ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.2393.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 2393/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně N. P. T. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) D. B. a 2) D. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu a o zaplacení 264.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 120/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 64 Co 283/2006-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 64 Co 283/2006-111, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. června 2006, č. j. 20 C 120/2002-90, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
V dovolání zpochybněné posouzení určitosti a srozumitelnosti (a tudíž i platnosti) nájemní smlouvy uzavřené dne 27. 10. 1994 mezi společnostmi I. Ú. n. L., a. s. v likvidaci a P. II., s. r. o., tj. konkrétního právního úkonu, má význam právě a jen pro projednávanou věc a postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71). Výklad právního úkonu podle §35 odst. 2 obč. zák. byl navíc při rozhodovací činnosti dovolacího soudu prováděn již opakovaně. V rozsudcích z 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a z 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, Nejvyšší soud dovodil, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 občanského zákoníku nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Závěry odvolacího soudu vyjadřující se k výkladu ujednání obsažených v kupní smlouvě uzavřené dne 21. 2. 2002 byly učiněny v intencích shora připomínaných rozhodnutí dovolacího soudu a korespondují s hmotným právem.
Žalovaní předestřeli k dovolacímu přezkumu rovněž otázku, zda žalobou uplatněný výkon práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Touto otázkou se však odvolací soud nezabýval zjevně proto, že žalovaní takovou námitku v řízení nevznesli. Okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, nebyly žalovanými tvrzeny (ani jinak nevyšly v řízení najevo), natož prokázány. Za této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat, že výkon práva žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení neposuzoval z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Z toho pak logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného rozporu s dobrými mravy, nemůže být tato otázka podrobena dovolacímu přezkumu. Krom toho řešení této otázky rovněž postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, a nebylo by tudíž způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal opakovaně v celé řad svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005).
Dovolací námitky, jimiž je odvolacímu soudu vytýkáno procesní pochybení, resp. vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy námitky, jimiž je uplatněn dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jsou z hlediska posouzení přípustnosti dovolání nevýznamné. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. totiž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §15 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v této fázi řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. června 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu