 392 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Cm 40/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2005 č. j. 1 Cmo 277/2004-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2005 č. j. 1 Cmo 277/2004-102 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2004 č. j. 2 Cm 40/2002-61 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. června 2004 č. j. 2 Cm 40/2002-61 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 146 392 Kč s 10% úrokem z prodlení od 23. 11. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky jako ceny díla spočívajícího v provedení klempířských prací na stavbě rodinných domků v P. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Žalobce sice neprokázal, že dílo bylo žalované předáno, svůj žalobní návrh však postavil na tom, že žalovaná podpisem listiny označené „Inventarizace pohledávek“ nezpochybnila faktury, kterými žalobce fakturoval cenu za provedení díla, nýbrž pohledávky žalobce potvrdila a tím svůj dluh vůči žalobci uznala. Soud prvního stupně při posouzení uvedené listiny vyšel z §323 ObchZ, který v odstavci 1 stanoví, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Na rozdíl od občanského zákoníku, který v §558 vyžaduje, aby závazek byl určen svým důvodem a výší, postačí v obchodněprávním vztahu jakýmkoliv jednoznačným způsobem uznávaný závazek identifikovat. Předmětná listina má podle závěru soudu prvního stupně všechny náležitosti právního úkonu uznání závazku stanovené ve zmíněném §323 ObchZ, neboť jsou v ní zcela jednoznačně vymezeny pohledávky žalobce uvedením čísla faktur, datem jejich vystavení, datem splatnosti a částkami, které má žalovaná zaplatit. Za žalovanou podepsala toto uznání závazku její hlavní účetní, což považoval soud prvního stupně za úkon učiněný v souladu s §15 ObchZ. Obchodní zákoník stanoví pouze minimální náležitosti uznání závazku a umožňuje tak podle názoru soudu prvního stupně za uznání závazku považovat také písemné vyjádření dlužníka na věřitelovu upomínku, jestliže z obsahu této odpovědi je nepochybné, že dlužník existenci určitého závazku nepopírá. S ohledem na toto právní posouzení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalovaná relevantním způsobem nepopřela správnost předmětných faktur, ani neuvedla vůči fakturám žádné výhrady. Na žalovanou přenesené důkazní břemeno spočívající v prokázání, že závazek žalované v žalobcem požadované výši nevznikl či netrvá, žalovaná neunesla.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. května 2005 č. j. 1 Cmo 277/2004-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně a potvrdil také správnost jeho právních závěrů. Podle názoru odvolacího soudu nelze vyloučit, aby uznávací prohlášení bylo provedeno i v odsouhlasení inventarizovaných pohledávek, je však k tomu nezbytné, aby projev vůle dlužníka směřoval i k uznání závazku. Při výkladu projevu vůle je třeba vycházet z §34 (správně §35) ObčZ a §266 ObchZ, tedy s přihlédnutím k okolnostem případu, chování účastníků a k případným obchodním zvyklostem. Sporná pohledávka byla v žádosti žalobce o inventarizaci pohledávek ke dni 31. 12. 2000 označena čísly faktur, jednotlivými částkami a součtem neuhrazených faktur a žalovaná byla vyzvána, aby v případě, shledá-li u uvedených částek rozdíly, uvedla je přímo na soupisech a doložila je kopiemi faktur a doklady o jejich zaplacení. Žalovaná však neuhrazené pohledávky v žalované výši stvrdila podpisem oprávněné osoby i otiskem svého razítka. Podle závěru odvolacího soudu tak došlo k uznání závazku a platí vyvratitelná právní domněnka podle §323 odst. 1 ObchZ, že v době uznání tento závazek trval a existuje jako závazek toho, kdo uznání činil. Tím také došlo k přenesení důkazního břemene z žalobce na žalovanou, na níž bylo, aby prokázala, že závazek, který uznala, neexistuje. Žalovaná přitom nezpochybňovala, že by žalobce pro ni dílo neprovedl, pouze rozporovala jeho kvalitu a předání. Těmito námitkami však ani v odvolacím řízení nevyvrátila právní domněnku založenou uznáním dluhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Žalovaná uvedla, že je nepochybné, že v listině nazvané „Inventarizace pohledávek“ neodsouhlasila žádné konkrétní pohledávky, pouze potvrdila, že pohledávky eviduje. V tomto úkonu není podle názoru dovolatelky obsažen její výslovný projev vůle směřující k uznání závazku. Pokud dovolatelka odsouhlasila, že uvedeným způsobem identifikované neuhrazené pohledávky ve své evidenci vede, nejednalo se o uznání závazku odpovídající všem požadavkům vyplývajícím z §323 odst. 1 ObchZ, ale o její reakci na žádost žalobce pro potřeby jeho inventarizace, v níž potvrdila, že uvedené daňové doklady jsou v evidenci účastníka řízení. V doplnění dovolání pak žalovaná namítla, že řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou zástupce žalované týkající se podjatosti. Předvolání k jednání u odvolacího soudu obdržel zástupce žalované již v době jeho pracovní neschopnosti, kdy měl po závažné operaci oka a proto žádal o odročení jednání. Žalované bylo postupem odvolacího soudu odňato právo na spravedlivý proces.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v dané věci je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud výkladem projevu vůle žalované dospěl k závěru, že žalovaná tím, že v reakci na žádost žalobce obsaženou v dopise ze dne 20. 1. 2001, jímž v souvislosti s inventarizací pohledávek žádal o jejich odsouhlasení, tyto pohledávky potvrdila, uznala ve smyslu §323 odst. 1 ObchZ uvedené pohledávky žalobce. Žalovaná však do dopisu žalobce pouze připojila svůj otisk razítka a podpis s uvedením místa a data tohoto podpisu, aniž by uvedla jakýkoliv další text, z něhož by bylo možno dovodit její vyjádření vůle směřující k uznání závazku. Odvolací soud sice správně aplikoval na výklad projevu vůle dovolatelky §35 ObčZ a §266 ObchZ s tím, že je nutno při projevu vůle vycházet především z úmyslu jednajícího, s přihlédnutím k okolnostem případu, chování účastníků a obchodním zvyklostem. V posuzované věci však z dopisu věřitele označeného jako inventarizace pohledávek, k němuž dovolatelka jako dlužník pouze připojila bez dalšího komentáře podpis hlavní účetní, nelze dovodit její úmysl uznat svůj závazek s účinky vymezenými v §323 odst. 1 ObchZ, nýbrž pouze úmysl odsouhlasit stav evidence faktur z hlediska jejich úhrady.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Za této situace se již nebylo nutno zabývat námitkou žalované, podle níž odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu